Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 431 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+12 neviditelných
O Marcelince, divé žence z Víseckého vrchu
datum / id11.03.2014 / 441238Vytisknout |
autorsepotvkorunachstromu
kategoriePovídky
témaMysteriózní
zobrazeno1085x
počet tipů16
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Povídka na motivy staré pověsti o divých ženkách z Víseckého vrchu.

O Marcelince, divé žence z Víseckého vrchu

 

 

Co je dvě stě, tři sta let oproti věčnosti? Nic, jen okamžik. Člověk je však tak krátce živ, že příběhy, co stojí za vyprávění, často mění podobu a pro svou záhadnost získají nádech mystiky.

Není již svědků. Kosti se dávno obrátily v prach, zůstal jen kusý zápis v jakési kronice. Třeba pověst o divých ženkách na Víseckém vrchu. Ten příběh je tak zvláštní, že stojí za oživení, zaslouží si ho.

Divá ženka, tak jí lidé říkali. Smála se, plakala, lítala po polích jako vítr a tak trochu jako sestra větru i vypadala. Zcuchané vlasy jí vlály kolem hlavy a probleskovaly tu stříbrem, tu mědí.

Bylo to na podzim, hospodář Tluksa dooral své políčko pod Vrchem a chystal se domů. Byl unavený, těšil se na odpočinek,  teplo pece, bramboračku a slíbený kousek pečínky. V břiše mu škaredě zakručelo, a proto si nejdřív myslel, že ten zvláštní smích má na svědomí jeho hladový žaludek. Vtom mu však naskočila na řebřiňák malá ženka, naposledy se zasmála a už se neozvala. Tichá jako smrt. Tak to cítil.

Snažil se ji odehnat, dokonce střelil bičem. Ženka však nic. Držela se sveřepě řebřiňáku a nedala se zapudit.

Eee, řekl si v duchu, asi chce svézt do Kněžic, však seskočí, až dojedu. To se však šeredně spletl. Dojeli na dvůr, ženka škrk do stavení, hup na pec a už se ani nehla. Což o to, jídla nežádala, jen sem tam v noci srkla vody ze žufánku. Sálala z ní však taková zvláštní úzkost a smutek. Co jen se domácí natrápili. Prosili, hrozili, zaklínali, nic nepomohlo.

Jednoho dne přišel jakýsi verglář z Brtnice a povídá:

„Lidé zlatí, ve Vrchu je křiku a pláče. Pořád tam někdo volá: Marcelinko, Marcelinko, kde jsi? Pojď domů, Pampelišek nám umřel.“

Jen co dořekl, seskočila ženka z pece a úprkem se hnala pryč. Už nikdy ji prý nikdo nespatřil.

Co se to přihodilo? Inu, „Na Vrchu už není nic,“ říkali lidé a vyhýbali se těm místům, nikdo tam nechodil. Pochopitelně, že je to nesmysl, na Vrchu nebylo polí, byl tam však les. Rýsoval se jaksi zlověstně na obzoru, zdál se prostě jiný než běžné lesy. Když za něj zapadalo v létě slunce, vypadalo to, že hoří a často i v noci tak zvláštně zářil. Možná to byl jen měsíc v úplňku, co se klubal ven, a možná ne, inu, kdo ví.

Hned na kraji rostly dva prastaré duby. Dotýkaly se větvemi a tvořily jakousi bránu. Mezi nimi stávalo malé roubené stavení. Jeho obyvatelé nikdy nechodili do vsi, lidem se vyhýbali. Tam se narodila Marcelinka. Bylo to zvláštní děvčátko. Rozumělo řeči zvířat i rostlin a když vyrostlo, nebylo krásnější dívky v širokém okolí. Vlasy jí zářily jako vycíděný měděný kotlík sušící se na slunci a tak se vlnily, že to vypadalo, jako když jí tančí kolem hlavy. Mladíci ji však nechávali na pokoji. Kdo by si chtěl něco začít s divou ženkou? To bylo smutné. V dívce se probouzela žena a každá žena touží po objetí muže.

Jednoho dne Marcelinka běhala po louce mezi pampeliškami. Najednou uslyšela někoho hrát a bylo to tak krásné, že jí srdce sladce ustrnulo. Nikdy nezažila nic tak zázračného, necítila takové štěstí. Zvědavě se rozhlížela. Na omšelém pařezu seděl ztepilý mladík a hrál na obyčejnou píšťalu z olšového dřeva. Píšťala zpívala o všem, co dívka znala. O lese, jak šumí po ránu, o potůčku, jak bublá, uměla šustit jako suchá tráva, bubnovat coby kapky deště po střeše, znala ptačí trylky, každý zvuk světa.

Sám mladík byl do půl těla nahý. Kůži měl bronzovou od pobytu na slunci, vlasy žluté jako blatouchy u potoka, pod kůží mu hrály svaly a na nohou měl zvláštní kamaše, takové mechové. Místo chodidel měl kopyta, na hlavě růžky, krásnou tvář a vášnivé zelené oči. Vůbec nepřipadal dívce divný, však sama byla dítkem přírody.

Bláznivě se do sebe zamilovali. Běhali spolu po lesích a ve stopách, co zanechali, rozkvétaly sasanky.

Doma pak Marcelinka vyprávěla o své lásce.

„Marcelinko,“ vyděsila se matka, „dítě nešťastné, zamilovala ses do pána lesů a všeho živého!“

„Ó ano,“ smálo se děvče, „miluji, miluji ho, jmenuje se Lesan.“

Tak to trvalo až do podzimu. Nikdy nebyl celý kraj tak kvetoucí, nikdy lidé nesklidili větší úrodu.

Pak přišly plískanice, na strništích se proháněl severák, zavoněl dým z bramborové natě, ranní mrazíky zasklily louže a ojínily stébla trav.

Jednoho dne Lesan nepřišel a svět se zdál tak podivně tichý. Marně běhala Marcelinka po lese, volala, plakala. Les jen tiše šuměl a v tom šumu byl smutek loučení.

Nastala zima. Sníh zasypal roubenku až po střechu, ztišil svět, jiskřil. V lednu se Marcelince narodil chlapeček. Měl žluté vlásky a na tělíčku žluté chmýří, nožky zelené. Začali mu říkat Pampelišek. Marcelinka však byla smutná a často plakala. Tesknila po své lásce, po Lesanovi. Začala chřadnout, v měděných vlasech prokvétalo stříbro. Už se nesmála ani netančila, nehladila sníh, nerozmlouvala s větrem. Pampelišek pil mléko slané od slz a sám taky často žalostně plakal.

„Počkej do jara,“ radila matka, „uvidíš, vrátí se.“

Ani na jaře se však Lesan nevrátil, ani v létě se neukázal a už tu byl opět podzim. Marně běhala Marcelinka po lese, po stráních, marně volala, zaklínala. Celá se scvrkla, zešedla, často se divoce smála, pak zas plakala. Lidé by řekli, zbláznila se.

Lidé, lidé, říkala si, možná lidé vědí kde je má láska.

Hospodář Tluksa měl pole pod Vrchem. Celý den ho sledovala, jak oral. Když po práci sedl na kozlík a střelil bičem, naskočila na vůz. Vylekal se a chtěl ji odehnat, nedala se však. Seskočila až na dvorku, šup do stavení a hup na pec. Domácí se snažili vypudit ji. Prosili, hrozili, lákali na různé pochoutky. Nedala se. Potřebovala slyšet, o čem si povídají, možná vědí, kde ho má hledat, svého Lesana.

Starý Tluksa, otec hospodáře, pravda, vyprávěl po večerech různé pohádky a báchorky. O divoženkách, bludičkách, hejkalech, bezhlavém jezdci a můrách, co v noci sají lidem krev. O Lesanovi, pánovi lesa a všech lesních tvorů, však nic.

Pak jednoho dne přišel nějaký člověk a řekl, že Pampelišek umřel.

Utíkala seč mohla.

„Pampelišku, Pampelišku, děťátko moje nešťastné!“ křičela.

Doma zabalila mrtvé tělíčko dítěte do bílého plátna a odešla do lesa.

Není pravda, že ji už nikdo nikdy nespatřil. Do dnešních dnů se prý stává, že ji lidé v lese zahlédnou nebo uslyší. Bloudí s bílým ranečkem v náručí, žalostně pláče a volá, „Lesane, Lesane, kde jsi, Pampelišek nám umřel.“

Svět však ještě není připraven na Pampeliška, ani na Marcelinku.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

31.03.2014 12:17:30dát kritice tipZdenda
Tomu závěru nerozumím. Jak jako není svět připraveny? Na co?
No a vůbec je to celý nějaký divný, nějak me to moc nedojalo.
16.03.2014 15:27:28dát kritice tipsepotvkorunachstromu

..děkuji všem..co jste tu byli a zanechali nebo nezanechalo slovo:)

15.03.2014 15:06:56dát kritice tipSebastiana

KRÁSA

14.03.2014 18:18:45dát kritice tipSamuel Dali

už jsem komentoval jinde... líbilo se mi moc.

12.03.2014 16:01:45dát kritice tipAlegna

jo, jo smutné a na závěr pravda***

12.03.2014 11:06:01dát kritice tipMarcela.K.

Marcelinka...jo tu znám, divoženku, sedávala na stráni pod lesem ;-)

12.03.2014 08:31:55dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Zaujme, rozesmutní, zamrazí. Zrz, jedním slovem; jako barva těch šednoucích vlasů...

12.03.2014 08:05:18dát kritice tipProsecký

Určitě tip. Ten Lesan to byl ale hajzl!

12.03.2014 07:13:44dát kritice tipZuzulinka

moc smutné...

12.03.2014 05:31:32dát kritice tipsrozumeni
To je ale tak smutné...***
11.03.2014 23:09:55dát kritice tipEvženie Brambůrková

Krásné čtení. *

11.03.2014 23:03:45dát kritice tipkóza
nádherné vyprávění
11.03.2014 20:49:28dát kritice tipover

počteníčko :)

11.03.2014 19:43:57dát kritice tipAlexka

Pěkné, ale smutné 

11.03.2014 19:29:12dát kritice tipDiana
Krásně jsi to napsala, poutavě, malebně ****


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.