Kdo z nás by nechtěl znát svou budoucnost? Kdo z nás by nechtěl poodhalit roušku tajemství, která neznámé skrývá? Každý by chtěl znát, nebo aspoň tušit, co ho čeká, jaká překvapení si na něj osud přichystal. Nejinak je to i se mnou.

Už několik dní si marně lámu hlavu nad tím, proč jsem to udělala.

Jednou jsme seděly s kamarádkama u vína a já se prořekla, že bych si někdy, jen tak pro srandu nechala vyložit karty. Že jsem ještě nikdy u kartářky nebyla a docela by mě zajímalo, co by mi v nich vyčetla. A hlavně, jestli by se to později vyplnilo. K mému nadšení se kamarádky přidaly, taky by je budoucnost zajímala.

„Hele, holky, jestli opravdu chcete, tak já vám karty vyložím,“ nenuceně pronesla Simona. A protože už jsme měly trochu vínka v hlavě, čuchaly jsme tajemno, poznání budoucnosti a taky prince na bílých koních, což byla kombinace, která nás nesmírně vzrušovala. Řekly jsme si proč ne. O pár dní později jsme se u ní všechny sešly.

Karty už měla dlouho a sama si pro sebe občas něco podle knížky vyložila. Tím se to sama na sobě učila a myslela si, že už to snad trochu umí a že by mohla budoucnost osvětlit i nám. 

Simona nám, nevědomým, udělila pokyny. Musely jsme při míchání karet myslet na to, co chceme vědět. Musely jsme se opravdu soustředit, aby nám pak nevycházely blbosti. Tři hromádky pak máme dělat levou rukou směrem k sobě.

„A proč levou, když jsem pravák?“ zazněla moje nejapná otázka.

„Protože levá je od srdce. Nebo ho máš vpravo?“ odpověděla Gábina a zpražila mě pohledem. Zřejmě si myslela, že jsem nemožná, když mě nenapadne tak jasná a samozřejmá věc.

„Ne, nemám,“ odpověděla jsem sklesle.

Nejdřív míchala Marcela. Úplně jsem viděla, jak se jí kouří z hlavy, jak myslela na všechno důležité pro věci příští. Když předpokládala, že má pořádně zamícháno, vytvořila levou rukou – od srdce – směrem k sobě tři hromádky. Simona potom ty tři hromádky podle nějakého pravidla sebrala a začala karty, jednu po druhé rozkládat po stole. A pak nás všechny převezla.

Vzala papír a začala si na něj symboly karet opisovat. Na dotaz, co to dělá a proč nám normálně neřekne, co Marcelu čeká, odpověděla, že tak moc to zas neumí a že si při výkladu bude pomáhat čtením již dříve zakoupené knihy.

Aha. Naše nadšení a dobrá nálada byly tytam. Budeme muset čekat, až naše osudy vyčte z moudré knihy. Tato informace měla velký vliv na mé soustředění při míchání karet. Byla jsem poslední a nedokázala jsem, i když jsem se opravdu snažila, myslet na budoucnost. Víc mě zajímalo, jestli ta naše čarodějnice bude ve věštění dobrá, nebo ne, jak asi bude u výkladu přemýšlet…  Asi jsem si ji chtěla tak trochu vyzkoušet.

To jsem neměla dělat. Když jsme si šly po pár týdnech konečně vyslechnout ortel, hned ve dveřích se na mě Simona škaredě podívala. A já se lekla. Co mě asi čeká, že se na mě tak dívá? Dostala jsem strach. Říkala jsem si a šla pomalu, jen co noha nohu mine, do kuchyně v závěsu za ostatními. Taky si mě s výkladem nechala na konec.

Holky měly všechno dobrý, sem tam nějakou tu nepříjemnost v podobě rodinných problémů, nebo nepořádku v úředních papírech. Pak jsem přišla na řadu já. A dostala jsem vynadáno. Prý na co jsem u toho míchání myslela. Že se s těmi kartami nemohla za boha domluvit. Trvalo jí to několik dní. Ostatní měla za chvilku zfouknuté, ale u mě to musela vždycky přerušit a dát si oraz, protože ji z toho všeho děsně bolela hlava. Že prý to vypadá, jako kdybych se tím chtěla jen tak pobavit. Já si pomyslela: „Ty jo, ona je fakt dobrá!“ ale současně mě přepadnul stud. Nahlas jsem řekla, že to nechápu, že jsem se při míchání snažila a soustředila hlavně na sebe a děti, že přece ví, že máme před sebou náročné období. Naše budoucnost mi leží na srdci dnem a nocí a to co nás čeká a nemine, mě pořád zajímá. A že teď jsem ale hodně smutná, protože na rozdíl od všech ostatních, nic nevím.