Chvála kontrastu ve dvaačtyřiceti verších

Černý je vlk co ve mně básní

Bílé je stříbro koruny

I tiché srdce když se zasní

Černý je bodec harpuny

Životaběh je černobílý

Sníh půlnoc zbarví do černi

Temnotu střídá každou chvíli

ráno - když pěvec operní

V slavičích rytmech pěje vzlyky

Tělíčko jeho mohlo by

Prasknout ve jménu estetiky

Nad skelným chřtánem běloby

Že stále nevíš která bije?

Říká se tomu - harmonie

Černý je pramen z něhož piješ

Pak jmenují tě - ožralou

Bílý je slib... že nezabiješ

I když máš duši zčernalou

Černé jsou schody do podsvětí

Jak dlouho ses jim vyhýbal?

Bílá je tvář co promine ti

Žes ji už dlouho nelíbal

Černý je sonet baladický

Kterým ti zdobím vinný střik

Bílá jsou slova která vždycky

Přijdou v ten správný okamžik

Byť budeš Sibylou všech Sibyl

Nepřiznám barvu - ač jsem slíbil

Říká se tomu stále stejně

Harmonie - což dobře víš

Milovat lze i beznadějně

A čekat až se vybarvíš

Na černobílé šachovnici

Chytáme rybky na třpytky

Na básně které přes ulici

Posíláme jak polibky

Ten kdo má na cit hypotéku

Nepozná žádnou z neřestí

A kdo nepoznal sílu vzteku

Co může vědět o štěstí?

Nakapat božskou do hrtanu

Je jako zbourat křehkou bránu

...