Podzimní

Šel podzimní krajinou. Šel sám. Na sobě měl nažehlené kalhoty, hezkou košili, dobře padnoucí oblek, naleštěné boty a dlouhý kabát. Vůbec vypadal velmi udržovaně. Měl dokonale upravené vlasy, čistou pleť a tvářil se spokojeně. Jenže zrovna dvakrát spokojený nebyl. V životě byl, alespoň podle svých měřítek, vcelku úspěšný, byl zdravý, měl několik dobrých přátel a hezké vztahy s rodiči. Nemusel příliš pracovat, měl spoustu volného času a přitom dost peněz pro všechny své potřeby. V létě se opaloval na nejkrásnějších plážích, v zimě jezdil po udržovaných sjezdovkách. Bydlel v krásném bytě poblíž centra, kde se tak rád procházel, rád četl, poslouchal hudbu, koukal na filmy, povídal si a vůbec nedával nějak najevo, jak se ve skutečnosti cítí. Kdyby jeho niterní rozpoložení šlo označit nějakým slovem, byla by to marnost. I když se smál a cítil se dobře, neopouštěl ho pocit marnosti. Absolutní a naprosté marnosti. Neměl smysl života a domníval se, že jediné, co doopravdy musí, je zemřít. A s takovou vyhlídkou mohl být jen těžko šťastný. Často měl příležitosti dosáhnout věcí, pro které se mnoho lidí tak pachtí. Někdy jich využil, někdy ne. Ale nikdy ho nepouštěl pocit marnosti. Proč to vlastně dělám? Nemá to smysl...


Vše vnímal negativně. Když něco, po čem toužil, nezískal, bylo to špatně. Když to získal, měl sice chvilku radost, ale pak si uvědomil, jakou energii musí vynaložit, aby si to udržel, a dostal strach, že to ztratí... A zase to bylo špatně. Mluvil o žití okamžikem, ale sám to málokdy dokázal. Nikdy to nikomu nepřiznal, snad ani sám sobě ne, ale cítil se naprosto osaměle. Vždy a všude.


Možná i o tom přemýšlel, když se tak procházel. Podzimní přírodu miloval. Vždycky. Možná i proto, že podzimní příroda byla obrazem jeho duše. Došel až na své oblíbené místo, kde trávil celé hodiny. Posadil se na lavičku a zahleděl se na jedno z mnoha pražských panoramat. Rozjímal, ale najednou uslyšel šustit listí. Ohlédl se a spatřil další návštěvnici. Ve své apatii jí nevěnoval příliš mnoho pozornosti. Dívka si k němu bez jediného slůvka přisedla. Rozladilo ho to a poprvé si ji prohlédl. Byla o něco menší než on, nejspíš i stejně mladá. Měla dlouhé kaštanové vlasy a hnědé oči. Jako by byla ztělesněním podzimu, pomyslel si. Otočil se zpět na krajinu a opět začal rozjímat. Najednou ho dívka vzala za ruku a zašeptala mu slova, jejichž význam zprvu nechápal: „Dám ti vše, co skutečně chceš. Všechno. Ale mám jednu podmínku. Musíš u toho být šťastný. Ne jen spokojený, ale skutečně šťastný. Uvědomit si radost ze života, hned jak ráno vstaneš. Několikrát denně si uvědomit, jak skvěle se cítíš. A já ti za to dám, oč požádáš. Majetek, dobré vztahy a práci, zážitky...“


Otevřel oči a zamžoural do tmy. Rozhlédl se okolo sebe. Byl doma ve své posteli a tak usoudil, že se mu vše jen zdálo. Přesto mu slova tajemné dívky vrtala hlavou. A tak to prostě zkusil... Udělal vše, na co měl právě chuť. Nepřemýšlel nad tím, nehloubal nad důsledky, prostě jednal. A vyplatilo se mu to. Byl šťastný. Finančně zabezpečil sebe i své staré rodiče, založil svou vlastní veřejnou knihovnu, hodně studoval z knih, učil na univerzitě, cestoval, pomáhal dobrým lidem, oženil se a žil si skvěle. A to vše díky inspirujícím slovům té dívky... Mnohokrát ji na onom místě vyhlížel, ale už nikdy ji neviděl. Možná proto, že už ji nepotřeboval. Byl šťastný.... A podzim měl stále nejradši.