Apokryf

"I vztáhl Abraham ruku po obětním noži, aby svého syna zabil jako obětního beránka." Genesis
 

Pan Abraham dělal vždy to, co po něm Bůh chtěl. Kvůli němu se přestěhoval, přejmenoval a svého jediného syna dal na Arcibiskupské gymnázium. (Ten syn vlastně jediný nebyl. Ale každá rodina má právo na své malé tajemství.) Pan Abraham se snažil mít Boha na prvním místě. V práci, synově škole, doma. Z každého příjmu musel Bůh dostat svůj desátek - třeba na opravu kostela či kláštera nebo do farní sbírky, i kdyby se všichni ostatní měli sebevíc uskrovnit. Ale to, co si Bůh žádal teď, byla i pro pana Abrahama těžká oběť.

Izák přišel domů ze školy, umyl si ruce, převlékl se a vyndal věci z tašky. Sotva se však zabral do psaní úkolů, nečekaně přišel domů jeho otec. "Izáku, až to budeš mít hotové, co bys řekl na malý výlet na kolech?" Izák měl výlety na kolech s tatínkem moc rád. Byla to jedna z věcí, které spolu podnikali, ale většinou hlavně o víkendech. Ve všední dny měl každý své práce dost. Izák už se na počítání ńemohl soustředit, a tak zavřel sešit a začal se oblékat do cyklistického.

Připadalo mu, že je tatínek po cestě nějaký zamlklý. Snad se na něj nezlobil. Ale to by ho přeci na výlet nebral... "Tati, kam jedeme?" zeptal se, aby prolomil ticho. "Uvidíš, synku," usmál se Abraham.  To vypadalo na nějaké překvapení. Ale kam by mohli jet? Moc daleko asi ne, zítra se jde do školy. Izák doufal, že to nebyla jedna z fint, jak ho dostat k zubaři.

Proč jedou kluci v pondělí na výlet? přemýšlela Sára. Ale vrátí se brzy, říkal Abraham, to už by mohla začít vařit večeři. Říkal to ale tak nějak smutně, nejistě, jako by lhal. Kdyby s sebou nebral Izáčka, napadlo by ji, že jede za nějakou ženskou. V tomhle směru už mu moc nevěřila...

Zastavili na místě, o kterém Izák nevěděl, jak se jmenuje, ale pamatoval si, že je tam křížek, u kterého se vždy pomodlí, když jedou kolem. Sesedli s kol a opřeli je o strom. Napili se a vzali si každý jednu velkou čokoládovou tyčinku. Izák si všiml, že se na něj tatínek divně kouká, jako by chtěl něco říct, ale nakonec řekl jenom: "Pojď ke křížku, pomodlíme se a obětujeme," Izák si všiml, že má tatínek s sebou nůž a provaz, a přišlo mu to divné. Křesťani přece obětují jen tělo Kristovo a krev Kristovu. Co by tu chtěl jiného obětovat?

"Kde jsou?" pomyslela si Sára. Ještě počká, než jim bude volat...

Abraham se pokřižoval, svázal Izáka a vzal nůž. Synovi jím mířil přímo na srdce. Chvíli se rozmýšlel, než pohnul rukou směrem dolů...

Izák se nejdřív smál. Připadalo mu to jako nějaká hra, často tak s otcem vtipkovali, a provazy lechtaly. Když nad sebou uviděl nůž, zlomek vteřiny tomu ani nemohl uvěřit...

Abraham zastavil svou ruku v pohybu a klesl s ní dolů, směrem zcela vzdáleným od synova srdce. Nůž mu vypadl z ruky, jako by se lekl, a vypadal, že něco poslouchá. Něco, co asi ani nebylo slyšet. Poté nůž znovu vzal do ruky, rozsekal provazy a vzal chlapce do náruče. Svůj pláč se snažil zakrýt smíchem. "To ses bál, že tě podříznu, viď?" Izák neodpověděl. Tyhle vtipy neměl rád. Pokud to vůbec byly vtipy...

Když Sára vytáčela Abrahamovo číslo, seděli už oba na kole, a otec musel slézt, aby své ženě vysvětlil, že jsou oba v pořádku a že jim může začít ohřívat večeři. Potom už celou cestu zpět ani jeden z nich nepromluvil.

Izák přemýšlel. Pořád mu nedocházelo, že na něj vztáhl ruku vlastní otec. Věděl ale, že až mu to dojde, něco udělá. Buďto se strašně rozbrečí, nebo se na tátu naštve a do smrti s ním nepromluví. Uteče, aby s ním nemusel mluvit. Aby s ním nemusel sdílet dům a mít pořád strach, že to udělá znovu. Možná by to měl říct ve škole. Ale tam by mu stejně nikdo nevěřil. A když jo, byly by z toho jen problémy. Tátu by zavřeli do vězení a to by vlastně Izák taky nechtěl.

"Nechtěl bys dneska po kostele zase na kola?" zeptal se Abraham v neděli ráno. "Je mi blbě." řekl Izák. "Nepůjdu ani do kostela, ani na kola." "Izáčku, nemáme zajít k doktorovi?" vyděsila se Sára. "Poslední tejden moc nejíš. A vypadáš strašně," "To by mu musel předepsat prášky na lenost," zasmál se Abraham. "No jen se pochlub mamince, co jsi tenhle tejden dostal za známky," Izák zarytě zíral do zdi. "Tatínek se tě na něco ptal. Poslední dobou se chováš, jako kdybys ho už snad ani neměl rád. Víš, že jsi zapomněl na jeho narozeniny?" Izák se rozbrečel a zavřel se v pokoji. "Ta puberta s ním ale mlátí, co?" řekla Sára svému muži.

Izákovi to asi došlo. Myslel na to, že by radši žil v děcáku. Že jeho táta, kterého vždycky obdivoval, se pokusil ho zabít. A ve škole je každýmu jedno, že má problém. Stejně by se postavili všichni na stranu táty, vzorného křesťana s několika tituly. A jeho, dvanáctiletého kluka, by na ulici obcházeli velkým obloukem. Tehdy se naučil nikomu nevěřit.