Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Kravaťák

18. 05. 2014
1
4
392

            Vešel jsem do prázdného baru. Šedý cigaretový kouř se držel u stropu a mladá barmanka leštila sklo. U jednoho stolku seděl starší kravaťák v šedém obleku, který dávno vyšel z módy a hladil po stehně slečnu v nevkusných kozačkách s odrostlými melíry a akné. Ihned jsem si všiml, že pán má snubní prsten, slečna nikoli.

            Objednal jsem si panáka a kabát hodil přes vedlejší barovou židli. Koutkem oka jsem zahlédl jak kravaťák olizuje slečně ucho včetně obří pozlacené náušnice.

            „Co čumíš ty šmíráku.“ Obořila se na mě slečna, bylo vidět, že v sobě má již několikátou sklenku vína.

            „Neslyšel jsi? Čum před sebe, buzerante“ Přidal se obézní milovník a poprskal jak sebe, tak svou drahou polovičku.

            „Nedíval jsme se na vás, promiňte.“ Odvětil jsem při pokusu o smír, ale tušil jsem, že to bude marné.

            „Podej si ho, šmejda.“ Pronesla slečna a naznačila na svého partnera úder pěstí do dlaně.

            Kravaťák vrávoravě vstal a neobratně si zapnul sako. Barmanka vše rozpačitě pozorovala, pravděpodobně nebyla svědkem podobné scény poprvé.

            Opilý milovník se dopotácel až ke mě.

            „Sundej si sako... čeká tě nakládačka.“ Zahuhlal.

            „Jen do něj, namasíruj mu ksicht.“ Povbuzovala ho jeho partnerka s cigaretou v ústech. Sádelnatá pěst se mne pokusila nepříliš obratně udeřit do obličeje. Chytil jsem kravaťákovu ruku, zkroutil mu jí za zády a poslal jsem ho za jeho milou ke stolu. Nedoklopýtal tam, rozplácl se před špičatýma kozačkama své družky jak široký tak dlouhý. Nadával, byl vzteky rudý, válel se před hvězdou večera a ta mu pomáhala na nohy. Jediný efekt, kterého dosáhla, že mu propálila sako cigaretou.

            V klidu jsem si oblékl svůj kožený kabát a rukavice ze stejného materiálu. Kývl jsem na barmanku že zaplatím.

            „Ty hajzle jeden!“ Otočil jsem se, obézní stál na nohách a v pěsti pravé ruky svíral ocelového boxera s kovovými hroty. Tak a tohle přehnal, mohlo to skončit tak, že bych ho znova srazil na zem, nebo přinejhorším monoklem, ale tohle ne. Udělal jsem krok směrem ke kravaťákovi. Pokusil se mě udeřit, uhnul jsem a chytil ho za klopy u saka, moje koleno prudce vykoplo směrem k mužovu rozkroku. Tvrdě jsem zasáhl, bolestivé sténání téměř přehlušilo song od lady Gaga, který zněl z jukeboxu. Muž se předklonil a sevřel zraněný rozkrok. Pevně jsem chytil jeho hlavu a kolenem prudce několikrát kopl do obličeje. Najednou byla všude krev. A obézní se poroučel k zemi, v místě kde míval nos byla jen rudá kaše.

            Sakra, zase budu muset dát oblek do čistírny. Pomyslel jsem si. No ale když už jsem začal tak to i dokončím. Sténající kravaťák se slzami v očích se snažil odplazit z mého dosahu a slečna nad ním jen nevěřícně zírala a držela si kočičím zlatem ověšenou ruku před ústy.

            Vší silou jsem dupl kravaťákovi na ruku s boxerem. Prsty povolily, pod tlakem boty se o kovové hrany zbraně pěkně rozlámali. Muž řval bolestí, jeho partnerka se mne ani nepokusila zastavit, asi se bála, že by se jí dostalo podobného trestu.

            Sehnul jsem se a ze zmrzačených prstů  sundal boxera a nasadil jej na svou pěst přes koženou rukavici. Otočil jsem kravaťáka na záda, pevně jej chytil za kravatu a rozpřáhl jsem se. Muž se snažil protestovat, věděl, co jej čeká. První rána boxerem dopadla na oblast pravého oka, kosti zapraskaly a celou polovinu obličeje zalila krev, další ranou jsem smazal poslední zbytky nosu, pokud tam ještě byly. Třetí úder zasáhl čelist, a zuby, pán si hodně dlouho nedá tuhou stravu a několika dalšími ranami jsem to potvrdil. Ze začátku bití řval muž bolestí, nyní již jen chroptěl.

            „Dost prosím, zabijete ho!“ Tahala mne barmanka za kabát.

            „Ne, nezabiju. Jen dostal lekci.“ Odpověděl jsem a hodil jsem boxer zbitému na vyvalené břicho. Všiml jsem si, že kravaťákův rozkrok zvlhl močí. Muž nebyl v bezvědomí, věděl jsem jak udeřit, sténal a zdravou rukou si opatrně zkoušel osahávat obličej. Zalykal se krví, ale to bylo vše co mohl dělat.

            Sakra, tak i kabát a rukavice budou potřebovat čistírnu.

            Po zaplacení jsem s odchodem neotálel, o zmrzačeného kravaťáka se starala již slečna s melíry, budilo trochu úsměv, když se mu rozdrcený nos a čelist pokoušela ošetřovat papírovými kapesníčky, které předtím asi půl hodiny lovila z kýčovité koženkové kabelky z tržnice.

 

            „Posaďte se, prosím.“ Slečna v elegantním kostýmku mi nabídla kávu.

            „Budu u pohovoru asistovat, pan náměstek je indisponován.“ Čekal jsem v kanceláři nadnárodní korporace. Slečna zmizela ve dveřích, jen proto, aby se za chvíli otevřely a mohla do nich vtlačit invalidní vozík.

            Kravaťák. Na invalidním křesle seděl muž v černém obleku, měl kravatu, ale nebyl vidět uzel, jelikož byl schovaný pod fixačním límcem. Jedno oko měl zalepené a na druhé neviděl kvůli obrovskému monoklu. Obvaz na téměř celé spodní půlce obličeje zakrýval nateklé a opuchlé tváře. Co však neskrýval byly rozbité rty a bezzubá ústa. Nedalo se odhadnout v jakém stavu je zalepený nos, ale pravděpodobně na tom nebyl dobře.

            „Pan náměstek měl nehodu, nemůže mluvit, čili budu u pohovoru asistovat.“ Oznámila mi slečna.

            „Pohovor však bude jen formalita, jste jediný kandidát na pozici a pan náměstek již podepsal vaši smlouvu.“

            Už jak ho přivezla jsem jej poznal. Kravaťák, kterého jsem zřídil před týdnem v baru. Určitě mě přes ty monokly nevidí, ale pamatuje si můj hlas? Bude si mne vůbec pamatovat? Musel být v těžkém šoku.

            „Děkuji, místo samozřejmě přijímám.“ Promluvil jsem a po očku jsem sledoval zmlácený obličej. Nic. Nepamatuje si můj hlas. Slečna se usmála. Ještě jednu věc jsem potřeboval zjistit, smlouvu už mám tak proč ne. Ale počkal jsem, až mě sekretářka půjde odprovodit ven.

            „Můžu se slečno zeptat, co se panu řediteli stalo? “

            „Měl nehodu, přepadli ho v parku a takto krutě zbili.“ Takže pan náměstek se nepochlubil schůzkou v baru. Pomyslel jsem si. Oblékl jsem si kabát a natáhl kožené rukavice.

            „Můžu ještě něco? Možná bych o tom měla mlčet, ale když vidím vaše kožené rukavice a kabát, pan náměstek poslední dobou nesnese kožené oblečení, rukavice už vůbec ne. Vím to od jeho ženy. To jen pro vaší informaci.“ Usmála se sekretářka.

            „Děkuji vám a budu se těšit nashledanou.“ Odpověděl jsem a opustil kancelář.

Musím se stavit v obchodním centru, již dlouho mám vyhlédnuté luxusní kožené sako. Do práce se bude určitě hodit.

 

           


4 názory

Děkuji všem za kritiku, nějak jsem zapomněl, že jsem sem přispěl. Dílko nemělo větší ambice, jak píšete, paperpack, kapesní román.


Vaud
19. 05. 2014
Dát tip

V podstate stejne pripominky jako chlapci prede mnou. 

Oproti vetsine proz tady na Pismaku  je to čitelné a stravitelne.  Obsah trochu pripomina "kapesni romany",  ale podle mne mas potencial. 

Nenech se odradit. 


StvN
18. 05. 2014
Dát tip

Klišé. Takže pro nějaký paperback asi dobrý, pokud to byl záměr.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru