Omdlelým očím na vrata

Omdlelým uším do rytmu

půlnoční sonáty

hrát bys chtěla

nám všem.

 

Omdlelým očím do rytmu

dětské úsměvy

přinést bys chtěla

nám oběma.

 

Omdlelým srdcím

naději na tlukot

omdlelým duším

pramen a pokoru

omdlelým lidem

vědění a schopnost žít.

 

NIKDY.

 

Ráno otevřená víčka

prázdných skleněnek

a na Tebe má drahá

blahoslavené ráno zapomene.

 

Všichni zapomenou

nikdo nevěděl

nikdo se nepodíval

všichni trpěli.

 

Řekni to ještě jednou, řekni to znovu

za zvuku prázdných kostelních zvonů

„láska ta pro nás není“

Život se v písečnou existenci mění.

 

Řekni to ještě jednou, prones to nahlas

ta prázdná slova, plakalas‘

ten večer i ty další, má krásko

má zmučená netečná hlásko

mrtvých iluzí.

 

Řekni to ještě jednou, naposledy

křižníky ignorance prolomily ledy

a Ty si tam stála, hloupá huso

a nechala ses utopit.

 

VŽDYCKY

 

Dozněly vágní obraty krvavého srdce

už jen písek odkapává na drahé rohože

kulhavá bezmocná pravda a další velká slova

spadly na dno, směje se studna.

 

DO POSLEDNÍ KAPKY LEŽ

 

Říkám Ti,

narovnej se a nech toho,

už mně nebaví Tvoje „brzy“

ráno Ti byla zima, plakalas‘

nemoh‘ sem Tě zahřát, Halas

Tvou duši nepotěšil a já nevěděl,

co s Tebou, už nic nebylo jako dřív,

křičel jsem z okna paneláku

a nikdo mi neodpověděl.

Křičel jsem do svých básní

a všichni byli ticho.

Křičel jsem, řinčely prosby mezi mými zuby

a nikdo nezvedl hlavu, aby mi pomohl.

Intuicí jsem škrábal obloučky do Tvých ran

a Ty ses nehýbala

Nehýbala ses a pak najednou

jsi prostě odešla.

 

Nevím, co dělám,

nevím, nevím, nevím

kdo se ohlédne, ten zkamení

a já se ohlédnul.

---