Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

O jediné Růži a jediném Chlapci na celém světě

09. 06. 2014
1
8
590
Autor
Michelle B.

Žil kdysi jeden Chlapec. Měl vlasy žluté jako sláma, pleť jemnou jako dítě a byl to jediný takový Chlapec na celém světě. Narodil se v honosném domě, kterému nikdo neřekl jinak než Palác. Rodiče jej vychovali k píli, síle, zvídavosti, dravosti a sebedůvěře. Chlapec bezstarostně dospěl.

Jednou se dozvěděl o zahradě planých růží. Prý jsou ty růže tak krásné, opojné a nezkrotné, že jim na světě není rovno. Protože měl Chlapec v sobě odjakživa zvídavost a touhu po krásnu, rozhodl se do růžové zahrady vydat.

V tom kouzelném denním okamžiku, kdy Slunce ještě visí na obzoru, ale jeho záře začíná prohrávat nekonečný boj s nočním stínem, dorazil k velkým kovovým vratům. Zrezivělý zámek přívětivě zaskřípěl, jako když vítá milého hosta a Chlapec se ocitl v zahradě. Ten pohled mu vyrazil dech. Rozlehlá zahrada zalitá skomírajícími zlatými paprsky byla plná tisíců růží. Vůně a ticho a krása růží mu připomněla něco z posvátnosti starých chrámů.

Dlouho se Chlapec procházel zahradou. Slunce už dávno zapadlo za obzor, do krajiny se hluboce zakousla tma a mu se za nic na světě nechtělo zahradu opustit. Uchvácený sledoval divokou krásu růži, když se najednou rozhodl. Mnohokrát byl varován, že nemá tyto růže trhat. Jejich krása prý vzrůstá z nespoutanosti a zajetí nejen pohltí všechen půvab růže, ale zbaví ji i křehkého života a mu nadosmrti potřísní ruce krev světa. Chlapec nedbal na zlo, které páchá, žádostivě se sklonil k nejkrásnější růži z celé zahrady a vyrval ji i s kořeny.

Chlapec zasadil ještě v noci Růži na svou zahradu u Paláce. Cítil na jazyku neznámou pachuť něčeho temného a zlého, ale spánkem tento pocit rychle odehnal.

Jak plynuly dny, Růže uvadala. Když jí Chlapec nosil vodu a hnojivo, Růže jen zoufale šlehala polámanými trny a pomalu umírala. Zželelo se Chlapci Růže. Každou volnou chvíli sedával v její blízkosti, zaléval ji vlastními slzami a nešťastně prosil Růži, ať bojuje o život svého půvabu. Když Růže poslouchala hezká slova a vnímala něžné dotyky Chlapcových rozškrábaných rukou, něco se v ní začalo lámat. Nevšimla si toho ani ona ani on, ale pomalu, velmi pomalu se Růže změnila.

Jednoho dne přišel opět Chlapec k Růži do zahrady. Když k ní pohlédl, zůstal ohromen. Růže vzpínala svěží lístky k nebi a konce větviček byly obsypány bohatými, opojně vonícími květy. Když rostla Růže v zahradě, pulzovala v ní nezkrotnost a vášnivost. Z nich čerpala svou sílu k životu. V zahradě Paláce se však ji však do něžné krásy a svěžího života probudilo něco jiného – byla to láska. Všechny zákony zahrady byly porušeny. Chlapec přilnul k Růži a ona k němu a stala se tak jedinou růží na celém světě.

Často bylo vidět Chlapce u růžového keře. Zbožně vzhlížel k Růži a ona ho lístky opatrně hladila po jemné kůži. Všechno se zdálo být jako zalité dobrým kouzlem. Jak plynul čas, ztratila zamilovaná Růže ostražitost a nevšimla si, že to, co poutá Chlapce k ní, není čistá láska, ale posedlost a touha a ničivý žár. Důvěřivost ji zaslepila.

Brzy se po okolí rozneslo, že v zahradě Paláce roste Růže ze zapovězené zahrady. Lidé se na ni chodili okouzleně dívat. Kdesi hluboko v srdci rozpoznali přítomnost čisté lásky a s úsměvem a radostí se vraceli po návštěvě Růže posílení do svých životů.

Zprvu byl Chlapec na svou Růži pyšný a pociťoval štěstí, ale pomalu se v něm rodilo šílenství. Jednou v noci se vydal rozespalý do zahrady. Stříbrná záře měsíce stékala po růžovém keři. Překvapená Růže láskyplně vzhlédla k Chlapci a v chladné noci mu na pozdrav něžně ovinula lístky kolem tváří. Když se však zadívala Chlapci do očí, najednou poznala, že něco je špatně. Ani šílená bolest a krvavý zvuk trhání větviček ji nepřiměly plně pochopit. „Jsi jen má. Má. Jediná Růže na celém světě. Dal jsem ti nový život a jen já mám právo o tobě rozhodovat a dívat se na tebe a chtít tě“. Láskou změněná Růže nedovedla pochopit. Tiše šeptala znovu a znovu do noci: „Miluji tě, miluji tě…“. Po chvíli zbylo jen ticho, starobylá pachuť krve světa a mrazivé vědomí nebytí.

Druhý den ráno vstávalo Slunce rudé. Lidé zděšeně sledovali cáry mrtvé růže, které nyní pokrývaly zahradu. Nechápali, ale v tvrdé tváři Chlapce nebylo možno vyčíst odpověď...


8 názorů

Michelle B.
01. 07. 2014
Dát tip

To jsem moc ráda, děkuju :-)


já četla jedním dechem....T***


Michelle B.
24. 06. 2014
Dát tip

Nejdřív bych ráda poděkovala za všechny kritiky - je to pro mě velmi přínosná zpětná vazba. Je zajímavé sledovat, jak ostatní můžou v mém textu najít témtata, která jsem ve skutečnosti nepopisovala :-)

Inspirací byl samozřejmě Malý princ. Konkrétně následující pasáž: "Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži..." "Jsem zodpovědný za svou růži...," opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.

No a snahou bylo právě (teď už vím, že až příliš přeslazeně, kudrlinkovatě a obazně) naznačit, že ve světě chybí Malých princů, lidé k sobě poutají ostatní, aniž by je vedle sebe chtěli mít dýl než okamžik. Růže pak představuje bytost opuštěnou, zklamanou, vnitřně mrtvou.

Ještě jednou díky, v dalších textech se budu snažit "zastřihovat" :-)


Chlapec a růže… kde já jsem to jen už viděl :D Nicméně, začátek se mi líbí - přívětivě skřípající dveře jsou fajn. Ale opravdu to tlačí hodně na pilu a místy si text i mírně protiřečí, takže atmosféra postrádá konzistenci - viz efekt jak popisuje Lakrov. Zvolil bych o něco prostší a přímočařejší postup ve sdělení (to neznamená nutně zkrácení) a vynechal bych něco z těch kudrlinek ve vývoji charakteru postav, aby obsah ladil se stylem vyprávění. Motiv je pěkný – jen to zkus trochu prostříhat, ať to líp roste :D:D


StvN
11. 06. 2014
Dát tip

Moc tlacis na pilu. Je to preslazene. Obsahove mi to prijde samoucelne. Dost to podle me kazi snaha o moralizovani. Protoze ta snaha je takova skoro bych rekl utocna. Textu schazi lehkost. 


Lakrov
10. 06. 2014
Dát tip

Působí to na mě jako bajka s obtížněji rozpoznatelným posláním. Po dočtení mám sice dojem, že chceš v tom příběhu zachytit (a zdůraznit) taková hnutí mysli, jakými    jsou pocit jedinečnosti, nadřazenosti nebo  chorobná žárlivost, (k níž se protagonista "propracuje" od nejisté leč sžíravé lásky), celý ten text však na mě působí tak nějak rozpačitě; jako bys začátek psal s jinou ideou, než je ta, která tě naplňovala při dopisování konce.

 

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru