Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Když je naděje mezi Sluncem a Zemí

09. 06. 2014
3
9
1452
Autor
Muamarek

 

 

 

S básnickou tvorbou Hany Karoliny Kobulejové jsme se mohli v podobě niterných sbírek setkat již několikrát.
 V Noci u tamaryšku plula mezi řádky luna, již osvětlovala geneze jednoho vztahu. V Ránu s magnólií jsme byli svědky probouzení smyslů. Noc skončila. Některá hvězda vyhasla, něco skončilo, něco jiného má ale teprve začít. Tma se rozplynula, rozbřesk nového dne i magnoliový květ jsou symboly naděje. Momenty nad lekníny nás potom nesou nad vodní hladinu do světa snového, který neuvadá. V Úplňcích z jasmínů jsme mohli nasát vůni očekávání.
 Také pátá básnická sbírka mladé autorky (opět doprovázená vlastními ilustracemi) má v názvu květ. Po magnólii či leknínu se setkáváme s lilií.  
Magnólie, leknín, lilie. Většinou si představíme bílou. Barvu čistoty, nevinnosti, ale i smutku a bolesti, naděje i skonu. Leknín byl ve starém Egyptě oslavován jako symbol Slunce. Jasmín lze považovat za symbol lásky a radosti. Autorka ve svých sbírkách prošla pomyslných čtyřiadvacet hodin od jedné noci ke druhé. Od zklamání k naději, od smutku k radosti a očekávání.
 Mnohý čtenář se může právem ptát, zda Novoluní podél lilií přináší ještě něco nového. Zda se autorka netočí v kruhu svých pocitů a nadějí.
 Podle mého skrovného názoru – netočí. Balancuje sice nad propastí omílání téhož, ale přechází ji s bravurou po lávce svého hledání.
 Stále můžeme mezi řádky objevit její tužby, zklamání, úspěchy i pády – ale současně na nás promlouvá něco nového, obecnějšího. Jako bychom naráželi na definice pocitů a myšlenek, jež sami sdílíme a jimiž se zabýváme.
 Novoluní je symbolem něčeho skrytého. Měsíc nevidíme, ač je přítomen. Autorka se soustředí na tu část člověka, která je oku schována. Nechává na čtenáři, zda se vydá v pátrání v jejích stopách a co vlastně nalezne.
 Máme sami v sobě domov? Máme na co hezkého vzpomínat ze svého dětství, z dospívání? Máme, kam se schovat, když se spustí životní průtrž mračen a když blesky roztínají naše jistoty?

 

 Domovy

 Právě na srdeční stěny
věším obrázky
abych se mohla vracet
do stále útulnější niternosti
kdykoli budu chtít pobývat
v předsíni či komoře

 

 Paměť

 Když se podvečery
pohybují blízko mé mysli
právě probíhá
archivace západů slunce
a kdykoli se procházím
kolem toků myšlenek
vzpomínky se pomyšlením
probouzejí ze spánku

 

Bolest je jen vrak

Bolest ztroskotává
napříč prožitky
aby dopadla na dno
slz uroněných před pár lety
kde plují ryby přeživší radosti
protože ke každému potopenému smutku
přiléhají korálové útesy

 

Následující řádky popisují něco, co už minulo, co se nevrací. Něco, z čeho zůstal jenom nepatrný úlomek, který je však přesto (nebo právě proto) nesmírně cenným.

 

 Poselství hromu

 Po blesku se kdysi dalo
volně chodit do mraků
jenže pak se
nebe oddělilo od Země
a dnes jsou spojené
jen na čtvrt sekundy

 

 Jedním z klíčových slov sbírky je pro mě „sen“, „snění“ (např. básně Procitnutí, Pobřeží snů, Vrchol snění). Tato báseň Novoluní podél lilií uzavírá.
 Stejně tak narazíme na symboliku slunce, sálání, energie: Žár myšlenek, Počátky vřelosti, Pugét plamenů.
 Hana Karolina Kobulejová ve 47 krátkých básních popsala cestu do nitra člověka, jež může co do dobrodružství někdy překonat Vernovu Cestu do středu země.
 Často něco hledáme celý život, abychom zjistili, že jsme se honili za přeludem, a skutečný poklad minuli hned na startu. Jindy je zase naše úsilí korunováno úspěchem. Opět ale narážíme na problém, zda v okamžiku, kdy nalezneme, co celou dobu hledáme, nepřijdeme o cíl našeho směřování.
 Toto je pouze jedna z otázek, na kterou člověk při čtení předkládané sbírky narazí.
 Jde jenom o to, zda se mezi zemi a slunce svého vlastního světa vypravíme – a co tam nalezneme. Knížka Hany Karoliny Kobulejové pak pro nás může být vítaným kompasem či mapou sloužící k základní orientaci v sobě samých.

 

Novoluní podél lilií, H. K. Kobulejová, Nakladatelství PLOT, ISBN-978-80-7428-211-9, Praha 2014, 60 s.

 

 

 


9 názorů

egil
10. 06. 2014
Dát tip

Janino, ta třetina, o níž mluvíš - nemám pocit, že je to otázkou soudnosti, jako spíš možností... V průměru každý třetí den vychází (co na tom, že zpravidla samonákladem) jedna sbírka poezie. Ale to je v pohodě, chce-li bejt někdo velkej básník, potřebuje nejdřív tu... básnickou občanku... vlastně sbírku. A když mu ji nevystavěj na patřičnejch úřadech, no, pak už jen zbejvá říct Ferdovi XY, dát mu cca 30 000 Kč. - a je to!


tak z ukázek je třeba Poselství hromu celkem nápadité...

Janina6
10. 06. 2014
Dát tip

Upoutávka knihkupectví Kosmas píše o „osobité autorce, jejíž tvorba je charakteristická hrou s významy“, a tak jsem ti, Muamarku, vděčná, že jsem si díky tvé recenzi mohla přečíst pár ukázek (kde jsem ale osobitost ani hru s významy nezaznamenala). Z hlediska poezie zatím dost neobjevné hledání. Podobnou sbírku by mohla vydat třetina Písmáku (myslím tu slabší třetinu), v čemž jí naštěstí brání dostatek soudnosti.


egil
09. 06. 2014
Dát tip

opr. - připomněla.


egil
09. 06. 2014
Dát tip

"Autorka se soustředí na tu část člověka, která je oku schována."

Nechci chytat za slovo, ale tohle není šťastná formulace... Připoměla mi jednoho nejmenovaného básníka, který ve své křehké lyričnosti zapomněl na běžného přízemního čtenáře mého typu a do tištěné sbírky vpustil verš: "Vstoupil jsem do tebe zadním vchodem"

Jinak co se týče recenze jako celku - přijde mi příliš a priori přijímající. Spíše reklama, než recenze s.s.

Ptáš se: "Mnohý čtenář se může právem ptát, zda Novoluní podél lilií přináší ještě něco nového. Zda se autorka netočí v kruhu svých pocitů a nadějí." Jako jeden z mnohých (závidím autorce "mnoho čtenářů"!) se tedy v sobě poptám...

Z ukázek se mi zdá, že je autorčina poezie taková... bezjakostní. A třeba tohle je vyložené zlo:

Bolest ztroskotává / napříč prožitky / aby dopadla na dno / slz uroněných před pár lety

"na dno slz"? A to jako vážně? To je přeci naprosto šílené klišé - kdyby alespoň bylo použité v nějakém zajímavém kontextu (ale tady je to jen odkaz na jakýsi - zcela neurčitý - "flashback")...

Bolest, dno, prožitky, ronění... Šíleně obecná a zároveň závažná slova, jimiž by poetika neměla jen tak "metat" (nejprve by si je měla vysloužit jak ty ostruhy)....

kdykoli se procházím/ kolem toků myšlenek / vzpomínky se pomyšlením / probouzejí ze spánku

No a?? Toky myšlenek (alespoň že je tady jistá analogie s jakousi, nějakou neurčitou řekou, patrně s "řekou času", ačkoli je to opět zcela bezjakostní genitivní klišé)... Vzpomínky se probouzejí ze spánku... Dobrá, hezké klišé, ale co si z něj mám odnést já, nebohý čtenář, který zoufale a marně hledám zajiskření.

Nechci být zlý, ale za sebe vidím kýč na kýč.....


Diana
09. 06. 2014
Dát tip
Výborná recenze na velmi zajímavou poezii.*

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru