Vlaková romance

   Procházela se po břehu řeky a byla si vědoma toho, že jí to v bleděmodrých bikinách sluší. Projíždějící vlak protrhl žár sobotního odpoledne táhlým hvízdáním, ačkoliv do stanice chybělo ještě pár kilometrů. Dívka otočila hlavu, aby ještě na chvíli spatřila pana strojvedoucího v uniformě a jeho pomocníka v tmavomodré pracovní košili.

   Oba se vykláněli z okna umouněné černé lokomotivy a cosi nesrozumitelného volali. Posílali přes louku k řece vzdušné polibky a drželi se za srdce. Dívka se zasmála a zamávala, její ruce se třepetaly jako ptačí křídla. Otec neviděl a neslyšel, splávek se rychle nořil pod vodní hladinu. Naviják jemně zavrčel a za chvíli se u břehu plácala nevelká ryba.

   Dívka ji podběrákem vylovila, položila na trávu a tam zbavila otevírající se hubičku nepříjemného háčku. Malého kapřika pak opatrně položila do vody a ten na nic nečekal, mrskl ocasem a zbylo po něm jen pár zčeřených vlnek. Otec se usmál a další kulička z vanilkového těsta přistála vysokým obloukem uprostřed řeky.

   Slunce malovalo na hladině stříbrné obrazy, ve kterých se hrbatě odrážela těla vrbiček a olší. Unavené paprsky se letmo dotýkaly rozpáleného náspu pod vlakovými kolejemi. Lokálka při cestě zpátky opět zahoukala, pan strojvedoucí a jeho pomocník opět mávali, tiskli v rukou svá srdce a odhazovali je do dálky směrem k dívce.

   Nad senem vonící loukou se podvečerem nesl její smích, když předváděla malé divadelní představení, při kterém také darovala své srdce. Muži se postrkovali, natahovali ruce a to její pomyslné srdce chytali a schovávali pod košili. Větřík hladil dívce zrůžovělé tváře a zatímco snila, otec konečně chytil pěkného kapra k nedělnímu obědu.