Oči

Nemůžu si pomoct, tvá snaha po vznešeném výrazu vyznívá tak nějak upoceně.

Takový Jakobson sice přisuzoval fonologickou bázi rytmu mezislovnímu předělu (Základy českého verše, 1923), nicméně to byl Rus, neřku-li lstivý hebrejec, tak být tebou na něj tolik nespoléhám. Každopádně to vede k mrtvolné stejnorodosti členění verše... a o to víc také vyniknou chyby, každé rytmické zakolísání, které dopustíš.

oči v nichž je tolik z mého - čtyřstopý trochej ženský

a v ruce chléb ňadra tvého - ne, trochej nezačíná nepřízvučnou slabikou, rozhodně ne v případě, že následuje slabika přízvučná. Vlastně to ani není dvoustopá rytmická řada.

Obdobně

a do dlaně trochy klína / lehké jako hrobu hlína

Na tomto místě možná bude užitečné ještě poznamenat, že přízvuk je v češtině na předložce.

Konstrukce rýmů je chabá, někdy až komicky (a jak vidno nejen pro mne), spíše však nudně... důsledně gramatické rýmy, rýmové dvojice navíc o stejné délce, možná kdysi do Lumíra, ale dnes není 19. století. Rýmovat k sobě zájmena mi přijde jako projev zoufalství, vždyť právě v rýmu se má koncentrovat význam, prostý souzvuk není jediná funkce.

Samotné řemeslné nedostatky a selhání jsou pouze symptomem, nikoli však největším problémem textu. Tím je jeho prázdnota.

Neštěstí špatných básní je v tom, že neříkají nic, než co je napsáno, neštěstí špatných obrazů je v tom, že v nich není nic, než co je na nich namalováno.

(Jindřich Chalupecký)

hrstí-klína-prstí-hlína... přijde mi to jako úlet

Hezká