Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

za nocenku

Výběr: Elizabeta, emizat
17. 06. 2014
16
12
1089
Autor
jolana.

sátántangó

do kurníku nasněžilo.
někdo pokropil zem naftou,
vylomil ceduli a zanechal obzor bez vlasů –
ale ty jsi rostla, až se ježil les.

vejdi kopřivovými dveřmi.
vejdi s rýčem do deště.


– –


jabloň splašená červeným větrem,
ohryzek nadskakující ve dřevu.
tak dlouho bratr vykřikoval rtuťové kamínky,
až zeskelnatěl pohyb ve vytřeštěnou pěst.

i tvé větve se z kapsy zimy
stáhly zpět, k pohoří prahu.

dozrály modřiny v plodech a černé jíní tváře.
jen zaraženě přicházíš, v zácloně z rozpárané mlhy,
s mňoukajícíma rukama.


– –


vlezeš plátěnými pysky okna.
v dřevěných močálech zrní cukr,
krystalové tóny klepou o podlahu.

zalesknou se pavoučí harfy a noha
sklouzne po myším hlase do prastarého dětství
v ruině skříně. zaskřípá kočka,
mechové plíce trámů.

s koleny zelenými po krk
ještě neumíš nůž, jen syknutí stínem třísky...
a zavinutá do síťoviny
– kolik porcí v rybím oku –
brousíš dálku za nehtem střechy,

kde se déšť obrací břichem vzhůru
a na ozubené šňůře vzduchu
vrávorá zvon s peckou po srdci
k vychcaným dveřím tvé matky.


– –


čí je to řetěz na pařezu před barákem?
a čí hlas zatáhne, že se rázem ocitneš zpět,
prořídlejší o nádech, obestavěna
dlouhými prsty zvuku?

a uvnitř je k nespatření, že zdi
domu se vzdalují – že po slupkách
i světlo odloučené a srážené v dutinách.
pro vidět přicházíš už jen s víčky
a odcházíš s prázdnou.

krok, zastřešený plátem vzduchu,
padá rozdvojen do očních ohnišť:
černý sluneční pavouk všude kolem.


– –


proutěné opěradlo ve hřbetu
a moučné okno s copy vody.
– tak houstne les, až i oči, termoska mléka,
sahají na průsvitnou tříšť –
přitiskla jsi nos na napjatou kůži
a prsty klovala do rozpitého rámu.

než dovrávoraly ohýnky
do plesknutí polštářů a usínání stolů,
zůstávala jsi v zásklí:
neopeřená pláňka se strmým pohledem.

až jednou se rozskočilo zorné pole
a břehy se utrhly od těla.
zurčení barev se srazilo v bílé
drápy ve dveřích mezi kmeny.
a ty, prokousaná deštěm

ještě tápeš přes vzpříčené pomlky
k úplnosti plotu. mezi tebou a tebou vzduch,
kapesní světýlka otvírající
hlad po větvích. inkoust teče do útrob
pařezů. měsíc se zahákl za krk. obloze
naběhla žilka – němý blesk – čekání ve struně ryby.


– –


u vykloubeného pramene louky
s třískami zadrhnutými v jazyce,
u kořene, kde svíjí se propast,
skloněná, ošmirglovaná větrem,

ještě jsi nevstoupila do své tíhy.
jen ať se čepýří tanec a hora
před dítětem roste do země!
vracíš se do zelených kolen
a daleko zbývá zubům k cíli,

ale už stébla trnou kamenem
a brzdy skřípou, že slyšíš v sobě matku.
že v cukrárně je ti jak v kostele
a černý smích v zádveří a strmý pes v cestě
kouše měsíc do hřbetu
– až se zdá, že nikdy už nevyjde celý... – a vítr
prosviští stromem a leknutím zděraví.

ale ty jsi přece nevstoupila do bolesti zvuku,
do vykviknutí hole, otcovsky lámané nad
a stále se komíhající ve skalní kosti
s výrazem fialových kruhů.


– –


na sklonku tmy se dům rozestoupil
v plot, v zimnici nůžek. jako by bylo nutné
zavrhnout skutečnost pro představu, nepoznat,
zda jsi v noci nebo v jejím snu. jak měsíc
padá do zarostlé studny rozstříhán stébly,
netušit, jde-li svým tělem nebo
cizí vzpomínkou na cosi nedorostlého jména.

a jestli se modrá narodila z dálek,
zapomnělo ji nebe
ve hřmotu plechových víček, nebo
v trhavém kvičení skřípnutého psa. nejsi tu,

abys příběh přerušovala otázkou po konci
nebo čekala na zneslyšnění ve zvyk.
– jistě víš, že tak ani tak neozve se ticho –
a jestli tě vidím... ale ano, i to je možností,
jak přimýšlet pláni hladinu,
znovu ji obracet v hudbu.

 

 

nocenka

(„vezmi hůl, nebo alespoň slovo,
které po sobě zanechá, aby opřelo tělo, až

se všechna voda vypaří a z domu
zůstane jen sůl, vysrážená pod podlahou,
vtištěná do propršených luk.“)

 

že prý jí jazyk vystřihli a ústa vycpali plyšem,
– báli se, že jim pořeže paprsky –
a ona z chlebu, měkkého jako svítání, vytahovala rybí kosti,
sestry si je napínaly mezi prsty, protože věřily v křídla.

zatímco hledala tón v kostech třešně,
až mezi zuby šepotu našla ostrokřik „žlutý jako krev,“ říkala,
až do průtrže modré
pavučiny nad sebou – a jestli snad

zůstalo něco k udržení, pak tedy ne hodiny,
ne betonem opevněné kroky,
jen ruce, které dosud neztratily prázdno.


– –


„všechny mince v čistém ubruse
zasaď v lese a poctivě zalévej –
pro lásku boží!“
kázal jí bratr.
poslechla – od té chvíle
ji navštěvoval rozzářený strom

a bratr v nových šatech
už nepromluvil jinak než dveřmi.

a byl nastolen nestinný stůl, široký hladem.
do snů se vkrádalo špinavé nádobí,
smaragdová plíseň s rubínovýma nožičkama,
okřídlený zpěv zablácených listů –

a ona znovu, pohybem prázdna, barvila talíře,
dokud nechrstlo černé mléko za krk,
– to zahřměla klika,
šípková matka se probudila jak poprvé –
a chrčivý smích jak napřažený kámen
a peří zježené na stromech.

překročila a rázem zdřevěněla prahem.


– –


zrnění světelné moči domů,
okenní struny rozechvělé v hrudi,
písmena vlající z pařezů.
„až by štěstí dostalo jméno,“ pomyslela

cestou nad mramorovou nocí
mezi ohořelými vázami. přelezla do zahrady
– na hrotech ulpěla pavučinová kůže – ,
přikrčený měsíc jak krysí nehet kynul z kaluže
vykradačce kedlubnových záhonů.

v kuchyni, pod muším blikotem,
rozřízla plod a vychrstla černá pěna,
chuchvalce nožiček vyvlečených z paměti noci
jak písmo, z nějž bys cedil člověka – ale

tam, u dna pohybu, tažných vlasů, nic
než tupý výraz větve
„jako by okno dostalo pohrabáčem...“

kolik naděje vzbuzuje obraz, dokud je nedotažen.
dokud namísto očí neuvidíš čiré sklo
a namísto sněhu bezbřehé zrcadlo.


– –


když viděl, že nocenka schovává
v šatech krysí koláč, a že stačí říct
čelem vzad a nepochybně zůstane
jak železná postel přimrzlá k vatě
v tomtéž drkotání zubů „jak jen to udělat správně...“,

když se mu sklopeně omlouvala,
až z vlasů vyskakovali mokří psi,
že ví („to tys mi ukradl strom, aby nevyrostl...“)
a svírala poslední teplo dřevěné kočky v náručí,
a jeho štípal vztek, jako když
husám je spíláno do andělů,

tak na ni vykopl
„táhni a pamatuj, že tě nespustím z očí – “
a ona vdechla ten kámen,

tehdy ještě, k nevyhnutí, byli spolu
jak práh, o nějž klení naráží.


– –


sváteční do růžova vyrážela
jednou za týden se najíst.
milá kuchařkám jak sopel, ale nechali ji
i mlčet, pokud jim matka platila jejími vlasy.
každý ale skřákal, že tohle a tamto,
i farář o ní plival, že je divná jménem
a otcem, jehož nikdy neviděla,

a když někdo ukradl kostelní zvon –

(…) „v tomhle kraji pouště nerostou!“
narvali ji do závoje a strčili do králíkárny.

aby ráno kokrhaly pařáty do břicha,
a v poledne slané polévky
stékaly ze střechy do síťovaného průhledu.
aby se z nich osypala i záda, natož oči.

měla za úkol dvanáctkrát zatleskat.


– –


nad senem v policích byly teploměry.
jeden po druhém rozbíjela, až se den orosil.
plechoví kohouti třeštěli vraty kurníku.

ale protože dešťová zrcátka
byla uvnitř rajčatová a zatékala do uší
a protože v záklonu do modrozelena
rozkvetly ořešáky,

opouštěly se prahy
a ústa se otvírala do větrné hudby,
co vzlínala za jazyky šerých,
stažených deštníků,

pomalu k ní přicházel les.


– –


ráno vzalo z police matky kašel
a napilo se.
– lomila pak čelem a nechtěla znovu otevřít –

dům se sbíral zpět od střechy.

mlha zvedla dlaně
z asfaltu přes rychlé stíny divokých hus.
vítr brunátněl do podzimu.

dlouhé bylo vyvolávání sněhu,
smýkání rameny porcelánové jabloně,
než se plody prořvaly z kapes...

a po pláni bílý plášť
a po jménu tělo.


– –


že prý ji pochovali mezi kořeny třešně:
ze dřeva bratr vyřezával píšťaly
a sestřeloval zpocené můry z kůže,

když ležel horečkou splašený
a daleko od útrob domu drmolil,
jak šíleně medové nebe padá do lebečních dutin města...
a byla k neodlišení barva od barvy, slovo od slova.

tak se i schodiště stalo nekonečným,
k nedodýchání věta,
výseč obzoru – to překřikování možností –

dům odrostl do vrásek a nebe zfialovělo jako smrt.
oči zapomenuté v záklonu.


12 názorů

Elizabeta
29. 10. 2014
Dát tip

****

 

 


jolana.
23. 06. 2014
Dát tip

josephino - dík za čtení - ale v tom textu není nic "hodné obdivu", ani žádná fantazie v něm není, jen (pouhá) skutečnost. (a o "převyprávěný film" samozřejmě nejde..)


Fruhling
21. 06. 2014
Dát tip

Co se stalo? :O

Přiznám se, že jsem trochu zaskočen tou mírou hutnosti, která se z obrazových rejů tvých předešlých děl přelila i do sevřenější formy. Text je pořád napínavý, ale te´d na mě působí trochu chladněji a uzavřeněji. Zatímco u předešlých děl jsi čtenáře zahltila, zasypala, takže byl vprostřed toho všeho, zde už mu to servíruješ pod jakýmsi literárnějším  poklopem. Je samozřejmě lákavé ten poklop nadzvednout a vnořit se tentokráte z vlastní vůle. Ale taková svoboda není pro kdekoho.

Jsi velmi daleko a je to super.


Slušná porce, ale notně výživná, ještě se vrátím ))

egil
19. 06. 2014
Dát tip

Něbo v ogně. Pěkný den.


Josephina
19. 06. 2014
Dát tip

náhlý záblesk humoru, jak potěšující! nebo jsi dobrý kraso-bruslař!


egil
19. 06. 2014
Dát tip

Nikoli, jsem pouhá "gorila-voluntýr"...


Josephina
19. 06. 2014
Dát tip

jaká bohorovná reakce, nadčlověče? jen názor, nic víc, nic míň, i obdivný - p.s. je to tvá žákyně ...? , žes takový pitbull obranář?


Miroslawek
18. 06. 2014
Dát tip

pro mne objev... na můj vkus místy až příliš přívlastků, ale i tak... konečně něco, co se dá číst... porce trochu hutná a tak bude trvat než ji strávím... budu si číst, tip


egil
18. 06. 2014
Dát tip
Josefino, soudě dle tvé bohorovné reakce (kdes probůh sebrala nadinterpretaci ohledně "převyprávěného filmu"?), mám pocit, že čekáš na jiné zastávce na znamení.

Josephina
18. 06. 2014
Dát tip

převyprávělas svým poetickým jazykem film? asi jsem přízemní, ale očekávám ponor do skutečného (vlastního) života tady a teď ----- ale tvá fantazie je hodna velkého obdivu! ještě si počkám  :-)


egil
18. 06. 2014
Dát tip

Opět úžasná, vtahující masitá obraznost.

Vše je nenásilně provázané - pod lyrickým povrchem (plným básnivého jiskření) je zanořená linka několika propletených příběhů... Žádné bez-rozmyslu-kupení.

Je krásné si v textu nacházet, je opojné se v něm ztratit (jen než se zaháčkuju o nějaké transparentnější místo).

Tvoje básně jsou inspirované čistým vnitřním zřením, prosté kalkulu... Někdo metafory píše a někdo je (v nich / jimi / skrze ně) žije.

Když se řekne spontánní talent, vzpomenu si na tebe.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru