Sbohem

Tiše,

tak jak to umí jenom on

dopadl splín,

za všechny ty,

co nešli špalírem,

co neslyšeli tiché slova

a nemohli se smát

tak dlouho,

jak by to jen bránice dovolily.

Venku už zase

prší.

Pes trucuje a nechce jít ven.

Zapřený o práh domu.

Tak komická scéna.

Já moknu,

on v suchu,

směje se mi

a nikdo tu není

jen ticho.

Bývá mi z toho úzko,

když nevím,

kde sedáváte

a jestli tam jsou louky,

anebo jen zima a chlad,

když nevím,

jestli se smějete

a sledujete naše eskapády,

o kterých vyprávíte všem svým novým

známým.

Třeba je taky jednou poznám.

Třeba,

ale teď

dopadá splín

a pes

konečně mokne stejně

jako já.