Pokoj číslo osm

Kolik už rozdala za svůj život těch úsměvů...co svírají srdce?

 

„Nerozhoďte nám ho moc,“ říká, když jí podává tabletku na uklidnění a vodu v kelímku.

Právě jí lékař oznámil diagnózu jejího muže.

Rozplakala se už v jeho přítomnosti, pak vyšla na chodbu, kde na ní čekal její dospělý syn, pláč zesílil.

„Chvilku počkám,“ řekla a poděkovala za prášek.

Dívala se za nimi, jak pomalu procházejí sytě oranžovou chodbou k pokoji číslo osm.

Ročník 1960…

Znovu je potkala na chodbě, když odcházeli. Žena se usmívala a řekla: „ Zvládla jsem to.“

„To je dobře,“ odpověděla a opět se zastavila, aby je doprovodila pohledem k východu.

Pomyslela na čas, který se zastavit nedokáže. Ani svět se nepřestane točit…

 

Kolik lidí se dnes dozvědělo, že jim zbývá pár dní, možná měsíc?

Kolik z nás to netuší…

 

Otevřela dveře na osmičku.

Muž v rohu na čtvrtém lůžku se na ni usmál.

„ Máte milou paní,“ přidala ke svému úsměvu ona a podala mu kalíšek s léky.

 

 

---