Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Sirgen

07. 07. 2014
0
1
568
Autor
Michelle B.

Kdysi dávno, v místech, kde se nyní klikatí ulice tvého města, žila dívka jménem Sirgen. Sirgen v sobě stále nosila víru a něhu mláděte, kterou ještě nestihla zadusit nespravedlnost života. Že měla na tváři stále úsměv a v očích chápavou melancholii, neřekl jí nikdo jinak než Andílek.

Často bylo už na dálku slyšet dívčin nezaměnitelný smích. Lidé k ní často chodívali se svými starostmi a bolístkami a Sirgen jim pokaždé něžně obtáčela jemné prsty kolem zkroušených ramen a láskyplně dávala cenné rady. Každý smutnící od ní odcházel s novou vírou a nadějí a pokojným úsměvem na rtech.

Pro Andílka se stal smích natolik charakteristickým, že si nikdo nevšiml, že dívce nadělily sudičky smutnou duši. Když město spalo, bloudila Sirgen krajem a plakala pro neurčitý smutný pocit, který nosila hluboko v srdci.

Většinu své síly čerpala z úsměvů, které vyvolala, ale někdy se stalo, že nemohla nikde najít útěchu. V těch chvílích chodívala na nedaleký kopec a krmila schraňovanými drobečky ptáky, kteří se sem z široka daleka slétali. Ptáci sedávali Sirgen na ramenou i rukou, vesele zobali a za odměnu jí zpívali nejkrásnější písně, co znali, a hladili ji hebkým peřím.

Jednou nastal těžký rok. Všechnu úrodu zničily deště a následná sucha. Lidé hladověli a strádali. Sirgen se neúnavně snažila šířit novou naději a ostatní povzbuzovat, ale cítila se stále slabší a slabší. Každý upínal pozornost k vlastnímu trápení, a tak se stalo, že si ani jeden člověk nepovšiml, že Sirgen je až průsvitně bledá, v očích ji pohaslo veškeré světlo a její úsměv se stal pouhým stínem.

Srdce Andílka smutnělo tím víc, že bláhově očekávala vděk těch, pro něž po léta žila. Zesláblá se vydala na cestu na kopec. Ptáci se k ní začali slétat. Dívka úlevně vnímala šustění jejich křídel a nenapadlo ji ve vyhladovělých očích svých ptačích přátel hledat šílenství.

Ptáci se k Andílkovi slétali blíž a blíž a sedali jí ke krku a rukám, kde pod jemnou kůží pulzovala horká krev. V hladu nebylo lásky, ve kterou Sirgen důvěřovala. Ostré zobáčky se jí zatínaly do kůže a zprahlá tráva se pomalu začínala barvit do ruda. Dívka s široce otevřenýma očima se malátně snažila bojovat, ale překvapení a úžas ji vzaly veškerou sílu. Nejdříve cítila ostrou bolest, tu však brzy přehlušilo zrůdné uvědomění si zrady, odhalená pravda, že není na světě skutečného dobra a potom ji zahalilo hrůzné tušení prázdna. A tak se na sklonku života odhalilo Sirgen temné tajemství, že není ničeho horšího než pocitu prázdna.

V posledním okamžiku se duše Andílka zachytila jako záchranného stébla myšlenky a zbylou sílu vložila do jediného slova. „Odpouštím“ rozlehlo se prázdně krajinou a světem prolétl stín smrti.

Lidé si brzy všimli tísnivého ticha, které město naplnilo, ale teprve až po chvíli si uvědomili, že to, co tam tak šíleně schází, je smích Andílka. Když našli mrtvé tělo dívky na kopci v trávě, zachvátil město žal. Hrob dívky vysypali svými cennostmi a s poctami a láskou, které je nenapadlo darovat Sirgen jako živé, Andílka pochovali.

Za zázračně krátkou dobu pokryly hrob dívky desítky růží. Vzrostly z její prolité krve a svou vůní nesly přes celé město tiché poselství: „Odpouštím…“.


1 názor

Lakrov
07. 07. 2014
Dát tip

Připomnělo mi to jednu starou písničku od Petra Nováka. A přijde mi to takové strohé, hodně popisné, spíš jako oznámení než jako povídka. Některé slovní obraty sice působí až pateticky, ale celkově to čtenáře příliš nevtáhne. Snad by pomohlo víc dějovosti. Uvidíš, co na to další čtenáři.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru