JAK JSEM ZEŠÍLELA

   Pojala jsem šílený nápad! Budu opět podnikat. To, že je mi 66 let, jsem jaksi nebrala v úvahu. Duše   mladá, nápadů plno, chuť do práce velká. Tak, co? Na mé znavené tělo jsem nepamatovala.
     V posledních letech jsem trávila svůj starobní důchod v domácnosti a péčí o matku, která je nepohyblivá. Jelikož ji vzali do domova důchodců a já ji jen navštěvuji, začala jsem si připadat docela zbytečná a nevyužitá i přesto, že jsem každý víkend trávila na chalupě, kde žije i můj ex a kde jsem samozřejmě dělala všechny domácí práce, jako je praní, žehlení, vaření a úklid, i pro něho, protože mi bylo hloupé dívat se na to, jaký má nepořádek a jak chodí neupravený.
     
     Na podnikání jsem použila své úspory a vyřídila veškerá povolení. Živnost na prodej, na výrobu studené kuchyně i na prodej alkoholu. Na internetu jsem objevila inzerát na pronájem bufetu, tak jsem se s odcházejícím nájemcem domluvila a převzala to za něj. Nájem nebyl až tak vysoký, musela jsem však odkoupit veškeré zařízení a zbytek zboží, takže jsem musela opět sáhnout hlouběji do kapsy. 

     Ještě stále u mne přetrvávalo nadšení a chuť pracovat. To trvá stále, jen to opomenuté tělo se jaksi bouří. Nohy naléhavě žádají mazání od Priessnitze, ruce brní a navíc ta pravá vykazuje jistou anomálii, asi po neustálém cvičení na nářezáku při krájení uzenin. Zvětšuje se mi na ní biceps, což není zrovna v rovnováze s rukou levou. Ta poněkud ve velikosti bicepsu zaostává. Snad mě to nějak viditelně nepoznamená. Také mé představy o bezvadných zákaznících berou za své.

     Bufet je situován vedle pečovatelského domu, takže mými zákazníky jsou převážně důchodci a občas lidé, kteří chodí do sousední jídelny na obědy. Je fakt, že je tu i zdravotní škola, ale světe div se! Děvčata nekupují zdravou výživu, kterou vyrábím, ale mají zájem jen o cigarety a energetické nápoje. Protože je to pro mne nevýhodné, prodej cigaret jsem zrušila. Nebyla jsem zvědavá na to, až dostanu pokutu 50 tisíc za prodej cigaret nezletilým. Což je dáno zákonem. Radost jsem jim neudělala, docílila jsem však toho, že si občas u mne koupí sušenky, nebo rýžové chlebíčky a jiné nepoživatelné výrobky, zatím co moje chlebíčky je nechávají chladnými. Prostě, mládí má jiné priority!

    Ale, abych se vrátila zpět k mým milovaným důchodcům. Je fakt, že většina naříká, jak je vše drahé. Ano, je. Taková je bohužel doba. Najdou se však i tací, kteří si řekli, že ještě než umřou, tak si aspoň dopřejí dobrého. Ti mi občas udělají radost a provedou nákup, který stojí za to. To je tak asi jediná radost, kterou ze svého podnikání prožívám. Bohužel občasná. Ale, abych nelhala, práce mne baví, ráda vyrábím dobroty, jen kdyby těch zákazníků bylo více. 
Je také pravdou, že se dozvídám hodně ze zdravovědy, hodně o probíhajících nemocech, bohužel i o nemocech trávicího a vylučovacího ústrojí, což není vždy zábavné, ale pro ně velmi aktuální.

Samozřejmě s patřičnými detaily. Jak jinak. Jsem totiž hlavně za suchou vrbu. Někteří jsou osamělí a tak si za mnou chodí hlavně popovídat, což mě ale neživí. Bohužel. Byla bych za chvíli velkým boháčem. 

    Přesto mne práce naplňuje, v hloubi duše jsem spokojená, jen to tělo, kdyby tolik nebolelo. A také denní vstávání ve 3 hodiny ráno mne docela vysiluje. V pět již musím být v provozovně, abych do sedmi stihla vše vyrobit, usmažit a zabalit tak, aby byli všichni spokojení. Zatím to jaksi zvládám, ale je fakt, že v pátek upadnu do bezvědomí a proberu se až v sobotu, kdy musím fungovat i ve své domácnosti. To se také nedá ošidit. Pracuji a to je zatím pro mne to nejdůležitější. Kdyby se mi však můj počin také zúročil, nebyla bych proti tomu a mohla bych říci, že jsem nezešílela nadarmo.