Uspávanka s Lunou

Až usneš (bude to jen chvilka),

chci zašeptat ti do spaní,

kde v noci jak ty Slunce spinká,

dřív nežli přijde svítání.

Za horou, co má klobouk sněhu

a mašli na něm z mraků má,

pro Slunce má svou všechnu něhu

maminka, co ho zhasíná.

Zavře mu očka, zlíbá čelo

a zafouká mu na líčka.

Slunce naposled zazářilo -

už svítí jen jak svíčička.

Matička sedá do kočáru,

na cestu nocí vyráží,

jemný svit dětské tváře žáru

se od té její odráží.

Celou noc jeho hlavu v klíně

schovává, hladí po skráních

a před každičkým temným stínem

své zlaté dítko ochrání.

Slunce je její první synek,

ostatní dítka dcerky jsou -

Hvězdy, jež svítí do okýnek

a matičce na cestu tmou.

Matička stříbrné má vlasy

a tvář má bílou jako sníh.

To Luna je, co stíny plaší

a provází ty, co jen sní.

Podívej se, už kočár její

vyjel na cestu nebeskou,

kde pro ni jen hvězd písně znějí

a do dálavy něžně zvou.

Slunce už spinká, vidíš, kloučku,

a tak už ani nehlesni!

Jen spinkej též, já polehoučku

půjdu teď hlídat tvoje sny.