Má to smysl?

Každý má vady,

Jen já jich mám nějak víc,

Všude tam i tady,

Žádný nov, jenom půlměsíc.

Má smysl říkat všem pravdu,

Když stejně vše se proti otočí,

Stejně tě zazdí,potopí v davu,

Vysmějí se ti do očí.

Kde byla jsem,

Když ze stanice

Životního štěstí

Odjížděl vlak,

Hlášení o odjezdu

Ozvalo se pozdě – až pak.

Pak zbyl na mně

Jen expres

S křivou kolejí,

Který stojí snad všude

A kterého cíl ani trasu

Nikde, nikde neznají.

Tak kolísám v rytmu

Jedoucího vlaku,

V patách vlastní stín,

S patřičnou dávkou

Smůly,hrůzy, stesku

A strachu,

Jde se mnou můj

Průsvitný neznámý.

Mám chuť utýct před světem,

Do písku strčit hlavu,

Najít místo před větrem,

Vějícím z hlav okolního davu.

Má smysl hledat slunce,

Kde obloha je samý mrak,

Vše běží tak prudce,

Nepopírám, fakt mám strach.