Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Scénář

16. 07. 2014
0
3
364
Autor
abk

(Bohužel jsem musel svůj první příspěvek smazat hned po uveřejnění, neboť jsem zapomněl nastavit formátování, a některé repliky se proto nezobrazovaly správně; mohl-li bych si tedy dovolit být trochu drzý, požádal bych o "vážnou kritiku", kteroužto možnost mi teď systém zcela správně nedovolí zaškrtnout. Děkuji a omlouvám se za komplikaci.)

 Čtyři lidé ve věku kolem dvaceti let se ocitli v prostorech malého divadla.

Čtyřicet devět sedaček pro diváky zelo prázdnotou – z jistého úhlu pohledu dokonce budily dojem náhrobních kamenů pravidelně rozložených na malém kopci, zčernalých časem. Na prostřední sedačce první řady byla však uvelebena jedna ze čtyř postav; černovlasý mladík, v ruce držící štos popsaných papírů. Další papíry ležely na sedačce napravo od něj, několik listů se válelo i na černé podlaze u jeho nohou.

Mladík se díval před sebe; měl v očích soustředěnost, které přidávala na intenzitě jeho zvednutá brada a pevně stisknuté rty. Jelikož ani jej zjevně nezajímal hřbitov za jeho zády, obrátíme pozornost na dění před ním.

Na jevišti spolu vedli dialog dva herci. První z nich, světlovlasý chlapec, byl oblečen do uplého redingotu a tmavých, roztrhaných kalhot. V levé ruce ledabyle držel opotřebovanou, umělou napodobeninu růže.

Repliku “velice jste mi chyběla, madmazel” pronášel jakoby z povinnosti; jako kdyby se v ten čas na tom místě nacházel z donucení, které postupně vzniklo z prvotního nadšeného souhlasu s účastí v divadelní hře. Snad se na něj někde venku zlobilo děvče, kterému musel odepřít schůzku, aby mohl plnit svůj slib, že se bude plně věnovat své roli.

“Vy mně též, mesjé,” odvětila suše madmazel, plavovláska v korzetu a sukni, pod níž by klidně mohl odpočívat dobře živený vepř.

“Ale no ták, trochu života do toho!” ozvalo se z jediné obsazené židle v hledišti.

V rozporu s očekáváním černovlasého budiče se zkouška vlekla v ještě horším duchu než všechny zkoušky předešlé. I tak musíme obdivovat neutuchající trpělivost, s níž černovlasý sledoval vybledlý text na papírech a dohlížel, aby vše šlo přesně podle plánu. Vedlo jej přesvědčení, že úspěšným zorganizováním tohoto divadelního vystoupení ukáže všem, kteří o něm kdy pochybovali, že je víc než pouhou loutkou pro bůhvíkoho, a proto snášel všechny předvídané i nepředvídané nepříjemnosti se skálopevným odhodláním.

Najednou si uvědomil, že v ruce svírá štos papíru příliš silně, a tak ihned uvolnil stisk. Neznatelně se lekl, když si povšiml šmouhy, kterou jeho pot vytvořil přes dvě následující repliky. Díky předchozím zkušenostem věděl, že snahou utřít pot rukávem by situaci jen zhoršil, a tak to s pocitem viny nechal být.

“Ale tahle scéna je fakt retardovaná,” poznamenala nahlas, s otrávenou naléhavostí plavovláska, se zoufalým pohledem směřovaným černovlasému. Tomu trvalo přibližně půldruhé vteřiny, než si uvědomil, že dívkou pronesený výrok není ve zbytečně propocených papírech obsažen. Vzhlédl proto zamračeně k jevišti, zadíval se plavovlásce do očí, a nebýt jeho odhodlání a trpělivosti, nejspíš by jí mezi ty oči hodil něco těžkého.

Uznal však, že by žádným z možných či nemožných projevů náhlého rozhořčení nic nevyřešil, a tak namísto toho odvětil co nejklidnějším a zároveň nejchladnějším způsobem: “Nekecej a hraj.”

Plavovláska se nechtěla nechat odbýt: “Ale vždyť tady neni co hrát!” zareagovala se směsí předstírané podrážděnosti a ryzí jistoty.

“Vždycky je co hrát,” odvětil černovlasý.

Plavovlásku nenapadlo, jak svoji myšlenku dále rozvinout, a proto se na černovlasého jen zamračila. Černovlasý, po tom, co jeho zrak s uklidněním znova spočinul na papírech, rozkázal: “Hraj. Vy mně též, mesjé...”

“...mně též, mesjé.”

“Ach,” chopil se své role světlovlasý.

“Och, och!”

“A to nemůžem tuhle scénu prostě přeskočit, nebo něco?” obohatil náhle mesjé tento hluboký dialog o svou otázku.

Plavovlasá pohlédla na černovlasého, s naději skrytou za prosebným pohledem. Tmavovlasý takovouto troufalost nečekal. Vzhlédl k dvojici herců a vybuchl: “To si snad myslíte, že tahle hra byla napsaná proto, aby si ji pak lidi mohli upravovat, jak se jim zachce?!” Oči mu přitom div nevyskočily z důlků. Toho vyskakování se zato s chutí ujaly stovky malých kuliček slin, které dopadaly na zem (a na drahocenné papíry) z úst černovlasého režiséra.

Mesjé stáhl uši, madmazel chyběl jen okamžik k tomu, aby bylo její poslední “ale” tiše vyřčeno. Neozvalo se však nic; autorita černovlasého zůstala neotřesena.

 

A tak herci pokračovali přibližně hodinu ve zkoušení dialogu, o němž, pro čtenářovo dobro, nebudeme uvádět nic bližšího.

Během jedné obzvlášť šťavnaté části, kdy se mesjé konečně chystal vyznat své madmazel svoji neutuchající lásku, využívaje tak naplno svůj bohatý slovník – aspoň co se citoslovcí týče – dostali se herci do jakési letargie v níž pro ně bylo možné nedbat všech nedokonalostí hry, kterou nacvičovali; nedokonalostí, kvůli kterým by ještě před chvíli byli schopni různorodých projevů rozzuřeného ducha.

 

Za poslední, pořád stejně prázdnou řadou sedadel v hledišti se nacházely černé dveře. Kruhový otvor v jejich horní polovině byl vyplněn sklem, ovšem tak zaneseným, že přes něj nebylo vidět. Dveře se neslyšně otevřely a do sálu nimi vstoupila postava, která posléze je opět neslyšně zavřela.

Kroky, které se stále hlasitěji blížily úzkou mezerou mezi zdí sálu a sedačkami směrem k jevišti, uslyšel jako první režisér. Jeho chvilkové vytržení nepostřehl nikdo. Zatímco naslouchal, jak se k němu zezadu někdo blíží, zvedl rozházené papíry ze země a srovnal je do jednoho špinavě bílého štosu.

Slyšel, jak postava odbočila z uličky do mezery mezi první a druhou řadou sedaček a klidně se blížila k jeho zádům. Nasadil pózu a výraz plné soustředěnosti na dění na jevišti, které nadále pokračovalo bez závažnějších problémů.

Tajemná postava se zastavila za zády režiséra a naklonila se k jeho uchu.

“Och, ale já...” začal mesjé svoji repliku, ale vkradl se mu do ní hluboký, monotónní šum, který začal znít směrem od prostřední židle přední řady hlediště, pět centimetrů od místa, ze kterého bylo možno jednou za několik minut slyšet výtky černovlasého chlapce.

Madmazel se po několika vteřinách ticha otočila týmž směrem.

Dva světlovlasí herci stáli mlčky vedle sebe a pozorovali, jak se k uchu jejich režiséra sklání hlava zahalená černou kapucou. Režisérovy oči sklouzly jakoby mimochodem z očí dvou herců na kus podlahy, kde se ještě před chvílí válely papíry s textem právě nacvičované hry.

Ze zákulisí vylezl třetí herec; chlapec se světle hnědými vlasy a s mírnou nadváhou, v převlečení za šaška. Popošel ke dvojici herců, kteří nevěděli, co si mají o přerušení zkoušky myslet. Šašek si stoupl vedle světlovlasého herce v redingotu, a zvědavě na něj pohlédl; v odpověď pokrčil světlovlasý rameny.

Tlumená řeč dále zněla sálem, zatímco záhadná postava odkudsi vytáhla čerstvě vytištěný štos papírů, jen o něco tenčí než ten, který v rukou držel režisér. Své štosy si mezi sebou vyměnili.

Hlas se náhle usekl po nevýrazném stoupnutí, které se událo v jeho jednotvárné melodii režisérovi byla zřejmě položena otázka, a tak přikývl na znamení jakéhosi souhlasu. Postava se napřímila a zamířila opět ven ze sálu.

Po celou dobu její cesty režisér dělil nový štos papírů na čtyři části. Po zaklapnutí dveří se špinavým sklem režisér vstal a rozdal tři menší štosy mezi herce na jevišti. Poté se opět usadil.

“Co to jako je?” zeptala se plavovláska.

“Prej nějaká vylepšená verze,” odpověděl režisér.

“Ale vždyť...” načal herec v redingotu s nechápavým podrážděním v hlase; myšlenka, že se bude muset naučit další repliky, se mu nijak nezamlouvala. “Žádný ale!” okřikl jej režisér, “chtěli jste si to předělat, tak tady to máte!” dodal chladně, listuje novou verzí štosu papírů.

“Třeba to bude lepší...” snažila se svého kolegu uklidnit plavovláska.

“Jedem! Tlačí nás čas,” řekl černovlasý a pokynul tlouštíkovi, aby se vrátil na své místo. Tlouštík zalezl do zákulisí.

Madmazel a mesjé se postavili na původní místa naproti sobě, se svými novými štosy drženými jednou rukou před obličejem.

“Takže, jsme pořád v tý samý scéně, akorát s tim, že teď je tahle scéna poslední. No vidíte to, ta nová verze je dokonce kratší než ta předtim,” analyzoval novou situaci černovlasý. Oba herci na jevišti přikývli.

Režisér pokračoval: “Tak. Mesjé Martin říká och...”

“Och!” ozval se mesjé.

“...bere do ruky nůž a propichuje jí hrdlo madmazel Dubois.”

Mesjé přikývl a vytratil se na chvilku do zákulisí. Když se vrátil na své místo, držel v ruce nabroušený rybářský nůž, “je tenhle dobrej?” chtěl se ujistit.

“Jo, v pohodě,” odvětil režisér, “a zkus to ne moc rychle. Tak trochu galantně.”

Mesjé uposlechl a z hrdla plavovlásky se na zem začala řinout rudá krev. “Je to takhle dobrý?” zachrchlala madmazel Dubois, vrávorajíce.

“Jo, asi jo. Tak. Nechá ji padnout na zem...” ozvala se dutá rána, “...vtom vejde na scénu mesjé Petit se šavlí v ruce. Šavlí propíchne břicho mesjé Martinovi... ”

Zpoza jeviště bylo slyšet šramocení, tlouštík zahlásil “momentík!” a po několika vteřinách přikráčel k herci v redingotu a provedl, co kázal scénář.

Světlovlasý herec dopadl zády na povrch jeviště.

“...načež vytáhne šavli z útrob mrtvého mesjé Martina a vrazí si ji do vlastního břicha. ”

Tlouštík přistoupil ke světlovlasému a zatáhl za rukojeť šavle. Namířil ostří proti své hrudi, a zatímco ze špičky čepele kapala na jeho chodidla krev, přemýšlel, jak co nejefektivněji splnit pokyn scénáře.

“Trošku níž,” poradil mu režisér.

Tlouštík uposlechl a rychlým pohybem vsunul šavli do svých útrob.

“Padne k zemi... ”

Plesk.

“...a Konec!” zaradoval se černovlasý. Vstal ze sedačky a udělal dva dlouhé kroky k jevišti, drže zářivě bílý štos papírů v pravé ruce. Odložil štos na dřevěná prkna před sebou, opřel se lokty o okraj jeviště a se zapáleným úsměvem stručně zabubnoval dlaněmi na dřevě.

“Ták, dobrý, ne? Zvládnem to takhle, že jo?” zeptal se radostně.

Odpovědí mu bylo ticho.

S úsměvem vyjádřil několikerým přikývnutím hlavou nadšení nad tím, že herci proti novému scénáři nijak neprotestovali.

“Tak jo. Pozítří premiéra. Hodně štěstí!” popřál s nezměněným výrazem, popadl štos papírů, otočil se, ujistil se, že si v sále nic nezapomněl, a odkráčel směrem ke dveřím za hledištěm, kterými o několik chvílí dříve prošla zahalená postava. Při pohledu na nečisté okrouhlé sklo se černovlasý káravě zamračil, potom však znovu nasadil úsměv a prošel dveřmi ven.

Po zabouchnutí dveří bylo v divadelním sále po několik následujících hodin hrobové ticho.

 

 


3 názory

K3
21. 07. 2014
Dát tip

V prostorech /spíš v prostorách/

...dobře živený vepř... /...mezi oči hodil něco těžkého.../ Tyhle výrazy působí rušivě, nehodí se.

...nimi vstoupila... /spíš jimi vstoupila /

...která posléze je opět... /která je posléze opět/

Zprvu se zdá, jakobys se snažil navodit dojem tajemna, až hororu - tajemná postava, dveře s kukátkem apod. - ale to posléze vyšumí do nezáživného konce o ničem.

Takovýhle to na mě udělalo dojem.


StvN
17. 07. 2014
Dát tip

Nepochopil jsem, jestli tohle ma byt scenar nebo povidka popisujici realizaci scenare. Kazdopadne se dam drahnou chvili nic nedeje a to je spatne. Jak dlouho muze clovek vydrzet zirat na takovou scenu aniz by se zacal nudit?


Lakrov
17. 07. 2014
Dát tip

Úvodní oznamovací věta čtenáře nazaujme. Připomíná spíš scénář, než povídku, ale všímám si, že právě tak (Scénář) se povídka jmenuje. ...dojem náhrobních kamenů pravidelně rozložených na malém kopci, zčernalých časem... ## tady má výhrady ke slovosledu (...zčernalých časem... by mohlo stát hend za ...kameny...) Kvůli množství balastu uvozovacích vět, obklopujícího přímé řeči, text ztrácí spád. ...Ale vždyť tady neni co hrát!... je věta, která vystihuje můj pocit ze čtení.

Asi ve dvou třetinách, kdy stále tápu po zařazení tehlé povídky k určitému žánru, mi dochází, že půjde o komedii či parodii. Absurdní černohumorní povídka, která se z toho vyklube po dočtení, sice neodpovídá mému vkusu, ale byl-li to záměr (absurdní černý humor), pak ten text svůj záměr splňuje.

Výhrady ke slovosledu a množství balastu trvají, vzhledem k zaméření povídky mi ale dochází, že i to může být v některých připadech záměrné. Přimlouvám se (v zájmu o větší čitelnost a tudíž "návštěvnost" povídky) za "odballastování" a slohové vyčištění alespoň první (pomyslné) stránky textu.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru