Démonem v mlze, Prolog

V císařské ložnici byl těžký vzduch. Kombinovaný pach čerstvé krve, potu a vonných olejů se líně roztahoval do všech zákoutí a pronikavě šeptal, že smrt je blízko. Smrt. Balduin zbledl a přešel k oknu, aby ho otevřel ještě předtím, než se mu zatočí hlava. Chvíli tam jen tak stál a hleděl ven na hradby. Jednorožcův Hradec byl úchvatným hlavním městem. Hrdě se tyčil na skále na soutoku Eldamarovy řeky a Stříbrné říčky a směrem k pobřeží se pod ním roztahoval široký a svěže zelený pás Císařského lesa. Vlastně Basileiova lesa, pousmál se smutně. Povzdechl si a otočil se ke svému příteli.

„Vaše císařské a královské veličenstvo,“ uklonil se strnule.

„Nikdy jsem na těch formalitách netrval,“ dostalo se mu slabé a zadýchané odpovědi.

„Já vím, můj pane. Proto tě lidé tak milují a ctí.“

„Milovali a ctili, příteli,“ upozornil ho císař měkce. „Nyní již pro ně nejsem panovníkem, již nerozhoduji. Umírám.“

Balduin se zhluboka nadechl, přešel k posteli a poklekl na zem, aby si mohl prohlédnout jeho tvář. Byl bledý, bez života. Na čele se mu leskl pot a v koutcích úst zasychala krev.

„Jsi král a císař Basileios Moudrý, syn Georgia zvaného Železné Bota. Jsi potomek Theodora Sjednotitele. A jsi nejlepší panovník, který kdy držel ochrannou ruku nad touto říší. Navždy budeš naším hrdinou a vzorem.“ Drobná slza se zaleskla v koutku černého oka a pomalu skanula na modrou podušku.

„Chtěl bych se trochu posadit, pomůžeš mi?“ Balduin mlčky přikývl, na chvíli se postavil, přidržel císaře za ramena a pod zády mu narovnal polštář.

„Mnohem důstojnější,“ usmál se jeho přítel. V tu chvíli jím otřásla další z těch vln krutého kašle. Když ustala, odtáhl Basileios ruku s kusem bílého plátna a kriticky se na ni zadíval. Další krev. Krev a hlen.

„Okouzlující,“ zamumlal temně. „Kde je Margareta, kde je moje žena?“

„Před chvílí odešla, můj pane. Byla tu celou noc.“

„A Irene?“

„Je s ní.“ Oba se pak odmlčeli.

„Přísahal jsi mi naprostou věrnost, Balduine, vzpomínáš?“ zeptal se po chvíli císař tiše.

„Ano, pane. I předtím tvému otci. Zasvětil jsem svůj život službě vašemu rodu.“

„A uděláš, oč tě teď požádám, jakmile navždy zavřu oči?“

„Ano, veličenstvo.“

„I když to nebude snadné a bude to znamenat obrovskou trpělivost a nesčetné oběti na tvé straně?“

„Ano, veličenstvo.“

„I když tím budeš velice riskovat a každý den budeš nosit svůj život na dlaních natažených rukou?“

„Ano, pane. Radši zemřu, než bych zklamal tvou důvěru ve mě.“

„Žádám tě jako přítel přítele, prosím tě o pomoc.“

„Ano, Basilei, příteli můj.“

Císař pak utichl a mlčky na něj po několik okamžiků hleděl. Nebylo to poprvé, kdy se mu zdálo, že ho ty černé oči propalují a skrz jeho kůži a maso pronikají až k jádru Balduinovy duše.

„Podej mi pergamen, inkoust a brk, buď tak laskav,“ pokynul mu paží. Učinil tak ihned a bez protestu. Neopomněl ani dřevěnou psací podložku a pečetidlo. Basileiova ruka se však příliš třásla na to, aby byl schopen brk udržet.

„Diktuj mi, můj pane,“ nabídl se Balduin tiše.

„Znamení, příteli. Panovník, který již sám nedokáže vyjádřit svou vůli, není panovníkem.“ Znavené temné oči povadly.

„Tvůj podpis postačí. Vždy jsi byl až příliš pečlivý.“

Jemně mu odebral psací potřeby, namočil brk, zvedl zrak a poslouchal. Znovu ten pronikavý pohled.

„Piš tedy,“ přikývl Basileios unaveně.

„Já, Basileios Moudrý, král Theodorie a císař říše Sjednocených království, jak ji nazval můj děd Theodoros Velevládce, tímto jmenuji svého vrchního rádce, Balduina, Regentem za svého bratra Alexandra. Jsouc bezdětný, přeji si, aby se Regent Balduin oženil s mou sestrou Irene a zastoupil tak mé místo v čele říše, dokud nebude Alexander nalezen a dosazen na trůn.“  

Balduin ztěžka polkl, přesto však napsal, jak mu bylo řečeno. Poté podal listinu a brk císaři a mlčky přichystal pečetidlo. Basileios se pomalu podepsal a zamračil se. Ačkoli se dožil pouhých sedmadvaceti let, byly jeho oční koutky zdobeny vějířem hlubokých vrásek.

„Pečeť,“ pokynul mu důrazně a listinu vzápětí ozdobil modrý jednorožec.

„Jsi si tím jistý, Basilei?“ zeptal se Balduin měkce a pomalu pergamen sroloval.

„Jsem, příteli. Jiné řešení neexistuje.“ Císař se mu do očí zahleděl tak upřeně, že na krátký okamžik znovu vypadal jako ten šestnáctiletý mladíček, který urputně bojoval za pokoj a řád v říši.

„Poštveme proti sobě knížata Vodních ostrovů. Tu zradu nám nikdy neodpustí a mír, který jsi tak pracně dojednal, se změní v prach jako trosky Původního města.“

„Nezbytná oběť pro udržení stability říše,“ pousmál se Basileios smutně.

„Králové nebudou s tímto postupem souhlasit. Namítnou, že císařem by měl být jeden z nich.“

„Nikdy by se nedohodli, kdybych to tak učinil. Plýtvali by silami a úrodou na boje a lid by hladověl. Takhle tu budeš ty, moje pravá ruka. Jako kdybych se o svou říši staral ze záhrobí. A když se oženíš s Irene, spojí nás i krev.“

„A bude Irene souhlasit?“

„Zná svou povinnost stejně, jako jsem ji znal já.“

Balduin se odmlčel. Měl strach, ale nikdy nebyl zbabělcem. Navíc přísahal, že bude sloužit císaři. A sám pro sebe také to, že nikdy nezradí svého přítele, ke kterému celý život vzhlížel a obdivoval ho.

„Vaše císařské a královské veličenstvo,“ sklonil pokorně hlavu, „Bude mi ctí plnit toto pověření. Nikdy tě nezklamu, příteli.“  

„Já vím, Regente Balduine. Jsi má jediná naděje,“ natáhl paži a slabě stiskl jeho předloktí.

„Nikdy ho nepřestaň hledat,“ žádal jej naléhavě, „Vím, že žije. Slib mi to, příteli.“

Chabý stisk zesílil a v černých očích se zableskla naděje.

„Slibuji,“ přikývl Balduin a dlaní druhé ruky zakryl císařovy bledé prsty. Ten si oddychl a znovu se ztěžka opřel o polštář. Oba se odmlčeli. Skrz otevřené okno pronikal do smutné ložnice ptačí zpěv, jinak všude panovalo prazvláštní ticho.

„V šestnácti letech jsem vyhrál velikou bitvu,“ ozval se náhle Basileios.

„Nyní mi, na smrtelné posteli, kmitají za zavřenými víčky obrazy a stíny toho, co jsem tenkrát mohl učinit lépe.“

„Kazimír byl tvrdý protivník, můj pane. Nezastavil se před ničím. Tvůj postup byl jediný správný a jediný možný. Nikdo nemohl tušit, co se stane.“

„Budeš ho muset vrátit zpátky, příteli. Je Kazimírovým dědicem a následníkem trůnu,“ povzdychl si císař.

„Budou z toho potíže,“ varoval Balduin opatrně, „Vladivoj vždy byl synem svého otce.“

„Nemám jinou možnost a ty to víš. Ať už byla válka jakkoli hrozná, poddaní svého krále ctili a jeho syna ctí rovněž.“

Basileios se zamračil a začal znovu kašlat, pach čerstvé krve zesílil a tmavé kruhy pod očima se zvýraznily. Císař na něj tvrdě pohlédl.

„Přiveď Margaretu a Irene, prosím.“ 

 

            Císařovna seděla zcela nehnutě na lůžku a čelem se opírala o hruď mrtvého panovníka, jehož oděv byl celý promáčený od slz. Basileiova sestra Irene klečela na kamenné dlažbě a v drobné ručce svírala bledé prsty svého bratra. Poslední z věroznalců opustil místnost před několika okamžiky. „Ikliorius jeho císařské a královské veličenstvo přivítá a posadí ho na trůn po své pravici. Budou vládnout světu společně,“ pravil slavnostně, když odcházel, přičemž za sebou po zemi táhl dlouhý háv béžové a zelené barvy.

Netrvalo dlouho a celým městem se rozezněly zvony. Balduin přešel k oknu a vyhlédl ven. Lidé se zastavovali na ulicích a obracely zraky k hradní věži. Jejich spása zemřela, pomyslel si Balduin trpce. Otočil se k nim zády, přešel k lůžku, poklekl, složil hlavu do dlaní a rozplakal se.

 

           

 

---