Touha a strach

Zkouším znovu bez ní žít,ale nejde to,
všichni říkaj mi to samé,že jednou přejde to.
Že jednou zase budu milovat a žít,
že jednou najdu někoho,s kým budu moci být.
Někoho,kdo jen svou přítomností prozáří můj den,
někoho,s kým se nebudu cítit opuštěn.

Slečny přicházej a já je zase nechám odejít,
nechci,možná nedokážu jinou v srdci mít.
Žádná jiná pro mě nic neznamená,
všechny jsou stejné,i když mají jiná jména,
a zůstavá otázka:"Proč jen ty bys stále mohla být má žena?"

Touha zapomenout je pořád v mě hlavě,
vedle myšlenek a vzpomínek,kde ona byla,
bojím se ale,že ona svých zbavila se hravě
a naději na návrat už prostě zahodila.

Bojím se,že přišel někdo lepší než já,
někdo s kým se jí dobře zapomíná.
Někdo,kdo ji snad neublíží jako já,
někdo s kým opět bude zamilovaná.

Strach naplňuje, ostatní pocity přebíjí,
strach je začátek konce,strach ničí naději.
Je jako když v zimě slunce pomalu zapadá,
vidíš jen obrysy a pouhé stíny tě straší,
nakonec zajde,v tmě vše jinak vypadá
a ty víš,že jedinou nadějí je úsvit další.
Ale zrovna nastala dlouhá polární noc a nebude rozednění,
v tmě nic nevidíš,svět pomalu upadá do zapomění
a staré štěstí se ti vrací už jen při dlouhém snění.