Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Deník a čekání na Světlanu - zatím poslední úryvek

Výběr: Monty_Python
28. 02. 2002
16
3
2251
Autor
horák

Deník a čekání na Světlanu - třetí část

Ve dveřích se objevuje Světlana s černými brýlemi na očích.

„To jseš ty? Nikdo s tebou není?" ptá se mě bez pozdravu.

„Ahoj!" říkám rozpačitě. „Čekáš někoho jiného?"

„Pavla Kříže. Byla jsem s ním včera, ale někde se mi ztratil."

„S jakým Křížem? S tím hercem?"

„No jasně. Ty ho neznáš? Toho zná každej. A mě taky. Natáčeli jsme spolu včera ve studiu."

„Co blbneš? Ty jseš vožralá? Takhle po ránu?"

„Ty jseš nějakej vožralej. Do kolika jsi zpíval ty?"

„Já jsem včera nezpíval. Já jsem s tebou šel na koncert Laury."

„Já s tebou ale nemohla na koncert, to by byl Pavel nasranej, kdybych chodila s jinejma hercema na koncerty."

„Já nejsem herec ..."

„Já vím, ty jseš Milan, chodili jsme spolu."

„Chodili? Chodili? My jsme se tedy rozešli? Nechtěla bys mi to aspoň oznámit? Nechceš mi říct důvod? Ty sis něco šlehla? Kdo ti co dal?" koukám se jí na ruce. Chci se jí podívat do očí, ale v černých brýlích se odráží jen má rozcuchaná hlava.

„Co pořád máš? Já jsem v pohodě."

„A kdes byla celý ty dny? Vykašlala ses na práci, na mě. Tos přece nikdy nedělala."

„Říkám ti to, chodila jsem s Křížem. Jezdili jsme po studiích, natáčeli nový Básníky. Znáš to, ne? Taky si nechal dělat plastiku, aby vypadal jako ty, ale rozmluvila jsem mu to."

Vytínám jí facku. Hroznou, nikdy v životě jsem nikomu takovou facku nedal.Nikdy jsem nikomu nedal facku. Okamžitě se jí na tváři objevují otisky mých prstů. Brýle letí do rohu předsíně. V očích má divný chlad.

„Miláčku, promiň! Co se děje? Já tě přeci miluju, nemůžeš mě takhle opustit."

Začíná mi rozepínat poklopec.

"Nechceš ho vykouřit na rozloučenou?" pronáší naprosto suše.

Znovu se rozpřahuji, ale uhýbá. Ztrácí rovnováhu a padá.

Najednou se mění.

Jako když jsem v místnosti s různými osobami. Jako když přicházím v okamžiku, kdy vlkodlak nabývá své lidské podoby.

„Proč jsem upadla? Tys mě chtěl praštit? Chceš se milovat?" ptá se mě.

„Ne, zrovna teď se nechci milovat. Pokus se mi vysvětlit, co se s tebou děje?"

„Normálně jsem začala chodit s Pavlem Křížem, ale asi jsme se rozešli. Nebo co? Nemluvil si s ním?"

Záblesky reality se střídají s nějakým iracionálním světem, který vidí jenom ona. Chvílemi mám pocit, že ví s kým mluví. Oslovuje mě zdrobnělinami a přezdívkami, které používala jen ona. Když už se chytám jako pověstný tonoucí stébla, stávám se Karlem Gottem, který má silikonový penis a ona ho proto nemá ráda. Nechtěla by šahat na penisy, který jsou z umělý hmoty.

„A máma tě taky nemá ráda. Zkazils mi život. Saješ mi po nocích krev. A nechceš mít se mnou dvojčata. A já chci dvojčata."

„Pojď, půjdeme do práce," říkám jí a doufám, že jí třeba čerstvý vzduch pomůže. Chvíli si i myslím, že skutečně pomáhá, ale nedokážu si logicky vysvětlit, proč zrovna čerstvý vzduch by měl v takovém případě pomáhat.

Jdeme spolu po ulici, držíme se za ruce jako už mnohokrát. Najednou si nasazuje znovu černé brýle, které před tím musela sebrat a skrýt do kapsy, a skáče za novinový stánek.

„Co děláš?" ptám se jí.

„Jsem Laura a hledají mě moji tygři. Jsou to policajti. Musíš si na ně taky dávat pozor, když chceš se mnou chodit."

Když chceš se mnou chodit. Ta věta mi zní vhlavě. Odjíždíme do Prahy na schůzi skupinových vedoucích.

Zpočátku vše vypadá normálně. Sedím na poradě, během níž se jednotlivé skupinářky snaží přesvědčit okresní tajemnici SSM, že udělaly vše tak, jak po nich bylo žádáno. Já však neposlouchám. Snažím se násilně zapomenout na včerejší den, noc a dnešní ráno. Snažím se najít vysvětlení. Doufám, že se ho časem dočkám. Spekuluji, jak hodně může být pravdou, že Světlana potkala nějakého herce a někde se s ním zfetovala.

Zprávu o čelákovické pionýrské skupině podává Lenka. Najednou se Světlana zvedá a prohlašuje: „Lenko, co si vymýšlíš. Žádnou takovou akci jsme nepořádaly."

Lenka je evidentně překvapená a zmateně říká: „Vždyť jsme se na tom takhle dohodly."

„Jenže to není pravda a ty lžeš. Všichni tady jenom lžete. Hlasíte nesmysly."

Ve vzduchu je cítit pot. Někteří se otáčí po tajemnici SSM, někteří po tajemníkovi KSČ, který je zde jako host.

Snažím se se Světlanou navázat zrakový kontakt, abych se jí neverbálně zeptal, co to vyvádí. Její oči jsou stejně studené jako dnešní ráno.

„No to nemyslíš vážně, Světlano? Ty jsi pila," snaží se zachovat tvář svazácká tajemnice.

Část skupinářek se dívá na Světlanu, část se dívá na mě, protože náš vztah není pro nikoho tajemstvím. Nedokáži posoudit, jaký mám výraz, ale zřejmě to bude něco mezi naprostým zděšením a veřejnou omluvou.

„Žádám tě, abys okamžitě zasedačku opustila. Zbytek vyřešíme jindy," zvyšuje hlas tajemnice.

Světlana přistupuje k tajemníkovi strany, sundavá mu z nosu brýle, háže je na zem a šlape po nich. Několik lidí se k ní vrhá v předtuše, že někdo bude inzultován. Tajemník však nebezpečí úderu předchází a ustupuje na chodbu. Vybíhám za ním a prosím ho: „Zavolejte sanitku, ona se musela zbláznit. Věřte mi, ona není nalitá. Takhle se chová už několik dní."

Neveřícně se na mě dívá.

„Fakt, věřte mi, prosím, ona musí být nemocná," snažím se ho přesvědčit.

Sleduji, jak telefonuje. Po tvářích mi tečou slzy. Sedím v kanceláři, zatímco v zasedačce ženský Světlanu uklidňují a nepouští ji ze dveří.

Přijíždí oprýskaná sanitka, z které vystupují tři muži. Po chvíli mezi slzami vidím, jak dva z nich Světlanu vedou s rukama v jejím podpaží. Křičí: „Nechte mě bejt. Já nejsem žádnej cvok. Říkám jenom pravdu, jenom to, co vidím."

Zdravotník s kufříkem, zřejmě doktor, se na něco ptá skupinářek a některé znich ukazují na mě.

„Vy jste s ní měl poměr?" ptá se mě.

A nic víc. Nic víc nechce vědět. Nevím, mám-li si myslet, že tím pádem jsem z něčeho obviněn, anebo prostě nic vědět nepotřebuje, všechno je jasné.

„Co je jí?" ptám se tedy já .

„Zavolejte si zítra na toto číslo," prohlašuje a píše mi číslice na kus papíru vytrženého ze svého notesu.

Ještě vidím, jak se Světlana nohama vzpírá o sanitku, do které se jí dva muži v bílých pláštích snaží vecpat.

 

 


3 názory

jarouch
17. 09. 2008
Dát tip
a nebude hepyéénd? :( *

Lakrov
10. 09. 2008
Dát tip
Skoro od začátku téhle třetí části tuším, že do tohohle kousku textu se dokončení nevejde. Ten pocit sílí, jak se děj rozšiřuje o další motivy (schůze pionýrských vedoucích). Je ještě šance na dokončení? V případě, že ano, přimlouvám se za ně (za dokončení). V případě, že ne, by se asi čtenář dokázal spokojit pouze s první částí, která i tak, jak je zakončena teď, nepůsobí jako torzo. Druhá a třetí část jako torzo pochopitelně působí.

nin
04. 12. 2002
Dát tip
to je šílenej příběh *

Ostrich
27. 11. 2002
Dát tip
Nejenom, že to má spád a je to uvěřitelný, navíc ta atmosféra schůze... pokračování jsem ještě nečetl, ale máš fakt talent na příběh.*

Narvah
19. 11. 2002
Dát tip
*! A co pokracovani???

Narvah
19. 11. 2002
Dát tip
*

Dabi
05. 04. 2002
Dát tip
Bezvadně napsané ... Máš můj t*

horák
06. 03. 2002
Dát tip
Posílám avízo všem, kterým se podařilo dočíst až ke třetímu dílu. Pokud jste zvědaví, jak to bylo dál, tak jsem na Písmáka umístil ještě jeden konec. Tentokrát již definitivní.

MCMLIII
05. 03. 2002
Dát tip
no jo, taková to byla doba :-(((

Norek
05. 03. 2002
Dát tip
k 1. dílu: četl jsem od tebe již lepší věci (7 z 10) k 2. dílu: začíná to bejt dobrý (8 z 10) k 3. dílu: nářez (9 z 10) k těm fackám: kámoš se jednou tak ožral, že nemohl chodit. Dovlíkli jsme ho do trolejbusu. Byl úplně přecpanej. Zvedla se nějaká babička a povídá: " Posaďteho" a "Nic si ztoho nedělejte, můj syn měl taky otravu alkoholem." Tak sme ho posadili a zkoušeli ho probrat. Fackama. Nic. Kopnul jsem ho do holeně. Střízlivej člověk by se posral bolestí, ale on jen něco zamumlal. Taky mu byla realita velmi vzdálená. No jinak je to úplně o něčem jinym. A jinak: pokračování by nebylo?

horák
01. 03. 2002
Dát tip
Hubertxy: trochu jsem to napsal i kvůli tobě. Jsem rád, že sis konečně všiml.:)

Horáku, ty jsi vážně dobrej. Teda... není, co k tomu říct. Jenom, že jsi dobrej, ale to se opakuju.

horák
01. 03. 2002
Dát tip
Hubertxy: klidně chval dál, víš, že si na to potrpím. A obzvlášť u těchhle dlouhých textů se mi to nějak nedostává. A to jsem si myslel, že jsem ještě nic lepšího nenapsal. Ale čím dál tím víc si myslím, že nemám ten správný náhled, je to zbytečně moc zažitý.

gd
01. 03. 2002
Dát tip
To jsou mi věci... Doufám, že to neskončí takhle doztracena...

horák
01. 03. 2002
Dát tip
hubertxy: Je to fakt zhutněný, ale ty facky jsem dal dokonce dvě. Vůbec nereagovala, nemohl jsem ji dostat do reality. Ženu bych jinak, samozřejmě, ani květinou ... gd: Mám už vyhrabané texty, které následovaly, ale chtěl jsem to nějak ukončit, aby si toho lidé všimli. Bál jsem se, že nějaký desetidílný úryvek se nechytí. Šel jsem na to komerčně.

Kami
01. 03. 2002
Dát tip
tééda, fííha... a takdále, že (*)

uranium
01. 03. 2002
Dát tip
JO je to dobrý, ale nečekal jsem to takhle, jak to teda bylo????? JAk dopadla?? CO Pavekl k5íž??m CO dělá dnes?? A co JAn Tleskač???

blbjenka
01. 03. 2002
Dát tip
hmm. no jestli je to pravda, tak potěš bagr. tak najednou? no jo, stává se prej. chjo. *

Vojtek
28. 02. 2002
Dát tip
eeeee to jsem nejak necekal.....*

Print
28. 02. 2002
Dát tip
.........*!!!!

Olina
28. 02. 2002
Dát tip
*

Sama
28. 02. 2002
Dát tip
Jo, je to vážně dobrý, i poslední díl se podařilo napsat hutně a se spádem, i když už dost sebestředně. *!

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru