Piváti

 Pluli jsme několik měsíců. Loď s posádkou neustále hledající pevninu. Všichni byli nervozní, upocení, hladoví, vysílení. Všichni až na kapitána. Ten před námi schovával všechno jídlo a chlast. Překvapivě však nenastala vzpoura, protože se stalo něco mnohem horšího, něco, co jsme přežili pouze my dva. Napadl nás ďábel v rybí podobě. Potrestal kapitána, potopil galéru a nás spolkl. Nemohli jsme nic dělat. Všude byla tma tak tmoucí, že temno našich útrob, temno, ve kterém žijí naše vnitřnosti, by zářilo v té temnotě rybí. Chtěli jsme, aby to byl konec. Několik hodin, dní,,, nevím... jsme tam seděli a kymáceli se. Brzy jsme se nahmatali a opřeli se o sebe. A pak nás rybí démon vyblil někam, kde nikdy nevkročila lidská noha. Byla to říše neznámá, prapodivná a tak cizí, že nás udivovalo, že víme, kam máme jít. Šli jsme beze slova. Šli jsme spoustu času. Nemysleli na vodu a jídlo. Zapomněli na loď a rybu, na kapitána... A pak jsme tam došli. bylo otevřeno... a pívo vonělo... a byli jsme mrtví