Ten pravý (Lucy)

Jen chci podotknout, že je to jen jedna část celku- ještě na tom pracuju. Potřebovala bych ale znát jakýkoliv váš názor. Je to pro mě důležité.

Kapitola první:

Ďáblovo varování

 

Výhled z fádního nehygienického žlutého taxi byl dech beroucí. Všude kolem mě svištěly staré a pěkně vysoké budovy New Yorku. Jo, New Yorku. Města, které nikdy nespí. Kdo by to řekl? Že zrovna já se někdy nastěhuji do vysněného města každého člověka. Ne že by to nebyl můj sen... je to mým snem už velmi dlouho. Nikdy jsem ale nevěřila, že bych sem vážně někdy jela a teď, když už tu doopravdy jsem, mi to připadá jako ten nejkrásnější sen ze všech.

New York je nádherné město - už jenom z toho, co jsem viděla z auta. Především mě uchvátily obří mrakodrapy, jejichž krásu a nepoddajnost jsem si okamžitě zamilovala. A nejenom tato neuvěřitelná práce tisíců lidí mi hned padla do oka- z taxíku jsem mohla pozorovat i překrásná, historická a světoznámá místa jako Times Square a Central Park. A výhled z Brooklyn Bridge jsem si naprosto, stoprocentně užila- dokonce jsem i poté koutkem oka zahlédla sochu Svobody. Byla jsem naprosto unesená celým New Yorkem. A co se lidí týče, rozhodně se mi jevili jako velmi příjemní a přívětiví, tedy alespoň ti, se kterými jsem měla tu čest na letišti. Je sice pravda, že můj taxikář se chová trošičku podivně, ale věřím, že je nejspíš mimo ze mě- nechci se sice nijak vychloubat, ale rozhodně nevypadám nijak špatně. Takže taxikář je nejspíš také velmi milým člověkem- nejspíš bude jedním z těch dobrých.

Usmála jsem se sama pro sebe. Takhle nadšená jsem nebyla pěkně dlouho. Musím poznamenat, že v téhle chvíli mi nic, naprosto nic, nemůže zkazit mojí náladu- tak šťastná a vzrušená jsem byla. Bylo to opravdu jak z nějakého snu.

Taxík opustil centrum města a sjel do okrajových částí. I ty se mi líbily, mrakodrapy začaly ustupovat menším, ale pořád pěkně uspořádaným budovám. I když se velikostně lišily, vzhledově si byly pořád velmi podobné.

„Jak že se jmenuje ta ulice?“ zeptal se taxikář- čtyřicátník s tmavými vlasy a zarostlou tváří- a vytrhl mě tak z mých myšlenek o New Yorku. Teď bude mým domovem nejkrásnější a nejneuvěřitelnější město ze všech. Jak vzrušující!

„89 Rose Street,“ odpověděla jsem. Řidič kývl, zatočit zběsile doprava a zabrzdil tak prudce, že jsem sebou trhla dopředu a pak mě následující tlak naprosto přišpendlil k sedadlu auta.

„Klídek,“ opětovala jsem taxikářův nervózní pohled. Zavrtěla jsem hlavou a vykoukla z okýnka. Občas opravdu nechápu lidi, kteří mění své chování podle typu člověka, se kterým právě hovoří. Člověk jako člověk, všichni mají stejnou hodnotu.

Přede mnou se tyčil do výšky přibližně deseti-patrový rudě natřený cihlový dům s těžkými dřevěnými dveřmi, ke kterým vedlo pět schodů s postarším hnědým zábradlím. Když jsem se pořádně podívala na zeď, všimla jsem si, že je malinko popraskaná- je to už nejspíš nějaká doba, co se naposledy opravoval. A okna sice už byla plastová (a měla dobré těsnění), ale rámy a okenní parapety rozhodně nebyly zrovna nejnovější. Celkové hodnocení ale bylo kladné, můj budoucí domov se mi zamlouval.

Trochu se mi zdvihly koutky úst, když mi pohled padl na střechu, kde se promenádovala černá kočka. Zbožňovala jsem kočky.

„To je ono?“ zeptala jsem se naivně čtyřicátníka. Ten na mě hodil další vynervovaný pohled, předtím, než mi odpověděl.

„Ano, madam,“ ano, madam?! Na kolik si sakra myslí, že vypadám?! Proboha.

Malinko jsem přimhouřila oči a chvilku toho taxikáře pozorovala. Důsledkem toho ještě víc znervózněl a dokonce se začal i ošívat. Hm, třeba má sociální problémy, problémy s navazováním kontaktů. Jo, to by mohlo být ono. Usmála jsem se na něj a poděkovala. Můžu mu tak akorát popřát štěstí v životě, to je všechno. Stejně ho už nikdy neuvidím, žiji teď přeci v milionovém městě...

Protřepala jsem si hlavu a přestala myslet na blbosti. Teď jsem měla na práci důležitější věci, než sledovat taxikáře a hodnotit jeho osobnost.

Popadla jsem svou luxusní, černou kabelku a vystoupila. Z kufru auta jsem si vyzvedla svůj kufr, batoh a dvě další tašky, zaplatila taxikáři a vydala se k domku. Tak, New Yorku, těš se! Právě dorazila dívka, jež se stane součástí newyorské historie a je připravená tě objevit do posledního kousku, každičkou uličku, až do té poslední. Dneškem to začíná a konec je v nedohlednu.

O dvě hodiny později jsem měla vybaleno a uklizeno. Byt nebyl ani malý, ani velký a byl útulný a čistý- stěny čerstvě, výrazně oranžově namalované Jediná pavučinka tu nebyla.

Moji rodiče byli vlastně ti, kteří mi s mým přestěhováním pomohli, sama bych to rozhodně nezvládla. Sice se mnou nejeli až do New York City, ale našli pro mě perfektní byt a pomohli mi s jeho zaplacením. Společně z našich úspor jsme předem nakoupili i nějaký ten nábytek, abych si s tím později nelámala hlavu. Byli úžasní a já je nade všechny milovala. Tolik mi už pomohli...

Byt zahrnoval předsíňku s místem pro boty, poličkou těsně nad ním a jednu tyč určenou k pověšení kabátu, když přijde člověk z venku, obývák s jídelním stolem z dubového dřeva a dvěma židlemi, ložnici, kde se pyšnila nově koupená postel ze světlého dřeva a šatní skříň, ze stejného dřeva jako postel, kuchyň, která sídlila v obývacím pokoji se sporákem a ledničkou a koupelnu, kde jsem si alespoň na chvíli mohla odpočinout z toho všeho stresu okolo mě- ve vaně (s jistou přítomností umyvadla a čistého (uf) záchodu) . Dokonce, jako prémii, měl z ložnice přístupný jeden nádherný francouzský balkón a boží výhled na západní okrajovou část města, takže po večerech budu sledovat neuvěřitelné západy slunce s obrysem domů NYC a stromů z Central parku.

No jo, snažila jsem se šetřit, aby mi zbyly nějaké ty peníze na dobu před prací. Jojo, myslela jsem na všechno.

Ááách! Je to tu překrásné. Jediná škoda, že jsem tu jen v pronájmu. Kdybych mohla, hned bych si ten byt koupila, i když bych si musela půjčit. Za tu krásu by to ale stálo.

Teď už mi jen zbývá prohlédnout si město a najít si práci.

Jsem sice spisovatelka a přijela jsem sem hlavně nasbírat zkušenosti a inspiraci, bez pořádné, skutečné- člověk nikdy neví, kdy ho popadne ta tajemná, nevypočitatelná inspirace- práce by to ale nešlo. Napadlo mě, jestli nemají prozatím volné místo v knihovně, knihkupectví nebo tak. S knížkami to fakt umím. Za celý svůj krátký život jsem jich přečetla opravdu hodně, to mi věřte.

Ale ještě před hledáním práce jsem si chtěla prohlédnout město. Byla jsem plná překypující energie a očekávání a to by se mi k dlouhému procházení mělo hodit. Rychle jsem proto čapla svou černou kabelku a zkontrolovala svůj vzhled v zrcadle.

Dívala se na mě dokonalá dívka s dlouhými zlatavými divoce se vlnícími vlasy až k pasu a modrýma očima. Na uších se jí leskly tyrkysové náušnice ve tvaru malých kroužků- které ladily k jejím očím-, mezi hrudními kostmi jí spočíval náhrdelník z perel, na rukou měla tak tisíc blýskavých prstýnků a několik třpytících se náramků. Její štíhlé tělo jí obepínaly úzké žluté šaty nad kolena, s velkým výstřihem. Na nohou se lesky černé lodičky na jehlovitých podpatcích- ty zas sympatizovaly s kabelou stejné barvy. Všechno na ní bylo na správném místě.

Ještě jednou jsem na sebe mrkla do zrcadla. Netloukly se trochu ty šaty s mými vlasy? Neměla bych si vzít něco jiného? Ách, kašlu na to. Než bych zase našla nějaké jiné vhodné oblečení...

Otevřela jsem dveře, připravena jít vstříc novým zážitkům.

Chodba byla tichá a prázdná, o schodiště by se asi mohli starat trochu lépe, když už tady nebyl žádný výtah- obecně o celý dům. Jediné výhody domu byly byty- z celé jeho existence byly nejčistší. Dalším nedostatkem byla právě nepřítomnost výtahu. Ta by časem mohla naznačovat problém, vzhledem k tomu, že bydlím ve čtvrtém patře... a moje kondička není zrovna v nejlepší formě. Ještě neznamená, že když jsem štíhlá, musím nutně každý den cvičit jak blázen- tenhle typ fakt nejsem. Spíš jsem typ člověka, co si rád přispí- rozhodně o víkendech nevstává před desátou- a rád si občas i zalenoší. Mým fíglem jsou potraviny- když se jí zdravě, člověk je bez jediného gramu špeku a navíc zdravý. Na postavu a obecně tělo se musí opatrně.

Otočila jsem se a zavřela dveře- a přesně v tenhle okamžik jsem uslyšela i jakýsi jiný zvuk, otevírání dalších dveří. Prudce jsem se otočila s očekáváním, že mí sousedé budou nějací přestárlí, nevrlí a nebezpeční bohatí staříci- soudila jsem tak kvůli vzhledu bytu, ve kterém budu nyní žít, ne podle vzhledu budovy jako celku-, jelikož bych tento typ domu rozhodně nepovažovala za místo, kde by bydleli ti mladí a milí (a bohatší), ale jak se vzápětí ukázalo, šeredně jsem se spletla. Ztuhla jsem a zírala na toho člověka. Stál naproti ve dveřích s nápisem „Spím, takže laskavě otočte svou prdelku a mazejte domů“- ale to rozhodně nebylo to, co mě zaujalo.

Byl to neskutečně roztomilý, až děsivě sexy chlapík, o pár let starší než já. Jeho rozkošná tvář se strništěm a rozcuchanými špinavě-blond vlasy vypadala ospale a neupraveně. I přesto to byla rozhodně hodně přitažlivá tvář, ale... Ale. Vždycky je tam nějaké ale. Žádný chlap není dokonalý. Kdyby nějaký takový existoval, už dávno bych s ním byla... a žila. Tenhle chlap byl na mě totiž až moc neupravený- a navíc měl tu odvahu promenádovat se tu jen s kuchyňskou utěrkou před svým přirozením- a to přísahám Bohu, že nic jiného na sobě neměl. Ani ty pitomé ponožky.

Tázavě jsem zvedla své blonďaté obočí- a přitom si ještě nenápadně prohlížela jeho vypracované svaly na hrudi a rukou. Další plus- ale na mě neměl.

Zakřenil se- však to znáte, byl to jeden z těch sexy pokřivených úsměvů dvacítky-, sklonil se pro noviny, ležící u prahu jeho bytu, narovnal se a prohodil: „Nevěděl jsem, že se do našeho domu přistěhovala štětka,“ a já tomu, co jsem právě uslyšela, nemohla uvěřit. Ukradlo mi to všechen dech z plic. No počkej, tak to si slízneš, nezdvořáku!

„Co prosím?!“ A co to má znamenat? Já a moje šaty rozhodně nevypadáme, jako bychom každému dávaly na potkání. Navíc rozhodně ten typ nejsem. Jsem romantická duše hledající pravou lásku. „Než začneš mluvit, podívej se nejdřív laskavě na sebe, ano? To jsi snad gigolo, nebo co?“ Teď jsem se ušklíbla já, na rozhořčení jsem rychle zapomněla. Komu byl záleželo na nějakém sousedovi? Navíc jsem pochybovala, že bude znát tenhle výraz. Určitě byl ten typ osoby, co ve škole nedávala moc pozor.

Znepokojeně nakrčil obočí. Jasně, že to nevěděl.

„C...Co?“ Usmála jsem se ještě širočeji.

„Zkus si to vygooglit,“ došla jsem k němu. „A dej mi vědět, až to uděláš. Chci pak vidět ten tvůj ksicht,“ zašklebila jsem se a pomalu odkráčela. Ve skutečnosti, ten jeho ksicht za to stál už teď. Vypadal tak zmateně, jak jen člověk může vypadat, když není ten nejchytřejší v místnosti a netuší, o čem je řeč. Vyšla jsem z domu s pocitem zadostiučinění a zamířila si to směrem k centru.

Jak už jsem se zmínila, napůl jsem se spletla, když jsem se zmiňovala o těch mladých a milých. Sice to nebyl žádný andílek - byl ale mladý. Jo, a taky až moc nafoukaný a zahleděný sám do sebe, než aby byl schopný chovat se alespoň trochu slušně k ostatním. Navíc se mi jevil celkově jako typ prasáka - rozhodně, trocha slušnosti k mladé dívce by mu neuškodila.

Prohlídka města byla přesně taková, jakou jsem si ji vysnila. Nebylo nic perfektnějšího, krásnějšího, úžasnějšího. Ta místa, která jsem pozorovala z taxíku, jsem teď viděla přímo, naživo- a bylo to ještě lepší, než předtím. Moje nálada už nemohla být lepší- na svého souseda jsem zapomněla ve vteřině, kdy jsem se dostala na Times Square. A pak už to byl jen nádherný, pohádkový sen. A přesně, jak jsem si řekla, jsem prošla každičkou uličku NYC (no dobře, tak každou asi ne, ale viděla jsem toho opravdu hodně...)

Zabralo mi to několik hodin, nechala jsem se unést. Prošla jsem i spoustu obchodů- a koupila něco jak pro sebe, tak pro svou rodinu a nejlepší kamarádku. Škoda jen, že neuvidím jejich výrazy ve chvíli, kdy moje dárky dostanou...

Nakonec jsem se vrátila domů (páni, budu si fakt muset zvyknout na to, že bydlím v New Yorku!). Zbytek večera jsem chtěla strávit v klidu a pohodlí domova, chtěla jsem si pořádně odpočinout. Jenže...

Moje plány mi překazil můj perfektní soused idiot, který se objevil ve svých dveřích přesně chvíli, kdy jsem celá utahaná vyšplhala ty děsivý čtyři patra schodů (začínala jsem ztrácet svou kondičku, proklouzávala mi mezi prsty a nenápadně mizela), s košem v ruce. Paráda.

Protentokrát byl oblečený- na sobě měl tmavě modré triko a přes něj ledabyle přehozenou šedivou mikinu, na nohách mu plandaly tmavé tepláky- typickým teenagerským stylem. Protočila jsem oči v sloup a ptala se v duchu Boha, proč mi tohle neustále dělá. Už jsem ho nikdy nechtěla vidět.

„Hej, počkej,“ zarazil mě jeho hlas a on mě zachytil za ruku, zrovna když jsem se chtěla rychlým krokem vydat ke svému bytu naproti jeho a vypařit se. Pomalu jsem se k němu otočila s kamenným, nenávistným výrazem ve tváři. Vytrhla jsem svou ruku z jeho sevření.

„Na tohle teď fakt nemám náladu, urážeči mladých dívek. Jdi si rýpat do někoho jiného. Přestaň mě otravovat,“ vykřikla jsem podrážděně. Tenhle rozhovor jsem chtěla nutně přesunout na jindy, na povídání si s ním jsem měla až moc dobrou náladu.

„Klídek, holčičko, klídek,“ uklidňoval mě. Tak on má ještě tu drzost mi říkat holčičko?! A uklidňovat mě?

„Jestli mám něco v plánu, tak to rozhodně není uklidnění,“ zavrčela jsem smrtelně vážně. Tázavě zvedl obočí.

„Hele, jenom jsem se ti chtěl omluvit. Byla to chyba, takhle na tebe vyjet a je mi to líto. Byl jsem děsně naštvaný, moji rodiče mě chtěli zase poctít svou návštěvou a navíc jsem se nepohodl se svojí přítelkyní...“ pokrčil rameny. Zamračila jsem se. Vážně se mi právě omluvil? Byla jsem docela příjemně překvapená, nechuť k němu mě pomalu začala opouštět.

„To je všechno, jen jsem nechtěl, aby mezi námi bylo nějaké napětí... se svými sousedy se snažím vycházet. Promiň,“ začal vysvětlovat svoje počínání- a omluvil se mi.

„Jo, dobrý. Jasně,“ kývla jsem na něj. Chvíli na mě překvapeně zíral (můj najednou příjemnější a milejší podtón hlasu mu byl neznámý), pak se ale vzpamatoval, usmál se a napodobil mě kývnutím hlavy.

Čekala jsem, že na to něco řekne, ale on mlčel. Chvilka ticha se každou vteřinku prodlužovala a nakonec se z poměrně přátelské atmosféry stávalo ohlušující, nepříjemné a trapné ticho. Nakonec si odkašlal.

„Ehm... já jsem James,“ představil se tiše a já mu v jeho světle zelených očích uviděla planou naději přijetí, když mi podával ruku. Na chvíli jsem zaváhala, měla jsem takové podezření, že si ze mě jenom utahuje. Ale pohled jeho očí byl upřímný a velmi přesvědčivý. Přikývla jsem.

„Lucy,“ řekla jsem a přijala jeho ruku. Byla příjemně teplá, umytá a nezpocená, což mě překvapilo. Tyhle typy kluků jsou spíš nepořádný. Hm...

Pak už se nic zajímavého nestalo, byla jsem docela utahaná z města a nakupování tam venku, a tak jsem se omluvila a šla spát (kromě toho, že jsem zabalila a poslala své dárky rodině a přátelům).

 

Zamžourala jsem do oslnivého denního světla. Jedna z mých prvních myšlenek, tak jako každé ráno, byla typu „nezajímám se o nic, dneska nic nedělám- a teď ještě na pár dalších hodin určitě usnu, protože jsem tak děsně mimo a unavená, že není jediná šance, že bych mohla přežít další den, když vstanu právě teď.“ Ale jakmile si tohle pomyslím, vzbudí mě to dostatečně na to, abych už znovu neusnula. A dnešní ráno je, samozřejmě, jako každé jiné.

Grrrr, tohle tak nesnáším! Nejradši bych prospala celý den, nebo bych se alespoň celý den válela v posteli. Kéž by. Jenže tohle se nikdy nestane, protože jsem v realitě a ne v nějaké perfektní pohádce, kde je dovoleno naprosto všechno a kde je všem jedno, co a jak dlouho to dělám. Například ležím v posteli a nezajímám se o svou budoucnost. Áááách jo. Každý den ty samé pocity, každý den ta samá úroveň lenosti. Tohle nemá konce.

Protřela jsem si oči a otevřela je. A nechápavě zírala na podivný, oranžový strop ohraničený velkou šatní skříní. Tak počkat. Tady něco nehraje. Kde to sakra jsem?

Zmateně jsem se posadila na posteli a okamžitě mi to došlo. Civěla jsem velkým, proskleným oknem ven, na domy a stromy... New Yorku. Proboha. Skoro jsem měla pocit, že včerejší den byl jen nádherný, boží sen, který se nikdy nestal realitou. Páni. Já jsem vážně dost mimo, uvědomila jsem si. Cítím se dost divně... nejspíš jsem ještě pod vlivem spánkového adrenalinu. Existuje vůbec něco jako tohle?

Ušklíbla jsem se a žuchla zpátky do postele. Achjo.

Zahleděla jsem se ven, do světle šedivých, nadýchaných mráčků na tyrkysovém pozadí- i když byl teprve leden, bylo překvapivě hezky. Zamrkala jsem. Pár mraků právě osvítilo ranní (doufám, že tento výraz používám správně) sluníčko. Kolik asi tak může být hodin?

Líně jsem se zvedla, pomalu vylezla z postele a dala si za úkol okamžitě najít svůj mobil. Nejspíš jsem si ho nechala v batohu- ten si jen málokdy pořádně vyklízím. Teď tu akorát zbývá otázka, kde je ten batoh?

Vzdychla jsem si a zamířila do obýváku. Jo! Našla jsem ho. Nechala jsem ho ležet vedle jedné z židlí u jídelního stolu.

Pomalu, skoro jako zombie jsem došla až k němu a po chvilce beznaděje a po ránu až moc velké námahy našla mobil. Zmáčkla jsem hlavní tlačítko.

Nic.

Zatraceně, co to má znamenat? Mačkala jsem ho pořád dokola, až mi to konečně došlo- můj mobil je vybitý. Unaveně jsem si vzdychla. Po ránu mám opravdu pomalé myšlení.

Nejméně další půl hodinu jsem prohrabávala všechny svoje věci ve snaze najít tu pitomou nabíječku. V batohu nebyla- v šatní skříni jsem našla tak akorát svoje šaty, které jsem měla včera na sobě. Nakonec jsem vražedně pomalým tempem přisvištěla, pořád ještě v mém pyžamu, ke svému kufru a začala prohledávat všechny jeho kapsy, i ty nejmenší. A tam, v nejmenší z nejmenších a nejméně nápadných jsem ji konečně našla. Vydechla jsem. Hurá. To byl skoro až nadlidský úkol, takhle se pohybovat po ránu.

Zastrčila jsem ji do zásuvky a připojila ji k mobilu. A čekala jsem. Minutu, dvě. Zavřela jsem oči, semkla rty k sobě a zasténala. Ach bože, já jsem tak pitomá.

To, že můj mobil nereagoval na nabíječku znamenalo jen jednu věc. Můj mobil je nabitý. Akorát jsem si ho zjevně nezapnula poté, co jsem ho v New Orleans vypnula. Super.

Zmáčkla jsem tlačítko on/off a čekala. Mobil se asi po pěti vteřinách rozsvítil a na displeji se po chvilce objevila aktualizovaná tapeta s mojí kočkou. Jo, měla jsem kočku. Naneštěstí jsem ji musela nechat doma, protože let z New Orleans až sem by asi moc dobře nesnesla. Lina nesnáší cestování.

Moje tapeta ale nebyla zrovna to, co zaujalo mojí pozornost. Můj pohled padl na hodiny- a já naprosto šokovaně vydechla. Byly dvě hodiny. Takhle dlouho jsem snad ještě nikdy nespala.

Párkrát jsem zamrkala. Tak jo, dobře. Teď se na to musí od začátku. Hlavně nepanikař. Položila jsem si svůj mobil na postel, vytáhla nabíječku ze zásuvky. A spěšně našla své ručníky. Tohle bude ještě hodně zajímavé.

O hodinu později jsem seděla u svého počítače, připravená něco, cokoliv, napsat a zapsat. Včera jsem toho zažila docela dost, tak jsem počítala s tím, že když pod svými prsty budu mít klávesnici od počítače, začnu prostě psát. Jenže zřejmě toho prostě nebylo dost, té inspirace- i když jsem ze včerejšího dne byla tak vyčerpaná a odvařená, že jsem spala až do dvou hodin odpoledne, nic se nestalo, žádná inspirace nepřicházela. Jakmile jsem si před něj sedla, jako bych měla v hlavě totální prázdno. Fuj, to je pěkně nechutný pocit.

Znechuceně jsem zavrtěla hlavou a zaklapla počítač. Dneska z toho nic nebude, jak tak vidím.

Opřela jsem se o opěradlo židle a zamyslela se. Tak trochu jsem neměla tušení, co bych měla dělat. Na hledání práce jsem teď rozhodně neměla náladu a cvičit nebo dělat něco jinak užitečného se mi taky nechtělo. Můj pohled zabloudil směrem ke dveřím. Další procházka po městě?

Teď ne.

Zamračila jsem se, pohledem jsem přejížděla po dveřích. Zajímalo by mě...

Zvedla jsem svůj líný zadek a dokopala se až k těm bílým, vchodovým dveřím. Chvilku jsem tam jen tak stála a neustále opětovávala jejich pohled, až mě to nedalo a zprudka jsem je otevřela.

Nikde nikdo.

Pohlédla jsem na ně znovu- až na to, že jsem se na ně teď dívala zepředu. 46. Číslo mého bytu. Nelíbilo se mi. Bylo v tom cosi ďábelského- tři šestky je dokonce i číslo ďábla. A pro mě byla špatná i ta jedna- s ďáblem, jakkoliv začínajícím, nechci mít nic společného. Nicméně, nemůžu okolo toho nic udělat, nemůžu to změnit. Zakřenila jsem se. Ach jo (pokud si toho někdo už nevšiml, dneska mám vážně vzdychací den).

Mrkla jsem na ostatní čísla bytů v tomto patře- byly tu jen tři. James měl byt s číslem 42, ten poslední měl číslo 44. Zajímalo by mě, kdo bydlí v tom posledním...

Přimhouřila jsem oči- když jsem přijela a poté, když jsem se vracela z města, jsem si nevšimla plného popisného čísla domu. Co když tam bude další šestka? Musím podotknout, že jsem víc než pověrčivá.

Sebrala jsem klíče, zabouchla byt a seběhla dolů.

A stála před ne jednou, ale rovnou dvěma šestkami. 89/9664. Zírala jsem na ně, hypnotizovali mě- měla jsem jakýsi vnitřní pocit, že se ty šestky hýbou. Začala jsem se neovladatelně potit. Ježíši Kriste, číslo ďábla. Teď tak akorát můžu doufat, že se pletu a že to tady bude naprosto v pohodě- že se nic zásadního (ve špatném smyslu slova) nestane. Šestky na mě však působily ošklivou, negativní energií, vyloženě jsem při jejich sledování měla pocit, že se bude dít něco opravdu špatného.

Rychle jsem zatřepala hlavou. Proč to neustále dělám? Proč sama sebe tak děsím? Stejně se nejspíš nic nestane, tak jako vždycky...

O pět minut později jsem seděla u počítače a snažila se zapomenout na tohle všechno, na všechna ta čísla. Nebuď pesimistická, opakovala jsem si neustále dokola. Měla by jsi se zajímat o svou budoucí práci, než o nějaká čísla, ta tě přeci neuživí. A tak jsem začala hledat.

I když jsem na to ani trochu nebyla naladěná, po dalších několik hodin jsem hledala práci. Bohužel, bezúspěšně. Nakonec, krátce po osmé, jsem byla tak moc vyřízená, že jsem se na to všechno vykašlala a rovnou si šla lehnout. A doufala, že zítřejší den bude lepší a úspěšnější.

 

Hledání práce- den druhý. Tvář mi brázdil spokojený úsměv, když má ruka uchopila mobil a vytočila číslo, které by mohlo znamenat mou budoucnost. Že by se blýskalo na lepší dny?

Před pár momenty jsem ještě byla obklopená zoufalstvím a určitým pocitem, že se na mě vrhá neštěstí z každého kousku všeho, když vtom Bůh vyslyšel mé tiché modlitby. Práce a její nabídky na internetu byly pořád, to je jasné, akorát ne ty, které jsem chtěla a na které jsem byla zaměřená. Pak mé oči ale našly dokonalou stránku s dokonalými inzeráty- a tam byl právě ten jeden, od kterého toho očekávám tolik. V duchu jsem se modlila, aby to vyšlo.

„Jane McDonley u telefonu,“ ozvalo se asi po deseti zazvoněních. Zřejmě měla něco na práci. „Voláte do obchodu s potravinami. Přejete si?“

Pozdravila jsem jí a vysvětlila svou situaci. Chápavě potvrdila skutečnost, že hledá mladou pomocnici.

„Mohla bych přijít zítra na zkušební den?“ prosím, prosím, řekněte ano.

„Ne,“ paní McDonley se odmlčela. Cože? „Proč čekat? Nemáte čas? Můžete přijít teď, den je ještě mladý.“

Ach bože, jo! Hurá. Okamžitě jsem si s ní domluvila čas setkání (už za hodinu) a šla se připravit. Nemohla jsem se dočkat.

„Dobrý den, dobrý den,“ vítala mě za chvíli Jane, postarší žena s blonďatými vlasy a vodnatýma očima ve svém obchodě. Z venku vypadal slibně, a tak jsem ztuhla a vytřeštila oči, když jsem spatřila vnitřek. Nic horšího jsem v životě neviděla.

Tohle snad ani není obchod, problesklo mi hlavou. Proboha. Co to má znamenat? Je to nějaký vtip, nebo co?

Všude okolo mě se v malé, čtvercové místnosti zvané obchod válely odpadky- staré noviny, ztrouchnivělé dřevo, roztrhané sáčky od brambůrek a jiných slaných pochutin, slupky od banánů a jablek- spoustu shnilého ovoce. Vlastně, čerstvého ovoce jsem tady moc neviděla, akorát pár hromádek vzadu v přepravkách, které jsem málem, díky tolika nepořádku, přehlídla. Proboha, co je to za člověka? A k čemu vůbec potřebuje pomocnici- tohle ani nemá smysl uklízet.

Otočila jsem se a úzkostlivě se jí zahleděla do jejích očí.

Cosi se změnilo. Její pohled, tvář, vlasy- všechno na ní. Najednou mi její oči připadaly děsivě zlé, skoro jako bych hleděla do očí démona. Kůže okolo nich začala vráskovatět a i zbytek jejího obličeje byl jimi najednou pokryt. Její vlasy podivně zkrabatěly a rozlétly se do všech stran, jako když z žertu vezmete balónek a přejedete jím rychle několikrát po hlavě. I atmosféra se změnila, bylo dusno z napětí v místnosti- až k prasknutí. V mžiku jsem ucítila podivný zápach hniloby z jejího těla.

Omluvně jsem vytřeštila své oči a začala couvat.

„Copak, děvčátko, copak?“ ptala se klidným, trochu posměšným hlasem. Napodobila můj krok- až na to, že necouvala, ale šla směrem ke mně. „Něco se ti tu nelíbí?“

„Už musím jít,“ vymlouvala jsem se. Nepřestávala jsem couvala směrem k hlavnímu vchodu obchodu- ani ona se nezastavila. Spíš ještě zrychlila- neustále se přibližovala, nebyla jsem dostatečně rychlá. Proboha, musím se odsud dostat co nejrychleji to půjde. Vypadá to, že když to nestihnu, stane se něco, co by se mi ani v nejmenším nelíbilo. Vyhlídka na lepší dny musí zjevně počkat.

Vzpomněla jsem si na ďáblovo číslo- v bytovým a popisným čísle se dohromady ukrývaly tři šestky. Je tohle součást nějakého děsivého plánu, jak mě zabít? Má to co do činění s ďáblem? Protože si nejsem zrovna extra jistá, jestli bych byla schopná bojovat se samotným Pánem pekel...

Cink, ozvalo se najednou nad mojí hlavou. Dostala jsem se k hlavním dveřím- a jimi právě teď vcházel dovnitř zákazník Jane. Zmateně jsem na něj zazírala- Jane má nějaké zákazníky?

Přesně v ten moment se stalo ještě něco dalšího. Jane mě dostihla a chytla mě za ruku- a já jsem dostala neuvěřitelně silný pocit, že jsem se dostala až na samý konec světa, na konec života. Bylo to jako bych stárla a všechno okolo mě spolu se mnou. Pocítila jsem to stáří, seschlost a nehybnost a již nikdy jsem to nechtěla zažít znovu. A bylo tam ještě něco. Bezchybný, nepopsatelně odporný a děsivý pocit smrti.

Byla to jen vteřina a to mi také naprosto stačilo. Jane pustila mou ruku ve chvíli, kdy ji spatřil její zákazník. Byla jsem tak otřesená a v šoku, že jsem jen tupě zírala ženě do tváře a přihlížela jsem situaci vzniklé přímo přede mnou- poté, co jsem zkontrolovala rukáv kabátu, který jsem si dnes na sebe vzala. Myslela jsem si, že dobrým vzhledem udělám dobrý dojem. Že jsem se vůbec snažila.

„Ahoj, Jane,“ muž věku podobnému mému s hnědými vlasy a zvláštníma, jasně zářícíma zelenýma očima došel k Jane a vlepil jí pusu na tvář- Jane, která teď zas byla normální, bez vrásek- i její oči mi teď přišly naprosto lidské. Co to sakra bylo? Měla jsem halucinace? A co ten obchod-

Zprudka mi unikl všechen vzduch z plic do okolního prostoru. Ten obchod byl v naprostém pořádku. Všechen nepořádek zmizel a místo něho- tu byly obyčejné, rudé regály s potravinami a pitím. Vypadalo to tu uklizeně a nově. Tak teď už jsem byla naprosto mimo. Co to mělo být?

„Ahoj, Michaeli,“ odvětila přívětivě Jane a potřásla si s ním rukou. „Jdeš si pro to, co obvykle?“

Michael kývl. Jane se otočila- ani se na mě nepodívala- a pokynula muži, aby jí následoval. Zamyslela jsem se. Teď je moje šance- utéct. Anebo tu můžu zůstat a zjistit, co se doopravdy stalo- i když nejspíš zemřu, podle toho, jak se ještě před chvílí Jane chovala. Teď si mě nevšímala, jako bych byla duch. I on se tak choval. Jsem neviditelná? Nebo jsem opravdu duch? Zemřela jsem? Co to tady zase žvatlám? Zavřela jsem na chvíli oči. Klid, jsem v pořádku. Všechno tohle musela být jenom halucinace.

Podlehla jsem zvědavosti a následovala Jane s Michaelem ke kase. Ani teď mi nevěnovali žádnou pozornost.

„Kdo to je?“ zeptal se Michael, když došli ke kase a střetl se s mým pohledem. Stála jsem přímo za ním a on se choval, jako bych od něj byla nejméně tak dvacet metrů vzdálená. Přimhouřila jsem oči.

„Lucy,“ odpověděla ledabyle Jane a začala se přehrabovat svými věcmi pod pultem. „Má před sebou úžasnou, avšak neobvyklou budoucnost. Náš svět ji změní. Víc, než si myslí.“

„Je zmatená,“ podotknul zákazník. Ještě abych nebyla.

„Ještě na to není připravená,“ Jane konečně našla to, co hledala. „Ale jednoho dne se stane velkou osobností.“

Michael kývl. „Jako my všichni,“ usmál se a přijal od Jane zkumavku s podivnou, rudou tekutinou. Kdybych byla v nemocnici, myslela bych si, že je to krev. Tohle ale určitě nemocnice není.

„Díky,“ kývl a ještě předtím, než začal odcházet, dodal: „Bylo mi potěšením se s tebou znovu setkat. Hodně štěstí s Lucy.“ Hodně štěstí s Lucy. Co to sakra-

Žena se usmála a zamávala mu na cestu. Jak vůbec může takhle lehkovážně mávat jako nějaké dítě potom, co se tady stalo- jestli se to vůbec stalo. Nejspíš ne. Jak by mohlo...

Michael odešel a já jsem s Jane zůstala sama. S šílenou ženou, která mi teď nejspíš ublíží- nejspíš abych to brala jako výhružku před prozrazením. Bože. Jo, anebo mě hned zabije. Neříkala ale něco o tom, že mám před sebou zářnou budoucnost? Přestávala jsem rozumět všemu, co se tady stalo.

Jane odstoupila od kasy a přešla ke mně. Přitom se mi celou dobu dívala do očí, a to tak, že mě naskakovala husí kůže.

„Teď mě dobře poslouchej, Lucy,“ začala paní McDonley. „To, co jsi viděla, nebyly žádné halucinace, bylo to skutečné. Jenom tě to připravilo na to, co bude následovat. Nechci ti nijak ublížit, chci ti pomoct. Nebraň se svému osudu, dítě. Přijmi ho. A nepřestávej věřit v dobro, to ti jednoho dne velmi pomůže, věř mi. A teď běž, užívej si života dokud můžeš. Ještě máš čas.“

Byla jsem v šoku. Všechno, na co jsem pomyslela, věděla, znala. Jak mohla vědět o tom, že jsem si myslela, že jen trpím halucinacemi? Tolik otázek a žádné odpovědi...

„Odpovědi k tobě jednoho dne přijdou samy,“ řekla Jane. A já jenom zírala a zírala a zírala... „Běž, Lucy. Zítra si najdeš práci a všechno se zas vrátí do normálu. Jen si dej pozor na to, s kým budeš mít co do činění. Někteří lidé nebudou ti, za které je budeš považovat.“ Podívala se na mě a usmála se. Pak se ke mně naklonila a políbila mě na čelo...

---