Hany

Ta whisky byla Ballantines a byla tehdy strašně drahá, piju ji dodnes, ale mám radši slivovicu.

Setkali jsme se po jedenácti letech,
říkávalas, jsem Tvá Hany,
chceš-li víc, protivně se pleteš,
máš svůj život a své Jany……

Bylo Ti jedenadvacet jar,
měla jsi příliš mnoho přátel,
já choval jsem se jako dobyvačný král,
lásky byly jako rozvírající se kráter,
té Tvé jsem se trošku bál…

Bál jsem se Tvé volnosti, mravů a krásy,
vlivu na mou rozpolcenou duši,
ve chvílích prokletí, štěstí a spásy,
k pravdě v očích, byli jsme oba hluší…..

Panovačná a někdy zahleděná do sebe,
Milovala jsi mne dvě hodiny denně,
o nic méně a o nic více,
než Tebe milovali všichni, slunce a nebe…

Mé verše nikdy nepatřily Tobě,
bylas pouze vrbou mých vášní a neštěstí,
skrývalas touhu, věrnost i něhu v sobě,
když v Tvém klíně má hlava svírala se bolestí…

Snad proto, že až příliš jsem Tě znal,
Tvé lásky, smutky i přátele,
tlukot mého srdce nějak divně vál,
nebylas vzorem dívky nesmělé…

Potkávali jsme se téměř vždy a všude,
vždy s jinými a smutně veselí,
beze slov a nadějí, zda to, co bude,
jsme oba hluší nechtěli…

Svou lásku jsi mi tehdy dávala úplně jinak,
než má mladá duše dokázala cítit,
po kapkách, s projevy nezájmu a přízně,
se snahou co však dobré ve mně chytit….

Dětí se mnou třináct jsi chtěla mít,
uplynulo hodně času a nezbylo než pochopit,
že nebyli jsme zralí spolu trochu žít,
Tvá upřímnost nemohla mne tehdy než udivit…

Pro okolí, byla jsi dívkou zcela volných mravů,
přesto, že chodila jsi i v mých košilích,
okázalou krásu, v plen zvědavých davů,
byli to oni, kdo byli sprostí a unylí……..

Dávno už došel jsem k poznání,
jak velká byla láska ke mně,
a ze vzdoru, občas v jakéms konání,
vzpomenu, jak byl jsem naivní a mlád,
vždyť měl jsem blízko nejkrásnější, bytosti,
života a mohl jsem mít rád….

Měsíce ve vlnách jsem se koupal,
rosu stíral jsem Ti z čela,
neřestí jsem zahálel a špínu sloupal,
splín i slávu pil, když jsi chtěla….

Dělal jsem prokletí, dřevorubce na přání,
v lesích se smýcenými pásy,
česáče paprsků na hranicích líbání,
mlád i stár jak zašlé časy……………….

S podvědomou přísností hlídal jsem Tvé spánky,
v houpacím křesle s rozevlátou kravatou,
v prstech řasy Tvoje, schoulené vánky,
s duší děravou sponou nezlatou……

Dnes poprve nebyli jsme sami a byli si cizí,
s očima plnýma vlhkosti,
v pohárech skotskou whisky hořkou a ryzí,
ústa bez dýchání i radosti…

Plni nedorozumění a skoro zášti,
setrvačností budeme vedle sebe spávat,
srdce i duše v promočeném plášti,
úsměvy a polibky dál budem si dávat……………….

Tato báseň bohužel nikdy neskončí……..


11/86

---