Pátá třída.

Pátá třída. Měšťanka, po válce kdo měl pátou třídu, byl už někdo. První kroky sebeuvědomění. První záblesky dospělosti , vznikajících přátelství a tíhy starostí. A zmatku. O 25 let později a dodnes  a je to stejné. Stále více jsem toužila po kamarádce. Stále více jsem chtěla  někam patřit. Mezi své. Aby mne brali. Abych byla výjimečná. Důležitá.

Ten den bylo ve třídě obzvláště dusno. Venku bylo sychravo, lezavo a vlhko, ve škole se ještě netopilo a tak byly zavřená všechna okna. Vzduch v místnosti přejímal pachy svačin i zvlhlých oděvů a  vlasů. Puch. Uf. Letěla jsem o přestávce otevřít alespoň jednu ventilačku. Pomohlo to je krátce. Paní učitelka ji nekompromisně zavřela. Něco mne přimělo snad posté se otočit na spolužačku Květušku. Byla jsem na ni tak nějak napojená  už nějaký čas. Seděla jako hromádka neštěstí a odevzdaně si nechala strkat papír za krk a tahat za rozcuchané vlasy. Vědělo se, že je jich doma moc a že tatínek pije. Bylo mi jí líto. Další přestávku jsem posbírala poházené pastelky po zemi a  učesala jí vlasy. Mastné a těžké. Mokrý odér. Květuška mlčela. Psí oči říkaly, tak když  chceš. Děkuji.

Praštila jsem doma aktovkou. Nějak jsem se necítila v pohodě. Květuška mi ležela v patě. Podle sloganu mojí moudré stařenky Anežky: Co nemůžeš změnit, neber si do hlavy ani do paty. Květuška mi ležela v patě. Taky v hlavě. Svěřila jsem se mamince. Mami a ona je taková chytrá a odevzdaná a nechá si všechno líbit. Nebrání se a má krásné vlasy. Dej mi pro ni nějaké barevné stužky do vlasů. Maminka našla stužky a gumičky, co byly in.

Večer mi maminka přišla dát dobrou noc. Přečíst kousek pohádky. Mami, přerušila jsem ji. Ale když já tu Květušku mám v patě. Je mi jí líto. Proč je taková? Chrlila jsem otázky. Maminka naslouchala. V přívalu slov a kývala hlavou. Vzala mne za ruku.

Lidy. Aby děcka Květušku braly, musela by změnit základy. Třeba si umýt krk i vlasy, aby voněla. Dbát na sebe. A je toho víc co by pomohlo. Jestli to chceš vědět. Znám tu rodinu.A ty nejsi v pozici, abys účinně pomohla. Květušku proměnila.Jak si Ty přeješ. Udělej co můžeš, ale nevnucuj se. Lítost není přátelství. Lítost je jednostranná a ubíjí. Spíš jí dej najevo, že je cesta a že ona to zvládne. Protože to je pravda. Opravdu je pro každého cesta být lepší a doopravdy to každý zvládne. Někdy Ti dám příklad. Však až  ona Květuška bude chtít, tak tě najde. Bav se, se všemi dětmi stejně  a přátelsky a budeš mít přátele. Ano?

Ráno jsem Květušce dala ozdoby do vlasů. Pochválila jsem jí vlasy. Protože to je pravda. Má krásné vlasy.  Zněla mi v hlavě poslední věta maminky. Usmála jsem se. Vždyť, když bude chtít přijde.  Stačí, když se budu chovat přátelsky.

Od té doby jsem potkala spousty lidí a osudů a někteří, se kterými jsem doposud v kontaktu říkají. Lily, napiš to. Sepiš to. Nikdo nechce být sám. A každý chce být lepší, opravdu. Každý chce, aby se mu dařilo v rodině a v podnikání, práci. Každý. I ten co říká, že ne.

A tam někde kolem páté třídy, začala moje životní éra vrby, vědmy, motivátora, terapeuta a prognostika, přítelkyně v nesnázích….

Nevěříte?