Venušina nezměrnost (Souznění duše)

Zasílám příběh o Venuši

který mnohé z Vás pohladí na duši...

~~ 11. Venušina nezměrnost (Souznění duše) - 1994
I.

 Zvoneček lásky pomalu, ale jistě cinká.
 Dívenka s očima modřejšíma než samo moře se Tě ptá,
 zdali bys ji nemohl zahřát.
 Má labutí šíji a beze vší pochyby ňadra,
 Ty se jí ujímáš a ona začíná náhle plakat,
 diví se, jak může zůstat dlouho samotná,
 když Tě necítí na svých ústech,
 teprve když potutelně rudne,
 začíná chápat, jak jsi pro ni významný,
 že jediný její satisfaktor jsi Ty.

 Má ráda Tvoje dotyky a polibky,
 prožívá je až do morku kostí;
 je to blondýnka vzrůstem sice malá,
 ale svým významem je naopak velká,
 má na krku perlový náhrdelník,
 na uších pár nádherných náušnic
 a rty má natřené rtěnkou,
 kterou jsi právě narušil.

II.

Co se stalo? Proč ji nelíbáš?
 Zdá se Ti, že není právě Tvá?
 Ona je však jen a jen Tvá,
 ačkoliv se Ti to nezdá,
 máš s ní schůzku, tak se trochu snaž
 a hlavně ji zlým slovem nesmíš urazit,
 jenom ji svým chováním roztav
 jako nesmírnou horu ledu,
 už víš, co je cena medu,
 pěkně se potom k věci postav
 čelem, abys dokončil to dílo,
 které Tě tolik zaneprázdnilo;
 rozechvěj Venuši nezměrnou touhou,
 rozezvoň zvoneček lásky písní dlouhou,
 nenech se ničím vyrušit,
 hlavně se nedej ničím vyplašit.
 Souznění lásky stále zní.
 Ty se stále scházej s ní.

III.

 Rozezpívej etudou vášně dívku svoji.
 Řekni jí, že už jste svoji,
 že k sobě neoddělitelně patříte;
 že se Vám nic nemůže nepovést,
 rtěnku jí stále narušuj,
 krk jí dychtivě líbej,
 nezapomeň ani na ouška,
 jen svět kolem sebe vnímej,
 dotyky svými ji pak vzrušuj,
 ani jedno jediné místo na celém jejím těle nevynechej -

 Slovutný zimní větře!
 Vaň mi na cestu,
 ať se neztratím!
 Kmotře Petře,
 podej mi tu vestu,
 až Tě vyplatím!

IV.

 Lehounký vánek mi vchází do tváře
 a já jej pozoruji.
 Ocitám se v Dračí sluji,
 tam, kam jako Drak patřím,
 dotýkám se oltáře
 a sám se modlím.
 Za co?

 Za naši velkou věčnou lásku,
 která nikdy nepřichází v sázku
 před celým světem.
 Kdo se chce stát znovu dítětem?
 Já, praví kdosi,
 a přidávají se k němu další a další.

 Já sedím u ní a pletu jí malý copánek,
 piji jedno kafe za druhým
 a ani na mne nepřijde spánek.

V.

 Ostrov snů a čarovní ptáci
 plují kolem mne,
 já ji celým svým tělem
 objímám a mé ruce krvácí
 krví rudější než granáty
 na celém tom širém světě.

 Padá listí.
 Já se na něj dívám
 a přitom si myslívám,
 kdo potom vyčistí
 mé zablácené boty
 a moje utrmácené nohy,
 kdo mě zbaví šílenství?

 Dobře, přijala jsi pozvání na hvězdárnu,
 taky někdy z Tebe stárnu,
 ale překvapuješ mne svým šarmem,
 svým jedinečným kouzlem,
 takže se tomu plně oddávám,
 i nadále Ti stále podléhám.

VI.

 Kdo by si troufl se mi vyrovnat?
 Kdo má záda rovnější než já?
 Kdo by si troufl se mnou zápasit?
 Kdo by mně chtěl porazit?
 Kdo by se mnou zvedal číš?
 Kdo by hleděl ještě výš?
 Kdo nemá přede mnou nahnáno?
 Kdo ví, že nemá se mnou prohráno?
 Kdo by se snažil mne překonat?
 Kdo chce políček mi dát?
 Kdo chce se mnou měřit síly?
 Komu se nelíbí můj oblek bílý?

VII.

Na tyto otázky nikdo nezná odpověď.

---