Letokruhy

„Každý Brest má svou Barbaru,“

říkám si,

když stojím v průchodu.

Prší,

kolem pospíchá plavovlasá múza

a odkud si zespod

se snaží probudit to pubertální dítě,

které tak silně trápil

jen jeden problém.

 

„Tak už se ho prosím tě dotkni!“

 

…nebylo to všechno trošku amorální?

 

Je zvláštní tu stát

a se C.D.Paynem si vyprávět,

o tom, že mládí je dávno v hajzlu.

Ale stejně,

když město hořelo

naší touhou,

byly ty chvíle tak nezkrotně krásné

a naše lásky,

chvilkové

a přesto tak opravdové,

že už je nikdy

nebudou moci zopakovat,

že po večerech člověk hloupě sedí

před černým displayem a doufá.

 

…v co vlastně?

 

Vítr se zvedá

ustává déšť a odněkud zdáli –

-          saxofon,

co zpaměti odříkává básně

Václavovi

a všechno je zpět

hluboko pod kůží

dětské touhy, stezky

a jediný problém.

 

Tak už se prosím tě dotkni

hluboko ve mně

zakořeněného citu.

---