Trylek

25.9.14

Orfeovi s úsměvem

Gotický oblouk se majestátně klene do výšky, kam měkké světlo voskovic nedosáhne. Jeho lomení se ztrácí v šeru a dodává prostoru dojem tajemného nekonečna.

Co však září svic ožívá jsou kamenné výjevy na sloupové aleji. Vinná réva pevně oplétá dřík mlčky se tyčícího kamene. Z ní vykukují rozverné obličeje démonků hrajících si v listoví které tak tak zašumět, ale kámen mu to nedovolí. Podoba světců naopak jemnozrnné žule svědčí. Jejich oči zbožně upřené ke ztemnělé klenbě jako by nikdy nepotřebovaly hledět k záležitostem světským. Mistr kamene tak jen zvěčnil jejich toužebné přání nikdy nepohledět na ubohou a upachtěnou zem.

Kostelní ticho (takové to měkoučké, s jemnou vůní kadidla a jakoby vřele objímající ramena věřícího) náhle nesměle naruší tón.

Opatrně vykoukne zpoza oltáře, otře se o první řadu lavic a opatrně prochvívá prostor bočních kaplí. Na vodě ve křtitelnici se vytvoří drobounké vlnky, jako by sama nádoba nastražila hladinu alikvótám váhavého narušitele.

Tón je to krásný. Je celý sametový a heboučký. Zkusmo se převaluje po lavicích a klekátkách a jemně šustí na stránkách zapomenutých modlitebních knížeček. Líbí se mu to. Ještě jednou se ohlédne jestli ho nikdo neposlouchá, nadechne se a celý se krásně rozvine do šířky.

Oplétá sloupy, vibratem se usměje na důstojně hořící svíce. Velebně se nese v oltářním prostoru. Je sám se sebou spokojený.

Když tu… co to je? Za jedním révovým listem, tam, u démonka s kopyty a vousy, se cosi mihlo. Co to jen může být? Ďáblík se při bliknutí svíčky potutelně usmál.

Trylek? Tady? Není možná! Lehce zakolísá tón ve své šíři a pohodlí.

Ale to už se rozverný trylek přesmykl na jiný révový prut a vytvořil sotva postřehnutelný ruměnec na tváři mladé světice. Poskočil si a vyzval tón ke hře.

Ke hře?! Tón se div nepřetrhne a nepřeruší ve svém dunivém, lahodném zvuku. Zde? Hrát si? S takovým nedochůdčetem? Co ten kdy slyšel o malé oktávě, natož o oktávě subkontra? Štěbetá si někde ve druhé nebo třetí, jako by se nechumelilo, zatímco já, já dělám příjemné mrazení v zádech sochám (aby je v nich nebolelo).

Z jeho rozjímání ho vytrhl trylek chvějící se téměř u srdce tónu. Jen se tam tak laškovně otřel.

To už tón nemohl vydržet. Zlostným rubatem zadupal na trylek, ale ten jen chvějivě přeskakoval z noty na notu a smál se zpod klekátek. Pak prokličkoval mezi svícny a zvonivě se posmíval tónu který nasupeně přecházel od nejhlubších inkoustových barev po blankytně modré flažolety.

Když už tón vyčerpal přehršel svých výhružek, rozhodl se, že si bude tedy bručet pro sebe do rohu. Opřel si čelo o chladivé kamenné kvádry, chvilku oddechoval a pak tiše vyplnil koutek kde trucoval.

Chvilku vládl v kapli klid, ale to se trylku nelíbilo. Opatrně vykoukl zpoza lavic a lehounce zavibroval na smutně znějící tón. Ten se ztenčil, jako by čekal co se bude dít dál.

Trylek se posunul blíž a sladil se s překvapeným tónem. Ten se potěšeně zakulatil a rozvinul se do větší krásy. Trylek se zaradoval a odpověděl o něco složitějším zdobením.

Tón vzal trylek do své harmonické náruče a společně vykročili pod napjatě naslouchající klenbu. Když stáli uprostřed, jejich společná píseň nenechala chladnými ani kamenné tváře světců. Usmívali se směrem k oblakům a snad na chvíli odpoutali od svých svatých povinností.

Celá klenba se chvěla radostí ze společné hudby.

---