Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Tanec smrtihlava V.

09. 10. 2014
0
0
444
Autor
Hanussen

***

 

Zřejmě poslední astronom na Zemi pomalu procházel mrtvou krajinou. Kolem nebylo prakticky nic k vidění. Jen stromy, tráva a podobný humbuk. Pouze jednou se mu podařilo koutkem oka postřehnout nějaký pohyb něčeho, co vzdáleně připomínalo běžící kočku, ale taky to mohla být jen halucinace.

Po chvíli se rozhodl jít blíže k hloučkům stromů, aby se tak uchránil před sílícím slunečním svitem. Otázky ohledně své přítomnosti na tomto podivném místě už si raději ani nekladl. Všechny totiž vyvolávaly sady otázek ještě složitějších a zmatenějších než byly ty předchozí. Navíc ho stále trápily vidiny z onoho děsivého snu, který měl, a o kterém doufal, že byl jen sen.

Najednou jeho pozornost něco upoutalo. Podíval se pozorněji na zem, po které šel. Protřel si oči a pro jistotu se podíval ještě jednou. A protože byl vědec, který má zkušenosti s kontrolami experimentů, raději vytřeštil své nevěřícné oči ještě potřetí.

V půdě byly otisky bot.

 

***

 

Pan Kočičák se zamyslel.

Ne, že by to normálně nedělal, ale tentokrát to byla speciální příležitost. Pomalu se rozpomínal na to, co dělal celý den. Kromě obvyklých kočičích záležitostí se mu přihodilo i něco zvláštního, ale nemohl přijít na to, co. Pan Kočičák se zadumal a přitom sežvýkal další kus pstruha, kterého dostal. Ta osoba, která mu ho dala, byla zvláštní, to je pravda, ale to nebylo to, na co si chtěl vzpomenout. Navíc ji znal už z dřívějška. Ne, ne, to musí být něco jiného. Podíval se na horizont a pak ho to napadlo. V tomhle stejném a přitom jiném světě, kde se všude válely mrtvoly, zahlédl několik lidí živých. Pan Kočičák byl na sebe patřičně pyšný a za odměnu se pořádně zakousl do svého oběda.

 

***

 

Ministr historické transfigurace ustaraně nahlédl do velké místnosti, ve které seděl Nejosvícenější císař. Dlouho se rozmýšlel, jestli má vstoupit, protože jeho pán byl již nějakou dobu pohroužen v tichý hněv. Nakonec se rozhoupal a odkašlal si.

„Vím, že tam stojíš,“ řekl Nejosvícenější císař, aniž by se otočil. „Už se vrátili?“

„Nikoliv, ó Nejneuvěřitelnější,“ pronesl potichu ministr.

„Tak si běž po svých.“

„Musím ale upozornit vaši milost, ó Nejvelkolepější, že se jedná o urgentní záležitost.“

„Řekl jsem snad jasně, že nechci být rušen, dokud se výprava nevrátí,“ řekl Nejosvícenější císař již trochu podrážděně.

„Ale oni…“

„A dost!“ vybuchl Nejosvícenější císař, zvedl se ze svého křesla a již chtěl ministra srazit na zem svou mocnou pěstí[1], ale náhle se zarazil. Za ministrem stála ve dveřích jakási neznámá postava. Ačkoliv ji Nejosvícenější císař nikdy neviděl, zdála se mu nejakým zvláštním způsobem povědomá.

„Kdo, u všech všudy[2], jste?“ obořil se na neznámého.

„Musím s vámi něco vyřídit,“ odpověděl mu hlasem, ze kterého odkapávala povýšenost tak hustá, že by se dala krájet.

Nejosvícenější císař se zarazil, protože nebyl zvyklý na to, že by s ním někdo mluvil takovým tónem a ještě navíc si dovolil vynechat předepsané oslovení „ó [doplň vhodný superlativ]“.

„To by mě tedy zajímalo co!“

Cizinec se na něj arogantně zadíval a bez vysvětlení přistoupil ke stolu uprostřed místnosti. Položil si na něj černý kufr a téměř obřadně jej otevřel. Vytáhl několik papírů, pozorně se na ně zadíval, aniž by věnoval pozornost nyní již velmi ustaranému ministru historické transfigurace, který se při pohledu na tiše zuřícího Nejosvícenějšího císaře potil strachy.

Po chvíli se neznámý otočil zpět k Nejosvícenějšímu císaři a řekl: „Byl jsem vyslán, abych se vás zeptal, co s tím hodláte dělat.“

„A s čím jako?“ zvolal Nejosvícenější císař, snaže se udržet svůj mocný vztek na uzdě.

Cizinec se na překvapeně podíval.

„No přeci se Zemí, s čím jiným.“

„Samozřejmě jsem tam již poslal výpravu a…“ na chvíli se zarazil, „Ale proč vám to mám vlastně povídat? Kdo, u všch všudy, jste? A kdo vás poslal?“ poslední slova již řval svým mocným hlasem.

„Uklidněte se, prosím,“ pronesl drze neznámý, čímž Nejosvícenějšího císaře ještě více rozlítil. Naštěstí již byl rozčilen tak moc, že už nedokázal cizinci fyzicky ublížit.

„Mí klienti,“ pokračoval, „si žádají vysvětlení toho, co se děje a vás, jakožto zákonného zástupce této planety, důrazně žádají, abyste učinil vše pro záchranu jejich nejdůležitější investice.“

„Ale kdo jsou sakra do prdele ti vaši zasraní klienti?!“ zařval Nejosvícenější císař v takovém návalu hněvu, zloby a naštvanosti, že zapomněl na sto dvacáté přikázání, paragraf IIIa.[3]

„Zastupuji,“ řekl cizinec s povýšeneckým úšklebkem na rtech, „Vládce Myriády světů.“

„U všech bohů!“ vykvikl překvapeně ministr historické transfigurace.

„Ano, to jsou přesně oni. A teď bychom se mohli pustit do práce, že?“

 

***



[1] Nutno poznamenat, že Nejosvícenější císař se nestal Nejsovícenějším císařem jen díky své politické obratnosti.

[2] Po této svaté nadávce se všichni příslušníci Kola plamenného Hněvu musí udeřit pravou rukou do prsou, aby tak byla stvrzena její hrozivost.

[3] „Nevyslovíš slova zhoubná, jež znějí: zasraní klienti. Trestem ti jinak budou tři týdny bez jablečných koláčků.“ (Kniha Indradžňány 8:10 (120 §IIIa).


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru