Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+3 neviditelných
Thanatos
datum / id15.10.2014 / 448987Vytisknout |
autortakjinak
kategoriePovídky
zobrazeno582x
počet tipů5
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Thanatos

 

Thanatos

 

♣♣♣

         Už jste někdy milovali Smrt? Vylíčím tu, jaké to je milovat  Thanata, jaké to je, když kvůli lásce nežijete, i když to, co prožíváte je živé až příliš.

          Hynek si ty dvě věty v zápisníku přečetl ještě jednou. Nevěděl, co vlastně čekal. Zamrazilo ho. Zvedl se od stolu a přešel k oknu. Koukal jak malá Ema pečlivě oškubává květy chryzantém a cpe si je do kapes.  Byla jí tak podobná a stejně jako ona žila ve snech. Přesto nebo možná právě proto svou Liu miloval i uctíval.

Odvrátil se od okna, nalil si do půli sklenice vodku a vrátil se ke stolu.

          Jednou, kdysi dávno jsem jako úvod k jedné básni napsala „Kdybych si schovávala všechny svoje slzy, snad by mi došlo, že moře nenávist neodplaví.“ Dnes bych tu větu asi trochu upravila, nebyla to nenávist, ale láska, zrazená láska, bolest, která má k nenávisti tak blízko jak jen to jde.

Nikdy jsem neuměla říkat ne a z toho pak pramenila většina mé bolesti. Rozdávala jsem kusy sebe, aniž bych tušila, že se mi vrátí,za hodně dlouhou dobu, jestli vůbec. Obětovala jsem rok života. Doslova a do písmene. Skoro všechen čas jsem čekala na jeho zavolání. Milovala jsem ho a bůh ví, že jsem věděla jak moc lásku potřebuje. Bezpodmínečnou, hlubokou a nekomplikovanou. Žádné hry.

        Zaklapl desky zápisníku. Najednou si nebyl jistý, jestli chce vědět, co píše dál. Byl zvyklý na její odzbrojující upřímnost. Na její křehkost i sílu, která ho nikdy nepřestala udivovat.

         Vždycky říkala, že se jí  nedaří sdělit mu přesně to, co by chtěla tváří v tvář. Proto psala dopisy, potřebovala čas, aby vyjádřila všechno, co se v ní děje. Často se k nim teď vracel, pročítal si je pořád dokola a zjišťoval, jak málo si jich cenil. Toho, co mu v nich sdělovala, že se mu v nich otevírala, jako nikdo jiný. Až teď vnímal, jak moc ho milovala a jak málo jí dával najevo, čím je pro něj ona. Snad to tušila, ale každý z těch dopisů je vlastně

prosba o odpověď, což  nikdy nepochopil. Nebyl zvyklý mluvit o svých pocitech. Vždy to nějak uhrál, aby k sobě lidi nepustil moc blízko a celou dobu si vlastně lhal o tom, jaký je.

Celý měsíc chodil po domě a poprvé opravdu přemýšlel o Liiných dopisech.

„Tati?“ vytrhl ho z úvah Emin hlásek.

„Jo, zlato,“ usmál se Hynek ke dveřím, kde se malá věšela na kliku. Měla zrůžovělé tváře a usoplený nos.

Přicupitala ke stolu a začala z kapes na stůl vysypávat desítky barevných kvítků.

„Dáme mámě?“ ptala se a s kvítky dopadalo na stůl i kamení a hlína. Hynek měl pocit, že mezi tím viděl i nějaký hmyz a několik žížal. To všechno na jídelním stole.

          Představoval si Liu, jak klečí u Emy, směje se, pochvalně ji hladí po vlasech a vymýšlí, co by s takovým pokladem šlo udělat.  On tu jen seděl, zíral na tu kupu barevného, hýbajícího se svinstva a chtělo se mu brečet. Zmohl se jen na to, že vzal Emu na klín a vybíral jí z hromady kvítky, které ona pečlivě skládala do řady za sebou.

„Dáme mámě?“ zopakovala otázku.

„Jasněže dáme,“ odsouhlasil, i když pochyboval, že by mohli do nemocnice přinést takový bordel.

„Ale teď už pojď. Vykoupat a hurá do postýlky.“ Vzal malou do náruče a otočil ji hlavou dolů, v odpověď se ozvalo zavýsknutí a veselý smích.

♣♣♣

         Když Ema konečně usnula, vrátil se Hynek do jídelny. Hromádku hlíny a řádek povadlých, pomačkaných květů smetl ze stolu do koše.  Ubrus zchumlal a hodil na zem. Sebral ze stolu zápisník a přesunul se s ním do obýváku. Ložnici se vyhýbal. Přeskočil pár stran a znovu se do něj začetl.

        Milovala jsem Thanata, byl pro mě vším, černým sluncem, kolem kterého jsem kroužila a které mě k sobě přitahovalo i odpuzovalo zároveň, někdy mi dopřálo teplou záři, ale většinou mě drželo v chladném stínu. Pociťovala jsem to jako trest, jen jsem netušila, co bylo spácháno. Poslušná planetka, která oblétá své černé slunce. Vzdálí se, když je potřeba, vstřebá každé šlehnutí erupce. Jen miluje své černé slunce… a slábne.

         Hynek si s trpkostí uvědomil, že existoval někdo, koho Emilie, jeho Lia, milovala tak hluboce. Přisoudil si místo největší lásky v jejím životě, ale měl vědět, že Thanatos, jak tomu chlapovi v deníku  říká, bude vždycky její největší láskou. Možná právě proto, že s ním tolik trpěla. O to víc ji pak běžné pěkné chvíle s ním připadaly jako zázrak.

Tohle už nechtěl číst, bezmyšlenkovitě listoval dál než konečně narazil i na sebe. Pousmál se nad přezdívkou, kterou mu dala. Hypnos, řecký bůh spánku, který zbavoval starostí a trápení. Dvojče boha smrti Thanata.

        Zažívám něco nového. Nikdy jej nemusím prosit, aby zůstal, když mi dojdou síly. Nemusím být neustále ve střehu, abych vypozorovala v jakém je rozpoložení. Cítím, že je se mnou rád, stejně tak i

já s ním. Je to láska? Myslím, že je. Není tak živelná ani hluboká, ale je spolehlivá – vyrovnaná. Hypnos je životem, proudem, v němž chci plout. Vynesl mě z mrtvých vod Thanatových.

       Hynek odvrátil hlavu a zadíval se oknem do noci. Proč tohle všechno vlastně čte. Myslel, že najde odpověď nebo aspoň nápovědu? Ne, jen oddaluje rozhodnutí, s kterým bude muset žít. S každou další návštěvou v nemocnici, kde viděl, co zbylo z jeho ženy, měl vtíravější pocit, že řešení, navrhované lékaři je rozumné. Není naděje.

Ale tady, doma, kde ji viděl na každém svém kroku, to tak jasné nebylo.

„Co mám dělat?“ zašeptal k nebi.

„Víš, co máš dělat,“ ozvalo se mu v hlavě. „Neni naděje. Její mozek je mrtvej. Už neni žádná Lia, jen prázdný tělo. Funguje jen ze setrvačnosti.“

„Ne,“ kroutil hlavou. „Ne, pořád je to ona.“

„Už zase si lžeš?“ ozval se hlas. „Viděls ty proleženiny, propadlý tváře, mechanický zdvihání hrudníku. Mrtvý oči.“

„Ale co Ema? Nemůžu jí zabít mámu. Jak bych jí to kdy moch vysvětlit.“

„Výmluvy, nemyslíš na Emu, myslíš na sebe. Co bez ní budeš dělat.“

„Nevim. Potřebuju jí.“

„Štvala tě! Štvalo tě, že ze všeho dělá drama, jak všechno prožívá.“

„To neni pravda,“ snažil se umlčet hlas.

„Teď možná ne, ale před pár měsícema ještě byla.“

„Všechno bylo jiný. Nemůžu to udělat.“

„Nezapomeň na její názor ohledně euthanasie, tohle by ona nikdy nechtěla. Není naděje! Nikdy to už nebude ona, už vlastně není.“

Naprosto přesně si pamatoval, co říkal doktor, hlavně to, jak to říkal. Přehrával si to tolikrát, že to uměl jak básničku.

          „Korová smrt, pane Januro, je nevratná ztráta funkce mozkové kůry. Postupem vývoje může, ale nemusí přejít do permanentního vegetativního stavu. Ztráta korových funkcí při zachování činnosti kmene není tradičně akceptována jako smrt jedince, ale někteří kolegové, včetně mě, ji za smrt považují, jelikož ztráta kognitivních funkcí, spojených s funkcí cerebrálního kortexu znamená trvalou ztrátu lidské osobnosti.

Je mi líto pane Januro, ale na její orgány čekají lidé, kteří mají šanci žít normální život. Neprodlužujte nevyhnutelné.“ Pak jej pozdravil pokývnutím a odešel.

♣♣♣

          „Nedělejte to,“ ozval se z kouta nemocničního pokoje nakřáplý hlas.

„Myslím, že vy, do toho nemáte co mluvit. Dost na tom, že tu vůbec jste.“ odsekl Hynek a jeho hlas zněl trochu přiškrceně. Ještě pořád měl v hlavě slova, která o něm Lia napsala.

Doktor se ve dveřích pohupoval na patách a soustředěně pozoroval skvrnu na podlaze.

„Pane doktore, prosím, pokračujte,“ řekl Hynek s dávkou zadostiučinění a vzdorovitě koukl na nezvaného hosta. Když to ale vyslovil, zbylo po těch slovech jen prázdno, uvědomil si jejich důsledek, konečnost.

      Doktor jen přikývl a přesunul se k lůžku. Emilie vypadala, jako by spala, vlasy trochu zcuchané, bledé tváře orámované vlasy barvy medu. Vyhublé paže nehybně ležící podél těla a prstýnek na levé ruce byl příliš velký, cizí.

Hynek cítil, jak ho všechno svírá, nesnesl ten pohled a vyšel na chodbu. Svou Liu nechal Thanatovi.

Snad mu ji jen vrátil.

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

17.10.2014 15:47:40dát kritice tipZdenda
Jo, v klidu, chyba bude nejspis na moji strane.

Kde vzal ten zápisník? Proč ho čte zrovna teď?

S kým to mluví v to nemocničním pokoji?
17.10.2014 15:20:40dát kritice tiptakjinak

Alenakar: Děkuji za zastavení. Zajímavě jsme se shodly v názvu :)

Zdenda: Nesmysl? Jsi zatím první, kdo to píše, tak přemýšlím, jestli je to tím, že je to špatně napsané, nebo jsem se jen netrefila do něčeho, co by ti napovědělo... Pro mě, je to srozumitelné, ale to už by bylo vážně na pováženou, kdyby svým textům nerozumněl ani ten, kdo je napsal :) Díky za přečtení i za komentář, popřemýšlím nad tím...

17.10.2014 12:52:19dát kritice tipZdenda
Ja se přiznávám, ze to vůbec nechápu. Není to celé nějaký nesmysl?
17.10.2014 11:49:35dát kritice tipAlenakar

Podívej se na datum vložení tvé povídky a mých tří básní

Thanatos I

Thanatos II

Thanatos III.

Jinak přeji vše dobré.

                                       Alenakar

16.10.2014 23:02:57dát kritice tipKytiii

Dnešní druhá pecka... se špatným koncem, pro změnu... super, vtáhlo! t*

16.10.2014 16:19:27dát kritice tiptakjinak

Josephina, Hrušková: Děkuji vám :)

16.10.2014 16:02:49dát kritice tipHrušková

*

16.10.2014 12:17:49dát kritice tipJosephina

pěkně napsáno, tipuju - a přivedlo mě to k otázce, jestli víc věřím v rácio nebo metafyzično - takže rozhodnutí o smrti spíš intuitivně

16.10.2014 09:41:24dát kritice tiptakjinak

Čudla: Děkuji Ti :)

Lakrov: Není to veselé čtení, uznávám. Děkuji za zastavení a doufám, že barevný podzim Tě rozveselí :)

15.10.2014 14:11:40dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Dočteno. Mrtvá, jakožto dojem z úvodní stránky, se po pár dalších stranách mění v nemocná, tudíž v jiskru naděje, která však na konci pohasne. Napsané dobře, ale padá z toho na mne deprese.

15.10.2014 12:53:04dát kritice tipČudla

Oslovilo. /*



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.