dvou stopa / legenda

věnováno Petrovi Sch.

horko leze už i ušima, přetéká

do slov a svlékání pozbývá veškerý půvab

slyším tě dokonce přežvykovat kafe

a dávám zapravdu, že dřevo nepřestává nikdy pracovat

už zase nedoléhají dveře

a je taky hudba a puls a stromy čnějí k obloze

způsobem, který vypráví o počasí a nachází

pozorovatelův zrak

visí ve vzduchu

otázka po ideálním úniku

a jsou ještě lidé, podobni nedokončeným příběhům

spřízněni s plícemi cest

s  horskými krajinami, zas a znova načínají novu story

a přísahám, že tě občas slyším výt, když nastartuješ motorku

pro introverta nejvíc

úžasná věc, řekneš:

drž se mě pevně – zbožné přání

vroucího milence,

povel a možná jen zaklínadlo –

něco jako pantomima souzvuku a chvění země

pod nohama dvou kol, vnímám

jak se mi napínají svaly, jsem padák

co se tě drží jako dítě

co udržuje vyhlídkovou rychlost

přichycena pohledem na měchýř Beskyd, na Šanci 

naráží na hráz vodorovnými odlesky

a silničáři na kolenou

montují svodidla, připomínají ještě kluky

Harleye a Davidsony ve sklepě

aby se neobtěžovali šlapáním a náležitě

prožili si jízdu k jezeru

přišroubovali k bicyklu motor

a pak je ještě vítr lapený do rukávů, svíjí se a syčí

něco o vyznání: má mnoho podob

jako tváře, zbraně, amulety a ústa lapající po dechu  

a mnozí ho následují, a konečně  

fascinující je ta pouť