Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Petrklíč

Výběr: Janina6, StvN, Gora
22. 11. 2014
24
53
5141
Autor
K3

Před svým svědomím se neschováš, ale když ti druhý odpustí, můžeš ho mít čisté...

 

„Co to neseš?“
„Petrklíč.“
„Na co?“
„Do školy.“
„Co to bereš?“
„Talířek.“
„Na co?“
„Přece na ten petrklíč.“
„Dej ho do vody, aby nezvadl.“
„Dám.“
„Jedl jsi?“
„Jedl a jdu si lehnout, bolí mě hlava.“
„Tak běž, dobrou noc.“
„Dobrou.“
„Pusu.“
To byl dialog mezi mámou a jejím synem, v neděli, kdy máma sledovala v televizi svůj oblíbený pořad.
Martin samozřejmě nejedl. Nebylo mu dobře od žaludku. A moc dobře věděl proč.
Pomalu stoupal po schodech do svého podkrovního pokojíku.
„Petrklíč, slunečním kovovým leskem ozářený,“ drmolil pořád dokola. „Petrklíč, slunečním kovovým leskem ozářený.“
Otevřel okno a talířek s petrklíčem položil na venkovní parapet. Zavřel, převlékl se do pyžama a teplákovou soupravu se zbytkem oblečení srovnal na židli u své postele. Přidal čepici přes uši s pletenými rukavicemi a ošoupané kopačky. Lehl si na záda a hleděl do stropu. Horečnatě  přemýšlel. Musí něco udělat, protože se tak rozhodl. Jenom si nebyl jistý, jak. Jestli to vůbec půjde a co se potom stane. Měl docela přirozeně strach.
Vzpomínal, jak ho táta učil lézt po skalách.
„Tři pevné body, výstup,“ opakoval si. „Tři pevné body, výstup.“
Pokoušel se usnout. Dlouho to nešlo. Nakonec ho snad spánek přece jenom přemohl, ale měl pocit, že nespal vůbec. Byl to spíš takový polospánek.
Najednou zjistil, že je za půl hodiny půlnoc a zatrnulo mu.
Soustředěně se snažil překonat strach. Uklidnil se a čekal. Do půlnoci. Máma ho ani nekontrolovala jako jindy. Asi myslela, že už spí, a nechtěla ho budit. Tentokrát byl docela rád.
Po půlnoci to bude přesně den a rok, co se to stalo. Viděl to pořád před očima. Pokaždé před usnutím. Usínání se od té doby pro něho stalo peklem.
Pohlédl na okno. Z místa, kam odložil talířek s petrklíčem, vycházela slabá zář, která ho fascinovala.
Obě ručičky se přehouply přes dvanáctku.
Srdce se mu rozbušilo, jako zvon ohlašující půlnoc.
To byl povel.
Rychle se oblékl. Tričko, teplákovou soupravu a ponožky. Obul kopačky, nasadil zimní čepici a rukavice.
Otevřel okno do letní noci. Do nebývale mlhavé letní noci.
Na porcelánovém talířku ležel docela malý klíček, slunečním kovovým leskem ozářený.
„Tak přeci,“ zamumlal v duchu, když klíček zahlédl.
 Opatrně ho vzal a uložil do kapsy u tepláků. Zatáhl zip.
Rozhlédl se.
V mlze zahlédl sotva viditelné obrysy provazového žebříku. Byl v dosahu okna, ovšem mlha a tma zkreslovala vzdálenost. Martina zalilo horko. Počítal s obyčejným žebříkem. Už ale nemohl couvnout. Natáhl ruku a přitáhl ho k sobě.
Jeden, dva, tři, výstup.
Ocitnul se na žebříku.
Lehký vánek si se žebříkem i s chlapcem pohrával podle vlastních not. Pohupoval s nimi ze strany na stranu, občas je otočil kolem své osy a zase zpátky. Martin se ale, hoden své vrozené zarputilosti, držel jako klíště a nepustil se.
Jeden, dva, tři, výstup.
Kopačky se docela hodily, nesmekaly se.
Jeden, dva, tři, výstup.
Jeden, dva, tři, výstup.
Mlha mu pomohla. Neviděl hloubku pod sebou a tak se nebál.
Jeden, dva, tři, výstup.
Jeden, dva, tři, výstup.
Měl pocit, že spolu s ním stoupá celý žebřík.
Jeden, dva, tři, výstup.
Jeden, dva, tři, výstup.
To netrvalo věčně.
Všechno jednou skončí.
Vítr se ztišil. Žebřík se uklidnil.
Povolil křečovitě stažené prsty. Cítil, že se chvěje po celém těle, byl propocený a měl husí kůži, ačkoliv mu bylo teplo. Poznal příznaky vyčerpání, znal je z fotbalu.
Navzdory tmě se objevily nejasné obrysy mříží s docela malou brankou. Slunečním kovovým leskem ozářenou. Martin vzrušením zatajil dech a zaváhal. Ihned poté vsunul klíček a odemkl.
Jeden, dva, tři, výstup.
Protáhl se dovnitř. Mlha se rozestoupila a vytvořila alabastrové stěny jakési rozlehlé haly. Přestože byla noc, bylo dost světla na to, že se dalo rozeznat množství různých dveří s číslicemi.
Zvedl hlavu ke zdroji osvětlení. Zahlédl měsíc jako koláč a plno hvězd.
„Jak ses sem dostal?!“ zahřměl mužský hlas.
Vylekaný Martin ukázal na provazový žebřík. Rozhlédl se, ale nikoho neviděl.
„Sám bys to nikdy nedokázal! Někdo ti musel poradit!“
„Slyšel jsem hlas.“
„Jaký hlas?“
„Hlas ve mně.“
„To máš tedy štěstí. Já ten hlas slýchávám poměrně často,“ už smířlivým tónem pravil starší muž, jenž právě vyšel z mlhy jedné ze stěn. Vousatý, oblečený v bílém lehkém rouchu. V ruce velikou knihu.
„Vy to tu máte na starosti?“ osmělil se Martin.
„Tak trochu. Jsem tu něco jako správce,“ řekl muž s úsměvem. „Můžeš mi klidně tykat hochu. My si tady všichni tykáme.“
Prohlížel si ho a hladil si zamyšleně vousy. Při pohledu na jeho kopačky se sotva znatelně pousmál.
„Pověz mi, proč jsi přišel?“
„Přišel jsem za Jirkou Černým. Byl to můj nejlepší kamarád.“
 Podíval se muži do očí. 
„Musím ho vidět! Pomůžeš mi? Prosím.“
„Jistě, jistě, samozřejmě že pomohu. Moc dobře vím, o koho jde. Budeš překvapený.“
„Odkud mě znáš?“
„Jirka mi o tobě vyprávěl. Vím všechno o vás dvou, fotbalových maniacích. Kolikrát říkal:  ‚Je to takovej blázen, že bych se vůbec nedivil, kdyby se tady jednou objevil.‘“
 „To že řekl?“ zakřenil se Martin.
 „Jo, to řekl.“ Muž se šalamounsky usmál. „A řekl mi toho ještě mnohem víc. Třeba že jste byli takoví pouliční bojovníci. V pravém slova smyslu uličníci. Protože ulice byla vašim hřištěm a dvě cihly bránou.“
„To je pravda. Spolu jsme pořádali pouliční turnaje. On byl náš nejlepší brankář. Měl to v krvi. Jedinej, kdo mu dokázal vstřelit gól, jsem byl já. Jednou jsme se dostali do okresních novin, že nemáme kde hrát,“ řekl Martin a zastavil se.
„Vážně?“ podivil se muž. Chytil ho lehce za loket: „Ale nemůžeme se zdržovat. Máš tu jenom vyměřený čas,“ řekl a dodal: „Takoví, jako on, jsou v oddělení sedm.“
Přešli napříč halou ke dveřím číslo sedm.
„Dobře mě poslouchej! Připrav se na ostré světlo, ať tě neoslní. Nesmíš překročit práh, rozumíš! Ty Jirku uvidíš, ale neuslyšíš. On tě uslyší, ovšem neuvidí. Jinak to nejde. Až ti dám pokyn, můžeš mluvit. Ano?“
Martin kývnul na souhlas.
Muž rázně otevřel dveře.
Co bylo za nimi, Martinovi doslova vyrazilo dech. Nejdřív ho udeřilo do očí prudké slunce, a když oči přivykly, objevilo se skutečné, nefalšované fotbalové hřiště. A na něm parta kluků hrála fotbal. Kolem dokola stolky s jídlem a pitím.
„Vy tady máte hřiště! Páni…“
Prudce sebou pohnul a už chtěl vběhnout na plac. Ale měl štěstí. Muž to čekal a na poslední chvíli ho strhnul zpátky.
„Blázníš! Chceš se zabít! Ty nevíš, že trpíš gravitací?!“
Když se uklidnil, svolili, že může mluvit.
Ale ten ho dávno nevnímal. Upřeně hleděl do levé brány na kluka s batůžkem. Tváře měl červené a v očích náznaky slz.
„Jirko!“ zavolal. „Jirko! To jsem já, Martin! Přišel jsem za tebou!“
Brankář ztuhnul a ohlédl se směrem, odkud slyšel jemu tak známý hlas. V tu chvíli se přiblížil jeden útočník a vstřelil gól.
Naráz se všichni rozešli ke svým stolkům.
Až na chlapce v bráně. Ten nevěřícně hleděl směrem k Martinovi.
Ten pokračoval: „Nemůžeš mě vidět, Jirko, jenom slyšet! Já tě neslyším, ale pouze vidím.“
Jirka kývl.
Martin ho sledoval a hledal slova.
„Moc času ti nezbývá hochu,“ řekl muž s knihou.
Martin sebou škubnul.
„Je mi hrozně líto, co se stalo. Kdybych věděl, že se míč odrazí, nikdy bych do něj nekopnul…“
Jirka se usmál a mávnul rukou.
„Jak rád bych si s tebou zahrál, tady na tom hřišti, ale nejde to.“
Jirka zase kývl.
„Zlobíš se moc?“
Jirka rázně zavrtěl hlavou. Zvedl obě paže a kroutil i s rukama.
„Máš se tu dobře?“
Jirka sevřel prsty pravé ruky, přiložil je k ústům a jakoby poslal pusu. Potom pažemi obkroužil kolem dokola a totéž opakoval.
„Já se za celej rok na míč ani nemrknul! Pořád na to musím myslet! Nemůžu spát! Slyším ty brzdy! A vidím tě, jak tam ležíš!“ vykřikl.
Jirka reagoval po svém. Zaťukal rukou na čelo. Ukázal rozhodně na Martina, potom na jeho kopačky a několikrát hlavou pokýval. Jako kdyby mu naznačoval, aby hrál.
Tentokrát se usmál Martin, který to pochopil.
„Opravdu? Nebude ti to vadit?“
Jirka jakoby si chtěl hlavu ukroutit.
Martin ukázal na batůžek: „Co máš v tom batůžku?“ zeptal se zvědavě.
Jirka jediným zatáhnutím povolil zip a batůžek se ocitnul na zemi. Objevila se křídla.
„Ty máš křídla? No to je super…“
Otočil se k muži.
„On má křídla…“ neudržel se a zatleskal. „Je anděl?“
„Je, protože si to zaslouží.“
Jirka se náhle odrazil a třepotavými pohyby křídel se vznesl dobrých deset metrů kolmo vzhůru. Potom křídla přikrčil, vytvořil z nich kapsy, jak to umí jenom holubi, a krouživým letem se snesl zpátky dolů. Měkce dopadl, usmál se a rozšafně se uklonil směrem k nim.
Martin divoce zatleskal. Potom pravou pěstí narážel do levé dlaně. Když přestal, ohlédl se zpátky.
„Chtěl bych tu zůstat!“ řekl.
To muž rázně zamítl.
„Ne! To nejde!“
„Alespoň na pár dní…“
„Ne! Vždycky je lepší být tam! Zapomněl jsi na svou mámu? Nechápeš, že by o tebe měla strach?“
„Však já vím, sem hlupák, ale zahrál bych si aspoň jeden zápas…“ prosil.
„Tvůj čas vypršel!“ řekl nekompromisně muž. „A navíc, jednoho Martina tu už máme.“
„Opravdu? A taky hraje fotbal?“
„Co tě nemá, stará se o koně. Tak a teď se rychle rozlučte.“
Jirka stále ještě hleděl k místu, kde stál jeho kamarád. Možná dokonce slyšel, co si ti dva povídají.
„Jirko!“ vykřikl Martin. „Už se musím vrátit! Nevím jak se rozloučit. Měj se moc dobře.“
Jirka kývl a váhavě zvedl ruku na pozdrav. Zaraženě se díval. Náhle se svalil na zem a začal si rychle rozvazovat tkaničky u kopaček. Martin na něj koukal jako u vytržení. Jirka začal gestikulovat jako smyslů zbavený. Ukazoval na kopačky, na Martina a na jeho kopačky.
Martinovi došlo. I on si rychle vyzul ty svoje, svázal je tkaničkami a napřímil se zrovna ve chvíli, kdy přilétly ty od Jirky. Napřáhl se...
„Ne! To musím já!“ Přerušil ho muž. „Od tebe by nebyly vidět!“ Vzal mu je z rukou a odhodil je k Jirkovi.
„Čas se naplnil!“ řekl muž netrpělivě.
Martin s novými kopačkami se přiblížil těsně ke dveřím a ještě než se od nich odvrátil, naposledy zavolal: „Jirko, jsi pořád můj nejlepší kamarád! A vždycky budeš!“
Zvedl ruku na pozdrav.
Jirka měl obě paže vztyčené a ruce střídavě svíral a rozevíral. S tím svým úsměvem ve tváři. Vykřikoval něco, co Martin neslyšel.
Dveře se zavřely.
Rychle si obul kopačky. Byly měkké a pružné, lehoučké jako pírko. Vůbec je necítil na nohou. Doprovázen dobrým mužem s knihou směřoval tam, odkud přišel. Se slzami v očích.
„Všechno je moje vina,“ vyčítal si.
„Ne!“ Muž se k němu obrátil a pohladil ho po vlasech. „Co se mělo stát, stalo se. Od doby, co je Jirka tady nahoře, děti absolutně přestaly zlobit. Během jednoho týdne všechny zbláznil do fotbalu. Nevšiml sis? Teprve když mu někdo vstřelí gól, mohou zasednout k jídlu. Tak to zařídil. A nebudeš mi věřit, vychází jim to v průměru asi po třech hodinách…“
Martin se zachichotal. Pak zvážněl a ukázal na knihu, kterou muž za celou dobu neodložil.
„Co je v té knize? Pořád ji držíš…“
„To je kniha moudrosti,“ odpověděl muž. „Chceš se podívat?“
 "Jo."
Podal mu knihu. Martin zalistoval. Pochybovačně přitom kroutil hlavou.
„Já tam nic nevidím,“ řekl a s poděkováním knihu vrátil.
„Musíš se dívat pozorně. Třeba tady, podívej.‘“
Ukázal Martinovi knihu s nalistovanou stránkou. Ten se znovu zadíval, a měl dojem, že mu tam právě teď naskákala písmenka.
„Teď to tam vidím, opravdu jo," řekl radostně a začal citovat: "Před svým svědomím...“
Když dočetl, trochu se začervenal. "To je pro mně..." řekl.
"Možná," usmál se muž a vzal si knihu zpátky k sobě.
Pomalu se přiblížili k brance.
Martin se rozloučil, protáhnul se, zamknul za sebou a klíček vložil opět do tepláků.
„Jirka ti vzkazuje, že musíš hrát ve fotbalovém oddíle. Ještě před prázdninami, když bude nábor, se máš přihlásit.“
„Taky že to udělám. Za všechno děkuju.“ 
„Není zač. Teď už běž, nemusíš se bát, budu tě jistit.“
 Ještě než si Martin stoupnul na žebřík, naposledy se zeptal.
„Jsi Petr?“
„Jsem.“
„Bude hezky?“
„Bude.“
A bylo.
Hoch se zachytil žebříku. Vůbec se nebál. Bylo bezvětří a žebřík se jen tak ledabyle pohupoval. Jako loďka mezi vlnami.
Dole byl cobydup. Klíček položil zpět na talířek. Prolezl oknem, opět se převlékl a šup zpátky do postele. Už bylo k ránu. Jen tak ležel, oči upřené do stropu.
Spřádal plány.
Vyhlásí turnaj. Ještě tenhle týden obejde všechny kluky v ulici. Sestaví jedenáctku. Do brány půjde František. Vždycky Jirku obdivoval. Je sice menší, ale o to mrštnější a neobyčejně vychytralý. Do útoku se mnou Saša. Ten když se rozjede, nic ho nezastaví. A na centr jedině Roman. On vždycky dokáže zachovat chladnou hlavu. Bude rozdávat přihrávky elegantně, jako navštívenky… Když ti druhý odpustí, můžeš ho mít čisté…
Než usnul, rozhodl se, že zkusí přemluvit i Sašu, Romana a Františka, aby se přihlásili do klubu s ním.
Maminka ho vzbudila jako obvykle. Musí do školy. Než se vydrápal z postele, srovnával si všechno v hlavě. Co to bylo? Rozhodl se, jak mu napověděl hlas. Ovšem jestli to skutečně udělal, si nebyl jist. Zdálo se mu to všechno strašně nepravděpodobné.
Kopačky!
Ztuhnul a naskočila mu opět husí kůži. Otevřel oči. Jasná zář se linula zpod postele. Vmžiku klečel na koberci a držel je v rukou. Slunečním kovovým leskem ozářené…
Za oknem ležel zvadlý petrklíč.

53 názorů

K3
08. 03. 2023
Dát tip

Díky moc za návrat. Cením si toho, ivi.


klobouk dolů....wow


K3
16. 09. 2022
Dát tip

kadeř.: děkuju za milou návštěvu.


kadeřavá
15. 09. 2022
Dát tip

Jejda to bylo moc pěkné,škoda že skutečnost je jiná hned bych pár lidiček navštivila.Teda musel by mi svatý Petr jistit žebřik bojím se výšek


K3
26. 06. 2021
Dát tip

Překvapil´s, dík. Malý princ je velká poesie v próze. Moudré, jen mu přijít na chuť.


Markel
26. 06. 2021
Dát tip

zaujalo *, snažila jsem se začíst do Malého prince, ale taky ho nedávám a nechápu to nadšení, Zdendo :-))


K3
28. 03. 2021
Dát tip

mapato, dík za návštěvu, čtení a komentář.


mapato
27. 03. 2021
Dát tip

ahoj K3, na Tip to rozhodně je, proto ho taky dávám...je tam více dobrých nápadů...i když stylizace občas mírně pokulhává, do značné míry ale věc subjektivní...ukončení působivé, i když celkem průhledné  - nějak jsem věděl, že to takhle bude...zdravím, mapato

 


K3
17. 11. 2020
Dát tip

Pro mě docela překvapení, že se někdo k tomuhle mému pohádkovému příběhu vrátil. Moc děkuju za čtení.


Perfektní. Není co dodat. Velký tip. 


K3
05. 08. 2019
Dát tip

Arcs - děkuju za přečtení a komentář.


Arcs
05. 08. 2019
Dát tip
ne ne, tam je jeste neco dulezite - ze to tak opravduju funguje, vina a trest na sobe, ktery mrtvym nepomaha ani by s nim nesouhlasili, proto je to dobre! Pro deti, kterym nekdo zemrel, primo terapeuticke.

Arcs
05. 08. 2019
Dát tip
naivnoucce dojemny, zs me dobry

K3
12. 01. 2019
Dát tip

Slyšel přeci jeho hlas, tak to odhadl a v kopačkách chodili pořád. Ale máš pravdu, chyba se dá najít. Děkuju za čtení.


K3
28. 12. 2018
Dát tip

Děkuji, Alen. Vše nejlepší v dalších letech i Tobě.


lapezka
28. 12. 2018
Dát tip

Hezké a vesele.


K3
25. 12. 2018
Dát tip

Nezlobím se, Rendle, možná máš pravdu. Příjemný Nový rok, ať ti to píše. Dík.


K3
24. 12. 2018
Dát tip

To jste mi udělali náramnou radost, Jitko s Irčou.


Gora
24. 12. 2018
Dát tip

Hledala jsem povídku pro vánoční čas ...a našla.


atkij
24. 12. 2018
Dát tip
Dejavu...snad...už jsem ji četla ... v jiný čas na jiném místě a ráda jsem znovu podlehla kouzlu textu.

IQ nick
29. 08. 2016
Dát tip
:o)

K3
27. 08. 2016
Dát tip

Máš pravdu, dobré věci nepodléhají věku ani módě. Já to taky tak beru. :).


IQ nick
27. 08. 2016
Dát tip
Jé, to já si tady čtu věci i tři roky starý, vono se to nekazí. :-))))))

K3
26. 08. 2016
Dát tip

Jsem rád, že se někdo vrátil k mému petrklíči. Dík.


IQ nick
26. 08. 2016
Dát tip
Dobrej nápad a skvělý zpracování. Má to přesnou atmosféru mezi pohádkou a snem. Mě si udržel v zvědavém napětí až do konce. Líbilo, pohladilo. b:-)

K3
08. 02. 2016
Dát tip

Dík. Petrklíč není akční. To máš pravdu. Je to spíš pohádka. Popisné se mi to ale nezdá... Ale to je věc názoru. Ahoj.


KILL11
08. 02. 2016
Dát tip

na můj vkus hodně popisu, po chvilce to začne nudit. Přiznám se, že jsem to celé nedočetla, málo akce. 


K3
30. 10. 2015
Dát tip

Dík Jesse...


Jesse H.
30. 10. 2015
Dát tip

Tahle povídka se mi moc líbila, má zajímavé a milé nápady, je pěkně napsaná a dobře se čte. Přiznám se teda, že některé detaily mi došly až po "nápovědě" v komentářích - třeba sedmé nebe a Martin s bílými koňmi, což je pro mě škoda, ale možná jsem příliš nechápavá. Ale má to správnou atmosféru, která mě hned po kouzlu s petrklíčem vtáhla do děje a nepustila :-) Dávám tip.


K3
15. 10. 2015
Dát tip

Díky za poklonu Goro. Udělala jsi mi radost. To povzbudí. Přihodilo se to asi tak: napadlo mě slovo petrklíč...


Gora
15. 10. 2015
Dát tip blacksabbath

Dovol mi vyseknout poklonu. Zajímavé, má to spád, vtip, evidentně vychytané nedostatky předchozích děl...a co se týká svědomí, rozhodně se nepřeceňuje, spíš podceňuje...T.


Danny
19. 12. 2014
Dát tip
Zajímavě pojaté nebe, s dobrými nápady v celém textu. Tip.

K3
13. 12. 2014
Dát tip

StvN. Děkuju za uznání, jsem rád, že se ti ode mě něco líbilo.

Helgi Brandari. Nevím, jestli jsi myslel to, co bylo v knize, bez té věty by se to obešlo, to je pravda. Ale. Pro mě je na povídce nejdůležitější téma čistého svědomí a jeho výčitek. To ostatní je vlastně jenom obal...


Jedna mentorská. Takhle, sloh špatnej neni, ale ve chvíli, kdy jsem zjistil, oč tam jde, jsem byl tak zklamanej, že jsem to utnul. Předpokládám, že kluci si hráli s míčem a jednoho srazilo auto. 

Než jsem se k tomu zklamání dobral, měl jsem pocit, že čtu něco na způsob "Po životě". Tohle téma není tak často opakovaný, což je ti k plusu. Není to sice úplně originální, ale ani tuctová srágora. Co je ale srágora, je ten zlom. Nemám rád mentorování a vnucování toho, co je se má a co nemá a ještě když se to říká na plnou hubu, jako tady, tak to nedávám. Takže půlka povídky mi přišla dejme tomu dobrá, chvílema mi i začala zajímat, ale pak ze slova na slovo - konec.


StvN
13. 12. 2014
Dát tip

Mně se tohle líbí. Občas se taky nechám rád dojmout a miluju fotbal a takové to klukovské kamarádství, to je prostě super. Napsané to je zručně. Já jsem spokojený.


K3
06. 12. 2014
Dát tip

Zdendo. Jsem v pohodě. Třeba Malý princ se mi velmi líbí, ale pan Exupéry napsal i jiné věci. A s ním ve společenství bych byl docela rád. :-)

Jenže! Já chci psát pokaždé něco jiného, jak přijde chuť. Ale je fakt, že Petrklíč je spíš čtení pro děti, malé i velké, a pro ně má ta "provokativní poučka"  možná nějaký význam...

Dík. Měj se.


K3
05. 12. 2014
Dát tip

Děkuji za komentáře.

Janino, Tvůj pohled na povídku mi udělal radost. Snažil jsem se poučit z předešlých komentářů k jiným povídkám. Chtěl jsem napsat něco na první slovo, které mě napadne. Napadnul mě petrklíč a hned jsem si uvědomil, že je to vlastně klíč Svatého Petra od Nebeské brány... pak už to šlo samo.

MM a Zdenda - přiznávám, že jste mě srazili zpátky na zem. Snad to nezní jako klišé...

Chápu, že se to ledaskomu nemusí líbit. Já ale nesouhlasím s tím, že jde o klišé a levné fantasy. Pod tím si představuju přece jenom něco jiného. Snad ta výchovná věta se tak může nazvat. Čekal jsem, že se mnohým nebude líbit. Samotné slovo fantasy nesnáším, protože právě to mi zní jako klišé. A škatulkování žánrů také. Ale tady nejde přeci o žádné vnucování někomu něco. Chtěl jsem udělat radost. Co se týče oddělení sedm a dělěním do kast. Tam jde o nedorozumnění. Nikoho jsem se nesnažil kastovat nebo dělit do oddílů. Chtěl jsem jenom vyjádřit, že se Jirka dostal do sedmého nebe, tedy tam kde je to takové, jak by si přál. Nevím jestli jste si to uvědomili. Připouštím ale, že se to může zdát dost neobratně napsané.

Děkuju i za vaše názory.


Janina6
03. 12. 2014
Dát tip

MM, snad právě proto, kolik už jsem tu četla patetických, ukňouraných příběhů, kde se to hemží anděly a hodnými dušičkami a dokonce - smrky smrk -mrtvými koťátky... mě potěšilo tohle vyprávění, ve kterém děcka v nebi hrajou fotbal. Máš pravdu, že by tam nemusela být ta „rádobyvýchovná poučka“ o svědomí, kterou jsem skoro přehlédla. Nepřipadala mi moc důležitá. Asi ji pro mě „přebilo“ těch pár svěžích nápadů, které se mi líbily - kouzlo s petrklíčem, to, jak si kluk dodává odvahu na žebříku, nebeský fotbálek, Martin, co se stará o koně, nakonec i ta křídla v baťůžku – ona někdy je ta hranice mezi roztomilým a přihlouplým celkem tenká, asi hodně záleží na „nastavení“ čtenáře. Neměla jsem ani dojem, že ty tradiční představy posmrtného života (třídění duší a moudrý muž na obláčku...) bere autor vážně. Spíš mi připadne, že je prostě použil jako materiál pro svůj lehkou rukou načrtnutý fantazijní obrázek. Každopádně jsem ráda, že jsi se ozval a trochu vyvážil mé nadšení.


Tetřev
03. 12. 2014
Dát tip

Hezké čtení.*


Janina6
03. 12. 2014
Dát tip

Přiznávám, že tenhle příběh mě dojal (přestože nemívám ráda, když se mě jako čtenářku někdo snaží dojmout). Myslím, že je to šikovností autora, který sice líčí dojemné události, ale vypráví o nich velmi věcným, nepatetickým způsobem. Líbí se mi dialogy, které mají švih a místy jsou vtipné („Jsi Petr?“„Jsem.“„Bude hezky?“„Bude.“ A bylo.) Líbí se mi použití „kouzelných“ vět, které si hlavní hrdina opakuje, krásně pomáhají udržet příběh pohromadě. I závěr je dobře zvládnutý, úvahy o fotbalovém mužstvu a pointa se zvadlým petrklíčem, zatímco méně zkušený autor by se možná nechal strhnout k nějakým „velkým závěrečným slovům“.S úvodním dialogem jsem (na rozdíl od některých předchozích čtenářů) spokojená, je to takové netradiční zahájení, a tím mě právě upoutalo. Škrtla bych jedině nadbytečné vysvětlování: „To byl dialog mezi mámou a jejím synem, v neděli, kdy máma sledovala v televizi svůj oblíbený pořad.“ Určitě není třeba říkat polopatě, že to byl dialog, a že mluvil rodič s dítětem, je taky jasné. Pokud tam zmínku o mámě musíš mít, tak bych ji zestručnila, třeba takhle: Máma pokračovala ve sledování svého oblíbeného nedělního pořadu. Martin samozřejmě nejedl... atd.Ještě bych doporučila vyhnout se přivlastňovacím zájmenům, tam, kde nejsou nutná (do svého pokojíku, u své postele...) Asi bych zrušila i větu „Ty nevíš, že trpíš gravitací?!“ – chlapec to varování, že nesmí za práh, dostal už předem, takže výkřik „Blázníš? Chceš se zabít?“ mi připadá dostatečný, a „trpět gravitací“ je divná formulace.Každopádně text považuju za velmi zdařilý... vlastně je to možná spíš pohádka, než povídka, ale to samozřejmě není třeba řešit.


K3
28. 11. 2014
Dát tip

Děkuji za příznivé kritiky. Potěšily mě.

S nominací do PM samozřejmě souhlasím. Je mi ctí.


Lakrov
26. 11. 2014
Dát tip

Začátek, dokud mám dojem, že bude následovat jakýsi noční "zálet" mi připadá trochu rozpačitý. Jakmile mi ale dojde, kam ten příběh míří, je to paráda, k níž nemám výhrad. Snad jedině ta "gólová šance", spatřená při zmínce o druhém Martinovi, co se stará o koně (jsou bílí, že?) mi po dočtení přijde promarněná, ale ten komu dojde, si ji užije a ostatní, nepostřehnuvší, jí nelitují. Tip.


sveřep
26. 11. 2014
Dát tip

bezvadně jsem si početla, zvlášť oceňuji závěr 


anonimka
24. 11. 2014
Dát tip

příjemné čtení*


Tucci
23. 11. 2014
Dát tip

Úvodný dialóg je na prvý pohľad zbytočný, ako už predostrela "Smyčka", no na druhej strane ostro kontrastuje s ďalším vývojom príbehu, kedy sa všedná realita bežného dňa mení vo veci "nadpozemské".

Príjemný príbeh. Tip.


smyčka
22. 11. 2014
Dát tip
Hezký příběh, dobře vymyšleno. Jen zbytečné mi přijde "to byl dialog..." a podobne dovysvetlovani. Vtipne s Petrem a Martinem...

Diana
22. 11. 2014
Dát tip
Hezké, milé. Potěšilo ***

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru