Naučil jsem se číst

Naučil jsem se číst

Naučil jsem se číst a psát. Dávno, dávno již tomu. Takže někdy taky čtu a někdy zase píšu.

Naučil jsem se chodit. To byl můj raný dávnověk. Bylo to tak dávno, že už si to nepamatuji.

Naučil jsem se mluvit. To se tak nějak překrývalo s těmi prvními krůčky, a nejsem schopen posoudit, co mi šlo líp. Tenkrát mi to bylo opravdu jedno.

Vlastně ze všeho nejdřív jsem se naučil pít. Nejdřív to bylo mateřské mléko, potom kravské, a pak jsem postupně měnil repertoár.

Naučil jsem se číst a psát azbukou. Tenkrát byl Sovětský Svaz náš vzor. Pak jsem se tam byl podívat, a zjistil jsem, že tomu tak není. A bylo po vzoru.

Naučil jsem se číst noty. Ovšem posléze jsem zjistil, že je to čtení poněkud nudné.

Naučil jsem se hrát podle not. Ale nic moc - Bayerova, etudy, pak trápení. Hudebka nedokončená jak Bachova Devátá.

Mnohem později mě učili zpívat podle jejich not. Ale nenaučili. Já měl svoje noty a s těmi jsem si (myslím) vystačil. A tak jsem se naučil i samostatně myslet, i když se to režimu moc nehodilo. Své myšlenky jsem archivoval (ovšem pouze v hlavě).

Naučil jsem se číst klasiky. Přečetl jsem celou povinnou četbu, možná i něco navíc. Ovšem na takový Tichý Don od Šolochova, nebo Dělníky moře od Victora Huga musíte mít hodně trpělivosti. Dnes by mladej řekl: „To nedáš…“ a nedal by to.

Naučil jsem se lyžovat. To je dobré, to se hodí. Pokud neskončíš jako Michael Schumacher. Díky lyžování jsem se naučil skákat z lanovky. A donucen okolnostmi - dal jsem to!

Naučil jsem se jezdit na kole. To je dobré, to se hodí. Pokud neskončíš pod koly něčeho mnohem většího.

Naučil jsem se  řídit auto. To je dobré, to se hodí, pokud neskončíš střetem s nějakým idiotem.

Naučil jsem se  polemizovat a hájit svůj vlastní názor. To je dobré, pokud neskončíš střetem s nějakým idiotem. Ale také můžeš přijít o nejlepšího přítele - a to je horší.

Naučil jsem se číst mezi řádky. Mezi řádky se čte blbě. Jednou čteš to, jindy ono, ale pořád to není ono. Kámoš čte mezi řádky úplně něco jiného. On čte mezi řádky brambor.

……………….(názorná ukázka řádku)……………..

Naučil jsem se plavat. Od plavání už není daleko k tomu naučit se úspěšně proplouvat. A to se mi většinou dařilo, takže jsem se nikdy úplně nepotopil. Vždy jsem vyplaval.

Naučil jsem se číst myšlenky… Vlastně nenaučil - prostě kecám. Velká většina myšlenek velké většiny je nečitelná. Někdy i pro ně.

Naučil jsem se číst z očí. Někdo má oči odečitatelné jako elektroměr, někdo je hráč pokeru.

Naučil jsem se držet hubu a krok. Ale jen první měsíc na vojně do přísahy. Pak jsem se naučil podvádět a mít při tom kamennou tvář hráče pokeru. Někdy není vyhnutí.

Naučil jsem se pít první ligu. Ale brzy na to jsem spadl do ligy druhé, pak do divize… Dnes stačím pít sotva tak okresní přebor.

Naučil jsem se být rebel. Nemohu tvrdit, že by mi to nějak pomohlo, či prospělo, ale uspokojovalo mě to.

Naučil jsem se asertivitě. V kurzu.  Nemohu tvrdit, že by mi to nějak pomohlo, či prospělo, ani mě to neuspokojovalo.

Naučil jsem se pokoře. To když mi byla v roce 2000 diagnostikována rakovina. Díky včasnému zásahu lékařů jsem utekl hrobníkovi z lopaty. Ale už mi zase otrnulo, i když trochu té pokory přece jenom ve mně zbylo.

Naučil jsem se na svět dívat novýma očima. A to loni - po operaci šedého zákalu. Teď mám antireflexní čočky z elastického viskomateriálu, pročež jsem přišel o pět dioptrií.

Naučil jsem se být smířlivý. Smířil jsem se s tím, že je ještě hodně věcí, které jsem chtěl dokázat, a už to nezvládnu (nebo nestihnu). Přesto zůstalo pár věcí, se kterými se nesmířím nikdy - pokořen s v situaci, kdy jsem to nemohl vrátit.

Naučil jsem se pracovat s počítačem. Ovšem to už mi bylo dvaapadesát. A pochytil jsem jenom základy. Bez myši bych byl v… Počítač je fajn, ale netykáme si. Někdy chci něco vylepšit, a rozsype se mi formát i řádek.

…………….. (to už není řádek - to je neřádek)…………

Naučil jsem se mnohé a také zapomněl jsem mnohé (mnohé je strašné slovo).  A zjišťuji, že s přibývajícími léty se mi víc a víc vybavují zážitky z mládí, ale už si nevybavím, co bylo před týdnem. Prý se tomu říká senilita. Vlastně i senilita je strašné slovo…

Naučil jsem se být smířen s tím, že čas je neúprosný běžec, že mě už dávno předběhl a že jeho cíl je v nekonečnu, zatímco můj už je na obzoru.

A proto píšu. A vlastně také píšu proto, že jsem se naučil myslet, ovšem hlavně proto, že:

Naučil jsem se číst