A zítra zas

Matně tuším co je za den. Žiju noc a právě jeden den. Co se jedno v druhé přelévá. V pustině všech těch samot. Na ostrovech ticha. U řeky, na mostě, co rackové létají. Na hranici dne. Na konci noci. A poznal jsem jich tolik. Neodděluj je od sebe. Že nestačí ti dech. Že jsi nemocný. A výkřik zvířete, tam někde u popelnic. Prázdné jsou i bary. Němé půllitry. Hluboké a prázdné. Svět stvořený ďáblem a hluchota. A hluchota, že na dno nedohlédnu. Leskne se kávovar v šerosvitu. Už mě nebaví, to co dřív. Spásu mi teď nosí zvonění telefonu. Okamžiky tak velké, tak banální. A odrazem zrcadla neprohlédnu. Jaký je rok? Ještě párkrát zakašlat a obléct se do kabátu. Dnes nikam nepatřím a nemohu proto zapadat. Zapadá, zapadám a opět se vracím načichlý kouřem. A nebe pusté temné. Lokální příběhy, holé životy. Asfalt vzpomínky a cigarety. Už mě netěší co mě dřív těšívalo. Něco jsem si přál, ale zůstal hladový. Zůstal stát někde v tikání semaforu noční křižovatky. Pustina a strach. Zvuky hudby tuposti rádia a ulice města. Poloprázdno, nikam jsem neodešel. Nic se nezměnilo. Letí kolem tolik životů, vzpomínky se přežívají. A do toho vstupují sny. A přes to něčeho jsem plný. Naplněný něčím co nemám a mít nemohu. Jsem přece sám, tak řekni mi, čeho jsem to prázdný? Když smysl mi nic nedává. Jen touha vprostřed chaosu, už vyhasla. Marnost, napsaná na mlžném skle dálkového autobusu. Tak jít a rozmazat své obrysy. Prach a vítr, uši a vítr. Víno co chutná po hlíně, těžce zemitě. S příměsí krve a popela. A plesnivý chleba. Modré nekonečno. Sedí u stolu, něco si šeptají. Copak mlčet se dá jen tak? Co mám ještě vypít, aby se konečně zastavil čas. Alespoň pro tuto jedinou chvíli. A zítra zas. A zítra zas.

---