Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+7 neviditelných
1/ CESTA VLAKEM
datum / id13.12.2014 / 451401Vytisknout |
autorwittgenstein
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno816x
počet tipů2
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
1/ CESTA VLAKEM

 

 

Každý zde snad již slyšel o uzlovém písmu, zapískal si nějakou zprávu morseovkou.

Námořníci z jedné lodi na druhou předávají od nepamětna jejich vzkazy světly, praporky.

Ve všech těchto třech jazycích, a mnohých ještě bizarněji jiných, lze předávat celé věty, odstavce.

 

Chvíli to sice trvá, nežli se takové zprávy k svým adresátům dostanou, vnějšími okolnostmi často zkomolené, přesto jsou srozumitelné.

Ovšem pouze pro jedince, kteří takový jazyk, případně řeč, znají, a svedou předávanému rozumět.

 

Jsou ovšem jiné jazyky, například ještě jinak nepísmenné, jimiž lze poslat zprávu, dokonce velmi úpěnlivou, viz například příklad modlitebního růžence, tedy praxi dnes zapomenutou i těmi nejstaršími ze zdejších babiček.

Jindy je se možné setkat s řečí plynoucí z náhodných sestav vykládacích karet či jiných obdobných komunikačních prostředků bohyně Štěstěny, kterou jako Fortunu již znali staří Římané.

 

U této skupiny jazyků plynoucích ze setkávání se s božstvy nebo magií bych rád setrval v příštím rozvíjení teorie řečových her Ludwiga Wittgensteina, když před mysl mi jako příklad neodbytně vyvstávají podoby těch různých domorodých náhrdelníků, s peřím, zuby, korálky v přesném a nezměnitelném pořadí, jež jsou velmi účinné i osvědčené při komunikaci s démony a jinými zásvětními bytostmi.

Tedy bych propříště rád setrval v okolí řečových praktik, při nichž i sebemenší záměna pořadí kousku dřívka se zcela jindy běžnou bobulí nebo věkovitě vyschlou mušličkou může mít za následek ihned třeba smrt.

 

Tímto úvodem tedy hledám do příštích týdnů ženy odvážlice, nejlépe pak Moravky, vstřícně ukázněné k příštím řečovým pokusům, při nichž například setkání s ďábly nehrozí.

Zatímco s neznámými inteligencemi ano, vysvětlovat jiným více ihned v úvodu z teorie řeči jako náhrdelníku, naprázdno či nadarmo bych mnohým zdejším sliboval.

Navyklým jen pouze na zvědavost, čumilství a tupá tázání.

 

Nezapomeňte na příští vzkazy sestav mraků i indiánských per!

 

Inu, s jakous takous jel jsem onehdy z Rakous rychlíkem v dlouhém vagónu v oddělení pro čtyři osoby osamoceně sám, zrovna někde před hranicemi jsem doklepal předešlé odstavce na klávesnici noutbuku položeného na kolenou, nohy pod ním překřížené, aby se mi stroj při nějakém náhlém záškubu ze stabilizované polohy neusmekl a nepadl na železnou podlahu.

Potaženou sice nějakým tím hnědožlutým gumolitem, ale náraz i jen z níže kolen by elektronický vnitřek jistě nepřežil.

 

Dělávám to takhle vždycky, když začínám scénář, jehož téma se mi prozatím jen tak klube, spoléhaje, že mezi slovy vysypávanými prozatím jen tak naprázdno se naráz náhle objeví nějaká ta perla, jíž se všechno příští naprosto samozřejmě rozhodne.

 

„Je zde místo?“

Ozvalo se náhle za mnou a podél mého levého ramene proletěl zpoza mne směrem k protějším dvěma sedadlům mého prázdného oddílu turistický baťoh.

Taková letmá skvrna v barvě zhruba v půli stupnice vzorkovnice odstínů všech šedí světa řezaná rozmazaně vínově červenými souvislými plochami. Všechno vyvedeno v umělé hmotě, uvědomoval jsem si současně zhruba ve stejnou chvíli, když tato část dívčího cestovního kostýmu koupeného někde u Vietnamců dopadla na plochu oněch dosud dvou prázdných sedadel naproti mě.

 

Dívka mne obešla, cestou v letmém předklonu poodsunula  levou rukou ležící baťoh na vnější sedadlo a usedla vedle něho bokem k oknu, proti směru jízdy, co musím zdůraznit hned na úvod jako pro příští děje významné.

Bez dalších slov jakoby cosi vyhlížela z okna vagónu soupravy, která jako rychlík směrem na Ostravu prozatím pořád stála u jednoho z perónů břeclavského nádraží.

 

První, co mě na nové spolucestující upoutalo, byly její rty.

Měla je takové divné, řečeno stručně, neboť tvarově byly příliš složité k pouhému obhlížení, natož k popisu.

Jevily se mi jako houba, vyvstávaly mi v pocitu jako nějaký amébovitý mořský živočich. Nebyly nijak přesně vykrajované, nemanifestovaly navenek žádný ostrý rtí tvar, abych tak řekl, tedy napsal, když rozlohou mi připomínaly cosi jako plochu nějaké vláčné přísavky.

Moje prvotní podezření letmého pozorovatele jsem shrnul do pocitu, že původně byla postižena nějakým poporodním rozštěpem rtů, jenomže jsem nikde neviděl sebekratší jizvu.

Vlastně to jsou docela zajímavé rty, kdoví, jak by asi vypadaly před kamerou, a možná, že právě tou rozsáhle přiléhavou houbovitě vláčnou plochou budou naopak velmi příjemně líbací.

 

Moje nová spolucestující se mi proto stala sympatickou, vlak jeho tělem škubnul, a my se vydali od jihu směrem na sever.

 

A právě v té chvíli došlo k našemu druhému společnému kroku, který způsobil zcela samozřejmý pohyb jejích dvou prstů směrem k horní modré pravé kuličce jejího náhrdelníku docela pyšně svěšeného na dvou docela hezkých ňadérkách velikosti zhruba dvě, pokud však cestovala bez ňadráře, tak zřejmě tři.

Dívka dvěma prsty modrou kuličku zvedla a s pohledem z okna nazpátek zcela nesoustředěně táhla po žluté vnitřní šňůrce až k rameni, kde ji nechala docela volně padnout do neviděna za zády.

 

Pohyb to byl účelem velmi zajímavý, jeho trajektorie docela nečekaná, smysl zcela nesrozumitelný, účel mi naprosto záhadný.

 

„Co studujete?“ zeptal jsem se dívky naproti zcela mimoděčně.

 

– Medicínu.

– Po prázdninách půjdu do čtvrtého. Ale teď jsem měla na půl roku přerušeno. Nevyšel mi kredit.

– Co potom?  

– To myslíte jako obor?

– Hm.

– To ještě nevím. Asi psychiatrii. Anebo zkusím oftalmologii.

 

Poslouchal jsem odpovědi jenom tak napůl, zcela fascinován pohyby jejích rtů.

Když mluvila, tak s každým jejím vyslovovaným slovem jakoby se z doposud čisté linie přímky, řízeny nějakým viditelným kmitočtem, rty v jednom růžku začaly ze stavu čáry postupně zakrucovat jakoby do tvaru lastury anebo kornoutu.

Ten proces průběžného vizuálního dění se každého jejího slova prozatím nejsem schopen přesněji nebo názorněji popsat, ale doufám, že se mi v průběhu příštího psaní zdaří ještě přesnější přirovnání, vždyť přece popisujících řádků je před námi ještě dost.

 

Kdesi, možná v kterési dávné perské básnické knize, se popisuje obraz dívky s ústy tvarovanými jako květ růže, všimněte si i v tomto případě fascinace oním vnitřně dostředivým organickým zkroucením.

 

Jen tak mimochodem, napadají mě s příležitost zpomalené filmové záběry vln ploutví podmořskou vodou skoro nehnutě klouzajícího rejnoka.

Anebo, jak se ale ten živočich vlastně jmenuje?, zřejmě asi medúza, tak tedy zcela průhledného rosolovitého těla v pulsujících pohybech stoupajícího zpomaleně nazelenalou slanou vodou vzhůru.

 

Expres mezinárodního rychlíku uháněl s mírným svistem uvnitř vagónu dopolední krajinou, jednou zastávkou jsme mezitím projeli, přibývající domky podél tratě věštily ves příští.

 

Dívka naproti si opět sáhla dvěma prsty k horní kuličce náhrdelníku.

 

Á, sakra!

Krapet jsem se předtím přehlídnul, zřejmě kvůli těm jejím rtům!

Jakoby je vezla s sebou schválně, aby mátla přihlížejícím pozornost!

 

Přece to bylo úplně jinak, fázoval jsem si její předešlé akce jako filmový animátor od té chvíle, co přede mne s takovou samozřejmou rázností pohodila ten její šedě vínový baťoh.

Krok první: sedla si k oknu, předtím pravou rukou odsunula tuhle bagáž na vedlejší sedadlo, odfrknula si vzhůru do ofiny.

Ahá, to je ten moment, co mě měl zmást, ona pohybující se zvláštní vlhká masitost jejích rtů, jež mě měla v mém případném pozorování odlákat!

Tak to teda, paninko, ne…

 

Krok druhý proto rekonstruuji s mnohem větší pečlivostí, zdánlivou velikost jejích případných ňader tentokrát naprosto pomíjím.

Vždyť ona si k tomu krku pro modrou kuličku přece sáhla, ještě když jsme stáli na břeclavském nádraží!  

 

Jestli moje rekonstrukce má nějaký věcný význam, rozhodni se proto vzápětí při průjezdu příští stanicí!

Moravská Nová Ves, čtu bílomodrý řádek písmen na ceduli ihned příštího drážního návěští.

Souběžně sleduji dívku přede mnou, jak si sahá ke krku a dvěma prsty posunuje vzhůru po žluté niti pravého ramene náhrdelníku tentokrát bílou, bílou!, kuličku, aby ta vzápětí zmizela za krkem v neviděnu…

Moment! Moment! Vraťte mi ten film!

 

Ta kulička přece nemizí ve viduprázdnu jako v kouzlu nějakého pouťového čaroděje, nýbrž se vzápětí objevuje na druhé straně krku a klouže po žluti dolů, když se náhodou nechtě zachytí o lem výstřihu žlutého trička, červeným nehtíčkem se jí dolů trošku jemně dopomůže, jakpak to tady teď máme?

Úplně nahoře zrovna spadlá bílá, pod ní červená z břeclavského nádraží, když jsme se rozjížděli, pod ní koule kulička modrá, tedy dvě modré v současnosti nad sebou, takže plyne, že když modrá byla na začátku dnešní jízdy, modrá se taky nutně objeví na samém konci…

 

Jedna koule kulička, a jak svedla zmásti chlapíčka!

 

Had požírá svého hada přece!

Uroboros!

 

Zvláštní živé nákrční hodiny zpodobující nekonečný kolotoč dílčích zastavení času naší pouti z lůna jedné věčnosti do dělohy druhé opět věčnosti.

 

Její rty přece nejsou, nežli zevní vagína!

 

Když už tak všechno potřebné známe, vážení rozhlasoví posluchači, počkejme si při chvilce tiché rytmické hudby pražců a železa do příští železniční stanice, co nám napoví los další kuličky, tentokrát je na řadě k cestě vzhůru a pak dolů po tobogánu za jejím krkem kulička opět bílá, tak toho ses určitě nenadála, ty přede mnou rovněž s netrpělivostí vyhlížející taky tam ven z pádícího okna, maličká!

 

Proto na konci těch všech předešlých zpřesňujících oprav mého klávesopisu mohu shrnout ke čtenářovu případnému poučení, přičemž vůči čtenářkám obzvláště: psaní, milá paní, tak to je samé lhaní, a ještě se to ze všech stran rýmuje.

 

Poněvadž tímtéž oba zaujati, já i dívka již společně míjíme železniční zastávku s názvem Lužice, podle počtu chaloupek to místo nijak veliké nevypadá, ale přesto může přinést rozuzlení, Betlém přece také nebyl tím největším městem v dávné Judeji, cítím se být soustředěn a napjat, jak pozoruji svoji soupeřku, jaký trik zase na mne nachystá, anebo ne?

 

Možná už si je vědoma, že ji sleduji, a proto nedokážu rozhodnout, nakolik bezprostředně teď táhne následující kuličku dvěma prsty pomalu nahoru, s možná předstíranou nesoustředěností po boku obliny ňadérka, přes výstřih trička, moment, vždyť to její tričko přece není vůbec žluté, nýbrž zcela samozřejmě vínově fialové, po nové barvě přes podélný hrbol klíční kosti mezi dvěma doruda nalakovanými nehty až ke krku… 

 

– Proč tentokrát bílou?

 

Podívala se na mne překvapeně, s jistou nejistotou, proto svůj údiv zjevně nehrála, jak především svědčil její dolní ret, který si zevnitř skousla jako každá jiná obnažená dívka přistižena v náhlých rozpacích.

 

– Prosím?

– Proč teď byla na řadě zrovna bílá kulička? – naléhal jsem.

– Vás to zajímá? – odpověděla mi poveseleně s nehranou upřímností ona.

– Pozoruji vás kvůli tomu už od Břeclavi.

– Fakt? – udivila se naprosto bezelstně: – A co byste teda chtěl vědět?

– Jak to to teda s těmi kuličkami je.

 

– Odkud mám teda začít?

– Proč v Lužici bílá kulička?

– Říká se v Lužicích. Zastávka.

– Proč Břeclav červená?

– Důležitá železniční křižovatka. Každá mapa ví.

– Jasně, rozumím. A co ta modrá?

– Začátek celé trasy na našem území. Kdysi tam za bolševika stávaly v borovicovém lese strážní věže. Rychlíky musely zastavit a začala poslední prohlídka se psy.

– Byla jste se tam podívat?

Kývla na souhlas hlavou jako nějaká seriálová ukázněná myš.

– Je to tak pět kilometrů dolů pod Břeclaví. Pěšky. A jde se přitom okolo minového pole.

 

– Cože?

– Dvakrát. Tam a nazpátek. Taky mi cvakalo.

 

– Na to, že nemáte ani metr pětašedesát, jste docela slušná turistka.

– Jít to ještě podruhý, tak by si už určitě vzala někoho s sebou. A taky ti tlustí Rakušáci na kolech jsou tam mezi stromy docela dotěrní. Ještě štěstí, že německy neumím, – usmála se přes ty svoje divné rty ve tvaru sasanky.

– Tak proto jste přistoupila v Břeclavi.

– Hm. Ještě mám trochu zabahněný boty, i když jsem si je tam v lese i na nádraží otřela.

– Není to vidět.

– Ale přesto ten smrad tamtoho bahna cítím i tady.

– Ti, co tenkrát utíkali, museli být hrozně rádi, když ho potom cítili až teprva tam v Rakousku.

– Neumím si tamtu dobu vůbec představit, – odpověděla mi bezradně a zahleděla se z okna.

 

– Podle vaší příští červené kuličky soudím, že se blížíme k Hodonínu, – řekl jsem k jejím ramenům.

 

Otočila se, rty se jí ve sdílném úsměvu zase přelily.

 

– Jasně. Přestupy na tři strany. Z hlavní trati do Brna i do Uher. Místo, kde bylo možné napojit vojenské koně.

 

Oči měla leskle šedohnědé, teď to vím.

 

– Jak napojit? To jako vagóny s nimi na konec vlaku?

– Ale ne. Vodou přece. Jak sem s nimi jezdívaly vojenské transporty nahoru tenkrát do Haliče na frontu.

– Za které války?

– Přece za té první. Máme od ní letos zrovna sto let.

Zahanbovat mě více nemusela, cítil jsem se zahanben dostatečně sám takovou samozřejmě sebevědomou cácorkou mladší o dvě generace.

 

Proto jsem přivítal příchod nažehleného průvodčího.

Podal jsem mu svoji dvoulistovou mezinárodní jízdenku, nechal si její platnost odpísknout úředním strojkem v koženém pouzdře.

„Děkuji, šťastnou cestu.“

Ona mu odnaproti podala jízdenku svoji, ještě průkazku.

„Hezké prázdniny,“ popřál, když i jí vracel ověřené cestovní doklady nazpátek.

 

Když pod vlakem nekřupají koleje, v kupé se povětšinou nic neděje.

 

Stačí z nudy zatáhnout nosem, dlouze a pozorně pomalu, žádnou výraznou vůni neucítíš kromě takového namoklého umělohmotného smrádku vinoucího se z čalounění za zády.

 

– Tak jak to teda tenkrát bylo s tou vojenskou vodou?

– Ona nebyla vojenská, byla nádražní. Tedy stejně erární, jak ti vojáci. Oni měli s sebou kýble a na každém prvním perónu bylo ve zdi umyvadlo s tekoucí vodou. Na malých stanicích nejméně pumpa.

– To jim přece muselo trvat hodně dlouho.

– No právě. A proto se koňům brala voda na nádražích, kde měli granek.

– Cože?

– Granek se tomu, aspoň myslím, říkalo. Takový ten otáčecí chobot z plechu na vysoké pumpě mezi kolejemi, kterým se jindy lila voda do tendrů lokomotiv. Které přece byly na páru.

– Tak to si tedy s těmi kýbly moc nepomohli. Z té výšky museli hodně vycákat.

– Jenomže oni to měli vykoumané, poněvadž vojenské transporty po sobě jezdily co dvacet minut. Na nádraží byl chlap, který měl na vozíku veliký sud. S tím zajel pod chobot, napustil vodu, s plným se vrátil na nástupiště a čekal chvíli pouze na to, jak přesně strojvedoucí u něj zabrzdí.

– Takže na nádraží museli být na tu vodu dva. Jeden pro vlaky tam, a druhý pro ty nazpátek.

– Stačil jenom jeden. Koně se z války nevracejí.

    

– Vás zajímá historie?

– To ani ne. Ale mám ráda tu dávnou romantiku.

 

– Takže vlastně na těch vašich korálech nic zajímavého není, pouze něco jako statistický diagram. Žádná magie.

– To byste se divil, někteří se mně vyptávají, hlavně tady na Slovácku takové ty starší babky, co je to za divný růženec.

– Vy s tou ozdobou sem jezdíváte denně?

– Teď o prázdninách jsem se rozhodla každý den. Ale jenom dva týdny. Jak dlouho platí ta prázdninová slevová jízdenka za tisícovku.

– Sama?

– To ani ne. Poněvadž byste se divil, co já mívám nápadníků. Chlapi, kromě snahy se s každou hned vyspat, jsou totiž strašně zvědaví.

– Něco jako já?

– Vy jste se mi ještě nenabídnul.

– Ale související znalosti taky žádná sláva.

– Podstatný je aspoň upřímný zájem o hod diskem, jak říkával tamten Kubertéén.

 

Všechny ty náhrdelníky nošené pod krkem, ve vlasech nebo jako znamínko na čele měly původně jiný účel, nežli jim přisuzujeme dnes.

Býti svého druhu návnadou, aby si nás někdo v naší samotě všimnul.

Na samém začátku, v ještě mnohem nekonečnější samotě jedinců v širosti světa, i ony splňovaly úkol pasti, popřípadě šidítka. Nosívaly se, malovaly i tetovaly pro odlákání pozornosti případných démonů od své vlastní osoby tím, že způsobovaly onu chviličku, kdy pro okamžikové zaujetí přístrachu čímsi jiným umožňovaly ohroženému alespoň chvilku na jakousi přípravu k vzápětí příští obraně.

Talismany, amulety vycházely z této tradice, v níž magické předcházelo věcné, a tedy s nimi i předměty i věci jiné, zcela běžné prakticky užitkově všednodenní, s nimiž ovšem vždy souvisela nějaké nepřekročitelná tradice nebo respektovaný a samozřejmě dodržovaný postup nebo rituál.

Dneska už používáme věci pouze jako jejich zjevnost, když onu stále s nimi existující magičnost, aniž si to uvědomujeme, nám nahrazují například magazínové obrázky.

Jejich komponovaná vizualita je čehosi náhradou.

Obdobně jako ony organizované esoterické aktivity, jejichž účastníci při nich nezažívají onen stav magického autenticky a syrově.

Jízda automobilem, a především taxíkem, nikomu magická nepřipadá, rovněž jako ono všechno to k líbivosti realisticky zpodobivé, co si nechává říkat umění.

 

– Takže ta vaše věcička žádný magický účel nesplňuje.

– Aspoň se domnívám, že původně ne. Poněvadž nic takového jsem neměla na mysli.

– Ale ona přece nevznikla jenom tak, když vám slouží něco jako postupný seznam železničních stanic.

– To jste řekl fakt přesně.

– Takže bychom těm vašim korálům mohli říkat vrubovnice.

– Vrubovnice? – udivila se upřímně: – Co to je? Ono fakt něco takového existuje?

– Existovalo.

– Opravdu?

– Slyšela jste někdy větu, že někdo někomu dal nebo něco zapsal někomu na vrub? Dokonce, že má u něj vroubek.

– To jasně. Ale nikdy jsem o tom nepřemýšlela, jak je to samozřejmé.

– Co je tu samozřejmé?

– No to naložit někomu něco na hrb. Jako velbloudovi. Úplně to vidím, jak se tomu zvířeti při tom z té váhy podlomila přední kolena.

– Tak to ne, slečno, tak to vůbec nebylo. Mimochodem, jak se jmenujete?

– Adéla.

– Takže, slečno Adélo, vrubovnice bývalo prkno anebo dřevěný kuláč. Takový kus dočista osekané větve.

– A čemu něco takového někomu bylo?

– Užitečné to k něčemu bylo, ale výklad tohoto účelu je takový trochu zmatený. Jako třebas zrovna tohle hodonínské nádraží. Původně to byla určitě budova postavená v tom císařském jednotném stylu z červených cihel. Ohozená však tím komunistickým břízolitem, jak náš pracující lid říkal omítce brizolitu, na mne působí jako slovácký krojovaný folklór v hodně vědomostmi pocuchaném lidovém stylu.

– Kdybych tohle vysvětlení neslyšela teď tady od vás a třebas od někoho v televizi, došlo by mi, že zase plkají nějaké ty jejich blbosti.

– Ale nezapomenout i přes rozhořčení na kuličku, na hodonínském gymnáziu v tamtěch ajzboňácky stavebně lepších časech studoval Masaryk.

– Vy jste učitel?

– Nikdy!

– Tak něco jako s národopisem? Etnolog?

– Trochu sečtělejší důchodce. Posledních pětadvacet let bez jakékoli praxe.

– To znamená co?

– Estébé mě vede jako Nepřátelskou osobu, a já se až škodolibě snažím tohle označení co nejdůsledněji naplnit. Proto nezaměstnatelný.

– To neznám, my jsme nikoho takového v rodině neměli. Tedy nemáme.

– Tohle k vám přijde, nebo se spíš vplouží, ani nevíte jak. Jak se jmenuje příští stanice?

– Rohatec.

– Rohatec? I když něco od čerta, přesto sázím na kuličku bílou. Andělskou.

– Jo.

– Takže jsem zřejmě začal chápat systém císařsko královských céká železničních tratí a drah.

 

– Na mě dost daleko pěšky, ale mají tady za městem na takové maloměsto už hned tou bránou nepřirozeně hodně výstavný hřbitov.

– Maloměsta z našich měst nadělal až bolševik. Tohle je pompézní novogotika v rakouském duchu. Přesný rok výstavby neodhadnu, ale řekl bych, že do roku osmnáct set osmdesát.

 

„Tohle je pompézní novogotika v rakouském duchu.“

Řekl jsem včera kromě jiného své náhodné spolucestující z vídeňského expresu, zítra potom vhlédl večer do internetu, tak už to bývá, odhaduje-li kdo něco na dálku a vidí dotyčné jen pouze z rychlíku, správný údaj nutno posunout výše o dvacet let.

1900.

 

Následující první vlevo po zlaté niti upadlá bílá byl tedy Rohatec, potom se dlouho táhly borovicové lesy, nežli si dívka začala chystat další bílou kuličku.

 

– Kdybych nejela s vámi, asi bych se strašně nudila, – svěřila se, otáčejíc hlavu od okna plného rychlostí se rozplývající jehličnaté zeleně.

– Našla byste si jiné povyražení.

– Možná. Ale stejně si sebou pro jistotu vezu zábavu, – ukázala rukou na baťoh.

– Co v něm máte? Nějakou knížku?

Zavrtěla hlavou.

– Nějaké zvíře?

– To byste fakt neuhád.

– Tak teda co?

– Vyšívání.

– Vyšívání, mladá paní? Vy snad dbáte na tradice?

– To ani ne. Ale dělám jinak něco, co souvisí s těmihle kuličkami.

– To mě tedy zajímá. Ukažte!

 

– Jenom si ještě odbimbnu tehleten příští Bzenec-přívoz. Který se za céká jmenoval Liderzowitz, psáno takhle německy. Ale je to s tím označením nějaké divné, poněvadž na náměstí v Bzenci je to odsud tak sedm kilometrů, a ty dnešní Lideřovice se nacházejí asi tak pět kilometrů támhle vzadu až za těmi lesy a štěrkovými jezery.

– Vy jste to obojí šla pěšky?

– Jo. Nejlepší jsou důkazy nohama.

 

Zadíval jsem se na její rty. Teď v klidu a sevřené je měla protáhlé málem až po kolmice na vnější koutky očí.

 

– Ale šla jsem onehdy ty trasy jenom jednou. Z Bzence nazpátek jede sem na trať vlak. Na příští stanici ho mineme. A z těch Lideřovic tam za lesy směrem na Hodonín taky. Jenom se musí dojít o vesnici dál, poněvadž v Lideřovicích s kolejemi nemají dneska nádraží. Ale v těch Vnorovech, co se nastupuje, se zase narodil Jan Skácel. Znáte ho?

 

Kývnul jsem s potěšením nad oběma hlavou.

 

– Snad vám to do toho příštího Bzence stihnu vysvětlit, – ujišťovala se, když z baťohu vyjímala ten záhadný látkový balíček.

Pak vstala v těch svých kraťasech vysoko nad kolena uřízlých z džín a začala rozkládat sbalenou látku přes obě sedadla.

– Říkala jste, že jste dneska šlapala neprostupnými lesy a přitom nemáte ani škrábnutí.

– Vy se mi teda radši díváte na nohy, jo? Tak proč jsem potom s tím vyšíváním kvůli vám vůbec začala?

– Ale ne. Jen mi to tak blesklo hlavou.

­– Jasně. Semhle uvnitř, – zamačkala pro důkaz na dno baťohu: – vleču na své cesty tepláky a nákoleníky z inlajnů. Ale mám je ještě docela dobrý, ne – vytrčila blíž ke mně pravé lýtko a­ zaměřila na něj svou letmou pozornost.

– Jako nějaká modelka, pochválil bych, kdybych byl mladší.

– To snad ani ne, nemám patřičnou výšku. Ale na druhé straně docela ujdou, projížděla pohledem tvarování své natáhlé končetiny, obhlídkou velmi spokojena, dá se říct.

– Chováte se velmi sympaticky, – nesvedl jsem zamlčet.

 

– No tak, tak to je tedy něco!

Pronesl jsem uznale hned s rozbalením při prvním pohledu na ono zatím ani ne z půlky tmavomodře vyšité na kanavě. Pár číslic, nějaká písmena, značky. Reprodukce nějakého dokumentu, stručně z prvního dojmu shrnuto.

– Znáte Vendulu Chalánkovou?

– Já vlastně tušila, že se takhle nějak zeptáte.

– Nic ve zlém. Naopak.

– Osobně ne. Ale došly mi jednou ty její vyšívané esemesky na fejsbuku.

– Tak to jste měla moc dobrý nápad. A jestli jste se styděla, nebo dokonce obávala své hlouposti anebo dokonce něčeho takového jako třeba vykrádání, buďte bez obav.

– Myslíte?

Z tónu její otázky mířící dovnitř bylo zřejmé, že nepochybuje o mně, nýbrž že úsudkem samé sebe si je nejistá.

– Pokud jste si to předtím nohama a olověným zadkem promyslela, jedná se určitě o pastiš. Což je žánr intelektuálně velmi úctyhodný, a proto mezi zdejšími domorodci naprosto neznámý.

 

 

 

.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.