Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Kryt

26. 12. 2014
3
10
1580

Je konec roku a já si říkal, že se s vámi ještě podělím o jednu povídku, která letos vznikla. Soutěžila -neuspěla...přesto si myslím, že není k zahození. Post-apokalyptický příběh o rodině, která musí čelit nedostatku potravin a tedy i hrozbě vyhladovění. Otec se tedy vydává na cestu do zamořeného světa hledat jídlo.

Opět na chvilku zapnul rádio.

Dělal to každý den v jednu hodinu odpoledne. Třicet minut se snažil naladit nějaký signál, a potom jej zase vypnul. Malé stařičké rádio na baterie, kterých neměl moc a tak se jimi snažil šetřit.

Zase nic, jen šumění. Je to až neuvěřitelné, ale tři roky dodržuje tuhle půl hodinu naděje. Vypnul rádio. Pocítil, že mu v zádech stojí jeho manželka. Otočil se k ní a pousmál se. Ona nikoliv, tvářila se velice vážně.

„Co se děje, zlato?“ zeptal se jí.

„Došly konzervy s hovězím masem,“ řekla s napětím v hlase.

To mu radost neudělalo, ale nic hrozného v tom neviděl.

„Tak budeme jíst kuřecí.“

„Petře, ono dochází skoro všechno.“

Věděl, že jednou takovou větu uslyší, ale ne, že tak brzo.

„Jak je to vážné?“

Manželka vzdechla. „Petře, máme zásoby tak na měsíc.“

„Cože?!“ vybuchl Petr a vstal ze židle. „To mi říkáš až teď?!“

Stála tam, u dveří manželovo pracovny, a byla smutná.

„Promiň,“ šeptla. „Bála jsem se ti to říct. Nechtěla jsem tě naštvat. Vím, jak pořád doufáš, že se v rádiu někdo ozve. Byl jsi pořád tak pozitivní a já to tak chtěla nechat. Petře, bojím se.“ To už se rozplakala naplno.  Petr ji objal.

„Lucie, neplač. Nějak to zvládneme. A omlouvám se, že jsem tak vyletěl. Hlavně už neplač,“ konejšil ji a přemýšlel, jak to vlastně zvládnout.

Dochází jim jídlo. Vidina konce je jasnější než kdy dřív.

Lucie ještě chvilku plakala, potom si utřela slzy, lehce se na manžela usmála a šla zpět do kuchyně. Petr si sedl zpět ke stolu a zapnul rádio. Teď už ho bude nechávat v pohotovosti po celý den. Sakra, kde jsem udělal chybu? Jak to že baterky ještě stále mám, ale jídlo mi za měsíc dojde? Měl hlavu v dlaních a vyčítal si, co mohl.

Jenže před koncem světa to bylo složité. Do posledních dní vlastně lidé nevěřili, že se stane, co se stalo. Většina se ani neobtěžovala pořídit si kryt, jiní na to, ale objektivně neměli. Tady si Petr mohl připsat důležitý plusový bod. On na to měl! Podnikal poctivě a dokázal šetřit. Jeden z nejlepších truhlářů široko daleko. A hlavně dokázal postavit včas kryt. V podstatě si pod domem postavil druhý dům. Moc dobře věděl, že jestli nastane, co nastalo, budou se muset v krytu schovat na hodně dlouho. A to znamenalo, vytvořit domovské prostředí. To všechno zvládl na jedničku, jenže co to jídlo?!

V posledních třech dnech před koncem nastala prostě panika. Petr kupoval nějaké věci už předtím, ale konzervy s masem, brambory a další věci ještě neměl. A právě v té době se všichni zbláznili a vzali obchodní střediska útokem. Kdo dřív přišel, ten měl více zásob. A Petr zůstal někde tak napůl cesty. Od všeho měl něco. Počítal, že tak na šest sedm let to vystačí, ale počítal špatně. Navíc jeho důvěra v to, že se někdo ozve a zachrání je, byla obrovská. Pořád si říkal, když jsme, jako civilizace došli tak daleko, tak přežijeme všechno. Jenže zapomněl, že lidská blbost se přežít nedá.  Pořád, i po tisíce let, jsme jako lidstvo v pubertě. Hašteříme se, pereme, obhajujeme svou pravdu a jednáme v návalu emocí. A někdy přestáváme přemýšlet. Jednou se pár světových mocností začalo hašteřit mezi sebou a bylo zaděláno na malér. Pak někdo v návalu emocí zmáčkl několik tlačítek. Pár chvil a bylo po stoletích vývoje. Svět se zastavil. Úplně a na hodně dlouho. A je vlastně úplně jedno, která z mocností to zmáčkla. Možná to udělali všichni najednou.

A teď tu Petr sedí. Teprve nyní, po třech letech mu to došlo. Právě pro něj začínal konec světa. Až teď, když došli zásoby. Do dneška věřil v přežití.

 

U večeře panovala skleslá nálada. U dětí samozřejmě ne, protože ty dál žili svůj bezstarostný život a Lucie, se snažila nedát na sobě nic znát. Petr však seděl jak tělo bez duše. Jen hleděl na stůl a mlčel. Ozval se, až když Lucie nandávala večeři.

„Míň. Lucie, neplýtvej tolik!“ řekl nezvykle ostře, až i děti zmlkli a chvilku se na svého otce dívali překvapeně. Lucie vypadala přepadle. Takhle s ní nikdy nemluvil. Podala mu talíř a popřála dobrou chuť. Sama si dala malinkou porci, děti však dostali to, co obvykle.

Petr se díval, jak si pochutnávají a bylo mu ještě smutněji. Brzy tohle skončí. Pětiletý Petřík a čtyřletá Evička. Tak hezké děti a vyrůstají v takovéto situaci. Na dřívější život si nemohou pamatovat. Je to na jednu stranu výhoda. Jsou tady spokojené. Nepoznali nic jiného, proto jim připadá normální žít, tak jak žijí. Petr a Lucie se jim hodně věnují. Učí je číst, psát, malovat a znát historii Země. Děti jsou to zvídavé a učenlivé, stále se vyptávají. Petr z nich má radost.

„Omluvte mě,“ řekl pohnutě a odešel z kuchyně.

„Co se stalo tatínkovi?“ ptal se Petřík.

„Nic se nestalo. Jen mu není dobře,“ uklidňovala děti, a částečně i sebe.

Chvilku si ještě s dětmi hrála a potom je uložila ke spánku.

Znovu si uvědomila, kolik práce tu její manžel vykonal.

Kryt měl několik místností. Kuchyň, obývací pokoj, kde si spolu povídali, hráli si s dětmi nebo si četli, ložnice, dětský pokoj, Petrova pracovna, sklad potravin rozdělený do několika malých různě chlazených komor a koupelna se záchodem. Prostě normální bydlení. Kryt byl vyzdoben snad lépe než jejich původní dům. Ty tři roky přežili velice dobře. V psychické pohodě a s radostí z jejich potomků. Zvláštní bylo, že se ze začátku bála toho, jak budou spolu vycházet. Protože být uzavřen v poměrně malém, ohraničeném prostoru a nemít možnost hnout se jinam, je dosti náročné na psychiku. I když svého muže vždycky milovala, přesto se obávala, že si začnou lézt na nervy. Jenže to se nastalo. Naopak, byli si čím dál bližší a navíc je naplňovala výchova dětí. I když byl konec světa a asi nikdy nezískají žádné školní vzdělání, dokonce ani historické či matematické znalosti nebudou v novém světě třeba, oba rodiče považovali za důležité, aby jejich děti měli povědomí o všech možných odvětvích. Svého muže milovala Lucie víc, než kdy dříve. A brzy má přijít vyhladovění? Vyčítala si, že možná s jídlem plýtvala, že jako hospodyně silně pochybila.

Když přišla Lucie do ložnice, Petr ještě nespal. Jen ležel na zádech a díval se do stropu. Přisedla k němu a sklonila se.

„Miluji tě,“ pošeptala a políbila ho na ústa.

„Já tebe taky, zlato. Promiň za tu večeři, nebyl jsem ve své kůži.“

Usmála se. „V pořádku, měl jsi na to právo, zlobit se.“

„Přemýšlel jsem a vyšla mi jediná možnost.“

Lucie se opět napřímila.

„A to je?“

„Musím se vydat na povrch a sehnat zásoby.“

„Petře, vůbec netušíme, jak to nahoře vypadá. Je to strašně nebezpečné.“

Pohladil jí po vlasech. Hrozně rád to dělal.

„Lásko, jiná možnost není. Stejně by k tomu někdy muselo dojít. Dobře se připravím a pozítří vyrazím.“

Políbila ho.

„Budu se o tebe strašně bát.“                                                                                     

„Neboj, dobře to dopadne.“

Opět ho políbila a jen u líbání nezůstalo.

 

                                                            2.

 

Děti pobíhaly po chodbě, smály se a dělaly rámus. Normálně by je už Petr okřiknul, ale dnes, poslední den před odchodem, mu to vůbec nevadilo. Poslouchal jejich smích, užíval si ho. Do očí se mu snažily dostat slzy, při pomyšlení, že už je nikdy neuvidí. Ještě horší pomyšlení bylo na to, že se mu nepodaří včas sehnat zásoby. Ne! Tohle se mu prostě povést musí.

Po snídani se začal připravovat.

Nevěděl, jaké to bude. Možná je povrch radioaktivní pustinou, možná je takřka neporušený. Ale to byla velice nepravděpodobná možnost. Otázkou spíš bylo, jak velká je nahoře radiace? Spadla atomová bomba sto nebo více kilometrů daleko nebo do vedlejšího města?  Pokud to bylo blízko, tak ho nahoře čeká okamžitá smrt.

Protože se na katastrofu připravoval uvědoměle, několik týdnů před dnem kdy svět skončil, sehnal radiační obleky pro celou rodinu. Jeho nejlepší kamarád byl plukovníkem v armádě a obstaral mu je. Ale ani u kamaráda to nebylo zadarmo. Petr na obleky vydal životní úspory. Původně je šetřil na vzdělání pro děti.

Oblek měl. Vlastnil též i Geigerův počítač. Úplně vzadu v tom nejtemnějším rohu pracovny byla zamčená skříňka. Otevřel ji a vyndal její obsah. Brokovnice, několik krabic s municí a dvě pistole. Zavolal Lucii.

„Vem si ji.“

„Co s tím budu dělat?“ zeptala se trochu překvapeně.

„Nikdy nevíš, co se může stát.“

„Bojíš se, že sem vtrhnou nějací mutanti?“ zeptala se skoro výsměšně.

„Tomu by ses neměla smát. Prostě si ji vezmi a schovej ji na nějaké své místo, kde bude rychle v dosahu a přitom se k ní nedostanou děti.“

„Dobře. Ale ani neumím střílet.“

„Doufám, že ji nebudeš muset použít, ale kdyby přeci jen…věřím, že to zvládneš.“

Usmála se. „Teď hlavně musím zvládnout oběd.“

Chtěl jí říct, ať jídlem šetří, ale neudělal to. Připadalo by mu to divné. Na to měli myslet dřív.

Z pracovního stolu vytáhl mapu města nahoře. Jeho první kroky budou vést k marketu v centru. Do batohu už připravil baterku, několik balíčků s náhradními bateriemi a náhradní filtry do plynové masky.

Zbytek dne byl Petr nervózní.

Snažil se to zamaskovat úsměvy, ale i děti to poznaly. Přesto si však udělali hezké odpoledne. Hráli „Člověče, nezlob se“ a „Pexeso“.

Celou poslední noc doma objímal Petr Lucii a nemohl usnout. Ona také ne. Užívali si těsné blízkosti a toho, že k sobě patří.

 

Ráno přišlo a s ním i poslední snídaně, poslední polibky s manželkou, poslední objetí s dětmi a poslední vysvětlování těm malým človíčkům, že tatínek jde jen pro jídlo a brzy se vrátí.

„Přinesu vám spoustu dobrot,“ říkal vřele. Jenže děti tak snadno neoblbnete, když jde o takové věci jako je odchod jejich otce – na neurčito.

Plakaly. A plakala i Lucie. Ještě Petrovi přibalila do batohu jídlo a pití.

Petr nechtěl loučení protahovat, protože se bál, že by nakonec zůstal dole. Prostě vyšel vpřed. Východ z krytu představoval, zadat číselnou kombinaci zámku silných pancéřových dveří v pracovně. Ozval se kovový zvuk odemčení zámku. Petr se ještě naposledy otočil na svou rodinu a pak zmizel.

Za masivními dveřmi byly další.

Následoval kovový žebřík vzhůru a poklop.

Nad ním býval, a Petr stále doufal, že je – sklep jejich domu. Ten měl představovat poslední místo, které je chráněno před radiací.

Tmavá malá místnost vypadala přesně tak, jak si ji Petr pamatoval. Protože Petr ani Lucie nikdy nebyli nevšímaví a měli soucit s dalšími lidmi, nechal Petr ve sklepě instalovat zvonek. Kdyby totiž někdo seshora potřeboval pomoci, mohl zazvonit a ohlásit se přes interkom. Nikdy k tomu nestalo. Dveře ze sklepa byly sice zamčené, ale na druhé straně nechal Petr na číselník vyznačit správnou kombinaci.

Otevřel.

Schody ze sklepa vypadaly neporušeně.

Geigerův počítač však vydal obávaný zvuk a zaznamenal zvýšenou radiaci.

Petr smutně vzdechl.

Nebyla to však smrtelná dávka a oblek by ho měl bez problémů ochránit.

Poté se však opět zastavil. Do očí mu vyhrkly slzy.

Nad hlavou měl nebe. Jeho dům byl….pryč.

Jako by tu nikdy nebyl. Chyběly trosky. Zachovaly se jen náznaky obvodového zdiva. Dříve bydleli v ulici, nyní stál uprostřed holé pláně. Nikde nic. Město zmizelo.

Zkroušeně dělal krok za krokem a přemýšlel, co se tu asi tak stalo. Geigerův počítač tu a tam zapraskal. Silnice zmizely pod nánosem prachu. Krajina připomínala cizí nehostinnou planetu. Petr kličkoval mezi různě velkými krátery a pociťoval hluboký smutek. Kráčel po hřbitově lidstva.

Vypadá to takhle všude? Ptal se a napadla ho hrozivá myšlenka. Já to jídlo nenajdu. Nikde nic není. Mé děti zemřou.

Tvar bývalých ulic byl sotva znatelný, ale věděl, že došel tam, kde měl být market. Ani už nečekal, že bude stát. Rozhodl se, že zkusí dojít do vedlejšího, mnohem většího města. Tam se snad něco zachovalo.

Cestou pustinou se jeho mysl vracela zpět do krytu k manželce a dětem. Noc trávil pod stanem. Spalo se mu mizerně. Oblek nesměl sundat a pohodlnou pozici nedokázal najít. Na další cestu vyrazil proto brzo ráno, ještě před rozedněním.

Musel obejít asi stometrový kráter a konečně dorazil do města. Naději mu dodalo, že některé domy tu ještě vypadaly jako domy. Při bližším prozkoumání zjistil, že stojí doslova na vlásku. Mnoho budov mělo zřícená celá patra a nebyla možnost dostat se dovnitř. Mezi ruinami skučel vítr a sem tam se ozval zvuk padajících cihel či zřícení celých stěn. Proces rozpadu města, stále pokračoval a neskončí, dokud bude stát alespoň jediná stěna.

Sedl si na schod bývalé banky, ze které zbyl jen její vchod. Vše ostatní se propadlo do podzemí. Banka přitom měla jistě svůj protiatomový kryt, jen se muselo něco pokazit. Seděl a svačil. Bylo to poměrně riskantní, protože musel sundat masku. Jenže Geigerův počítač ukazoval jen mírně zvýšenou hladinu radiace. Pokud bude jíst rychle, neměl by si moc uškodit. Jídlo mu nechutnalo. Věděl, že ho potřebují jeho děti a on zatím nenašel vůbec nic.

 

                                                               3.

 

Jak probíhaly boje, kdo koho přemohl, kam spadly bomby…to nevěděl. Tou dobou byl už v krytu. Rádio vysílalo ještě asi dvě hodiny. Byly to však zmatečné zprávy. Poslední slova si však pamatuje Petr zcela jasně.

„Lidé dobří, je to tady. Panebože! Konec světa je tady! Vidím…slunce…jak přichází k nám. Až přímo k nám!... Tolik svět…..!“

Petr věděl, co tím sluncem moderátor myslel. Stanice vysílala z druhého konce státu. A podle hodnot radiace, bomba musela dopadnout daleko. Tady se bojovalo jinými zbraněmi a padali jiné bomby. I přesto vykonaly dokonalou zkázu.

Chodil od trosek jednoho domu ke druhým. Byl to smutný pohled. Mnohem horší však bylo to, že nacházel mrtvoly. Spálené, zkroucené a hrozivé. Nyní již němí svědci zkázy. Často leželi v pozicích, které napovídali, že v posledních okamžicích života se chtěli někam schovat, utéct nebo ochránit své potomky. Pohled na mrtvolu matky, kterak pod sebou schovává malé dítě ve snaze ochránit, byl srdcervoucí. Petr rychle přidal do kroku.

Opravdu se pečlivě všude díval. Pokud mu přišel nějaký dům alespoň trochu bezpečný, jeho ruiny prošel. Hledal například vchod do krytu. Jenže tohle byla čtvrť spíše chudšího obyvatelstva. A ti si kryt nemohli dovolit. Vždyť on sám byl jediným z ulice, který si ho postavil. Pořád doufal, že na ně někdo z jejich sousedů zazvoní, že přijdou, ale nestalo se tak.

Terén postupoval mírně do kopce a dostal se do jiné čtvrti města. Tady dřív bydleli ti movitější. Pamatoval si, jak tudy kdysi projížděl. Stály tu krásné rodinné domy se zahradami a bylo tu vždy tak čisto.

Ale ani zde nebyla nouze o mrtvé. Viděl otevřené kryty dokořán a u nich jejich spálené majitele. Co se tu vlastně stalo? Přeci není možné, aby všichni zemřeli těsně před tím, než se schovali v krytech. Nebo je někdo z krytů vytáhl a pak zabil?

Bylo divné přespat v takovém prostředí. Rozbalil stan, i když klidně mohl přespat pohodlně v nějakém z otevřených krytů, ale nepatřili jemu, nýbrž zesnulým. I tak měl neustále pocit, že ho sledují. Několikrát se dokonce zastihl, že s sebou prudce cukl. Cítil chladný vzduch, který mu projel kolem těla. V polospánku si dokonce myslel, že venku vidí světla. Možná se mu jen zdály živé sny, možná blouznil a Geigerův počítač několikrát nepříjemně zahlásil prudké zvýšení radiace. Podivná noc. Petr si oddechl, když nastalo ráno. Byl zmatený a zjistil pár podivných věcí. Když vylezl ze stanu, málem si rozbil koleno o kus vyrvaného betonu vyčnívajícího ze země. Jenže on včera postavil stan o nějakých deset metrů vedle od tohoto místa. Rovněž mu připadalo, že někdo hýbal s mrtvými těly. Ležely blíž.

Zjistil ještě jednu věc. Filtr si měl vyměnit…už před hodinou. Rychle, téměř panicky, tak učinil, ale pak si uvědomil, že je to vlastně blbost. To bych už přeci umřel. Zvláštní je, že by dal téměř ruku do ohně za to, že včera večer byl filtr ještě naprosto v pořádku a čerstvý.

Rozhodl se, že nemá cenu o tom, kdo ví jak přemýšlet, stejně na nic nepřijde. Možná mi už trochu přeskakuje.

Pokračoval dál ve své cestě, která byla monotónní a nudná až do chvíle….

 

                                                           4.

 

…..kdy zahlédl ceduli. Taková jaká vždy stávala před hospodami.

Stála vedle cesty a někdo si dal tu práci, že pro ni postavil dokonce malou dřevěnou stříšku. Na ceduli bylo napsáno:

Jdi ještě sto metrů rovně, pak zahni doleva. Projdi pod viaduktem a ihned za ním se dej doprava. Uvidíš další ceduli. Máme jídlo a rádi tě pohostíme.

Petrovo srdce málem bouchlo nadšením.

Přidal do kroku.

Téměř utíkal a sklo masky se mu mlžilo.

Konečně prošel viaduktem a vydal se doprava. Brzy narazil na další ceduli.

Sejdi z kopce a u trosek jednoho z domů je červená značka. Ta označuje vchod do našeho krytu.

Petr byl nedočkavý.

Z kopce opravdu utíkal. V řadě stálo možná deset rozpadlých domů. Červenou značku vytvořenou možná sprejem nepřehlédl.

Vešel do zříceniny, která mohla být dříve luxusní vilou. Na zemi byla opět červená značka. Rozpoznal poklop.

Sešel po kovovém žebříku o několik metrů níž a stál před dveřmi ne nepodobných těm v jeho krytu. Vedle dveří byl zvonek. Zazvonil.

A dveře se otevřely.

Byl tu meziprostor stejně jako u něj doma.

Otevřely se i druhé dveře a za nimi stál vysoký muž s plnovousem a pistolí v ruce. Petr se zarazil.

Muž na druhé straně sklonil zbraň.

„Dobrý den cizinče. Já jsem David Rýdl a tohle je můj domov. Pokud jsi slušný člověk, pak pojď dál, pokud nikoliv, měj na paměti, že umím dobře střílet a ani pěsti nemám slabé.“

David Rýdl byl oblečen do světle béžového obleku, u krku ho zdobil fialový motýlek a z kapsy jeho saka vykukovala dýmka. Vypadal jako z počátku dvacátého století.

„Dobrý den. Viděl jsem cedule a tak jsem šel podle nich. Jsem Petr Nový a přišel jsem z Dachova.“

Podali si ruce. David měl pevný stisk. Díky plnovousu vypadal starší, ale více než padesát mu určitě nebylo. Oproti Petrovi byl o hlavu vyšší.

Petr pocítil příjemné teplo a vůni zdejšího krytu. Jestliže si o svém domově myslel, že je nadstandartní, tak tohle bylo doslova „de-luxe“ bydlení.

Z obývacího pokoje oči přecházely. Perské koberce, nábytek jak ze zámku, na stěnách obrazy mnoha umělců a drahé gobelíny. Nebýt elektroniky, připadal by si Petr jak unesen o sto let zpět. Kuchyň s velkou ledničkou, televize velká jak půl stěny…..tenhle člověk se měl dobře i nyní. Jak se mu asi žilo před katastrofou.

„Vidím, že vás náš domov zaujal.“

„To tedy ano. Máte to tu krásné.“

David měl manželku a dvě děti ve věku deset a dvanáct let. Holčičku a staršího kluka. Hostitel si sedl do křesla a zapálil si dýmku. Pokoj však zakouřený nebyl. Kryt měl tedy skvělou filtraci.

„Sedněte si také. Udělejte si pohodlí. Druhou fajfku již nemám, ale doutníčkem nepohrdnete?“

„Moc rád si dám.“

„Určitě si říkáte, že je to paradox. Pár metrů nad námi je mrtvo a my si tu vykuřujeme v teple a v pohodě. Víte, je jasné, podle toho, jak to tu máme vybavené, že jsme nikdy žádní chudáci nebyli, ale vše jsem si poctivě vydělal. A kdo chce, může se u nás stavit a přespat.“

Bylo to jako balzám pro duši. Mluvit s někým. Po třech letech noví lidé. Petr však stále myslel na své poslání, ale bylo by neslušné, hned na Davida vybalit žádost o zásoby.

„Kolik už přišlo lidí?“

„Jste první,“ přiznal David trochu zklamaně. „Víte, čas od času chodím nahoru a prohledávám město. Je to možná divný koníček, ale snažím se ty mrtvé pohřbít. Snažím se jim dát šanci, dostat se k bohu.“

Paní Rýdlová přinesla kávu a bábovku. Usmála se a políbila manžela na tvář.

„Jsem na cestě už třetí den a minulá noc byla hrozně zvláštní. Přespával jsem u jednoho otevřeného krytu,“ začal vzpomínat Petr. David ho se zájmem poslouchat.

Když mu Petr dopověděl o podivnostech, které zažil, chvilku zůstal David ticho. Dýmka dohořela a odložil ji na stůl.

„Také jsem měl podobné zážitky. Víte, těch mrtvých je tam hrozně moc a blízko u sebe. Vlastně žijeme ve světě, kde jsme mi živí v naprosté menšině. Myslím si, že ti, co zemřeli při katastrofě, nebyli vpuštěni do nebe.“

Petr se trochu zamračil. „Proč myslíte, že ne?“

„Je to trest za naše hříchy. Za to, že jsme dopustili tuhle zkázu. Je to trest pro lidstvo.“

„Byli to nevinní lidé, nezasloužili si to.“

„Asi ne. Možná za všechno může ta radiace. Možná díky ní vznikají tyhle podivné příhody.“

Petrovi ten muž přišel divný. Mluvil o trestu za hříchy, přitom se nejevil nijak více pobožný. Dumal, proč vypadá jak chlápek z minulého století. Pořád přemýšlel, kdy mu říct o zásoby. Ještě ta chvíle nenastala.

„Proč myslíte, že my jsme přežili? Možná jsme totiž jediní,“ zeptal se Petr.

David se chytil za plnovous. Přemýšlel.

„Modlil jste se před tím?“¨zeptal se překvapivě.

„Ne, nikdy jsem nebyl praktikující věřící,“ řekl upřímně Petr. Řekl „praktikující“ protože v duchu v něco věřil, jen tomu nedával tvář žádného „oficiálního“ boha.

David se usmál. „Já také ne. Možná proto jsme přežili, protože nejsme pokrytci.“

„Pokrytci?“

„Ano. Dřív se modlilo mnoho lidí. Bože já chci, udělej tohle, udělej tamto….ale říkali to, jen aby se neřeklo. Pokrytci! Ve skutečnosti nevěřili, jen chtěli brát. Prosili boha, v kterého věřili, jen když sami něco potřebovali.“

„V tom případě museli přežít všichni ti, co opravdu věřili, chodili do kostela a podobně.“

David dopil kávu, dojedl bábovku a znovu zapálil dýmku.

„To byli také pokrytci…alespoň většina z nich,“ mávl volnou rukou vousatý muž.

Petra tyhle názory překvapovali.

„A my nejsme pokrytci?“

„Ne. Proč? Na nic jsme si nehráli. Na boha jsme se neobraceli. Prostě jsme žili své životy. Dělali jsme to, pro co jsme byli stvořeni. Prostě žít, ne pochlebovat Stvořiteli.“

„Mluvíte, jak kdybyste nyní už věřil.“

„Kdepak. Nevěřím, nýbrž já už vím!“ zvolal hlasitě David.

Petra to provokovalo. Čím dál měl větší pocit, že se baví s bláznem.

Situaci rozmělnila opět Davidova manželka.

„Omluvte mého manžela, pane. On strašně rád filozofuje a provokuje. Vždycky takový byl. A vy jste první, koho vidíme po třech letech. Snaží se na vás vytasit své trumfy.“

„Jo, je to tak. Náboženství vždycky rozpoutá bouřlivou diskuzi,“ usmíval se David.

„Večeře je téměř hotova, tak se nehádejte. Dejte mi deset minut.“

„Takže vy si ze mě celou dobu utahujete, co?“

„Kdepak. Jestli jsem se vás nějak dotknul, tak se omlouvám.“

„V pořádku, nic se neděje.“

 

 

                                                               5.

 

Místností se linula vůně tabáku z Davidovy dýmky. Petr alespoň na chvilku upadl do příjemného stavu vědomí. Odpočíval. Přál si, aby tu byla i jeho žena a děti.

Podávala se večeře a tak se přesunuli do kuchyně. Vůně tabáku vystřídaly ještě ty příjemnější. Zapékané brambory se smetanou. Děti se usmívaly a neustále po očku trochu stydlivě, avšak se zájmem, sledovaly hosta. Petr čekal, až všichni usednou a začnou jíst. Nevěděl, jaké tu mají zvyky, a nechtěl se dopustit nějakého prohřešku proti dobrému vychování. 

„Jestli čekáte na modlitbu, tak je to zbytečné. My si tu jen popřejeme dobré chutnání a rovnou se pouštíme do jídla,“ řekl informativním tónem David.

Jídlo chutnalo výtečně, jenže Petra začala trápit jiná myšlenka. Jeho cíl, děti, co na něj čekají a milující žena. Oni šetří každé sousto a on si tu dopřává. Kdy se na to zeptat? Kdy to bude vhodné?

„Po večeři bychom si mohli zahrát kanastu,“ řekla Davidova žena.

Takhle to nepůjde, pomyslel si Petr. Bude muset být trochu neslušný.

„Máš naprostou pravdu. Ale můj nový příteli, bude to taková jednodušší verze kanasty, aby mohly hrát i děti,“ řekl v dobrém rozpoložení David.

Jenže Petr nechtěl hrát kanastu. Nechtěl už ani jíst. Vlastně si přál sbalit zásoby a vrátit se rychle zpět domů.

Děti si navzájem kradly brambory a smály se. Matka je napomínala. David se smál, až se za břicho popadal. Petr chtěl konečně vědět, na čem je. Začal je nenávidět. Smějí se, dělají kravál, plýtvají bramborami na nějakou blbou dětskou hru a jeho milovaní trpí hlady. David začal také zlobit. A to když vstal a hodlal se vzít bramboru své ženě. Děti to kvitovaly potleskem a zvýšeným hlukem. Křik jen křik. Veselá nálada se nesla bunkrem a jediný kdo z toho neměl radost, byl Petr.

„Dost, to stačí, prosím, jen už přestaňte,“ řekl otráveně a bouchl do stolu.

V místnosti jako by okamžitě potemnělo. Radost se změnila v šok. Pohled všech u stolu se upínal k Petrovi. Byly tázavé a ustrašené – až na Davida. Ten promluvil zcela klidně.

„Petře, prosím, neřvěte mi tu.“

Petr si vůbec neuvědomoval, že by křičel. Měl za to, že co řekl, bylo ještě poměrně mírné.

„Omlouvám se, ale já už to nevydržím, musím se vás na něco zeptat,“ řekl celý rozechvělý a zpocený.

Davidova manželka i děti vypadali napnutě.

„Ptejte se Petře,“ vybídl stále zcela klidný hostitel.

„Jsem na cestě, protože mé rodině došly zásoby jídla a zbývají nám tak tři týdny života,“ vzlykl Petr.

„Pokračujte.“

„Podělil byste se prosím s námi o vaše zásoby?“

Petr dal do své prosby celé své srdce a naději.

„Ne,“ odpověděl zcela ledově David.

Petra to zaskočilo. Celou dobu byl hostitel tak přívětivý. Sám jej navedl do svého příbytku.

„Ne?“

„Ne, Petře. Jídlo mám pro svou rodinu.“

„Tak proč ty cedule venku? Proč ta večeře?“

„Nejsme lakomí. Rádi přivítáme hosty. Návštěvy jsou vítané, můžeme si popovídat, ale nic nikomu dávat nebudu.“

Petr měl v očích slzy. Naděje mizela.

„Prosím, alespoň trochu. Třeba na měsíc, abych získal víc času na hledání,“ žadonil zlomený host.

„Ne. Dojezte večeři, dobře se u nás vyspěte a zase běžte dál hledat jídlo pro svou rodinu.“

Petrovi najednou přišel David strašně odporný. Hnusný, povýšenecký……a prostě strašlivě odporný.

„Nikam nepůjdu.“

„Ale půjdete.“

„Bez zásob nikam nejdu,“ procedil skrz rty vzteklý Petr. Aniž by měl o tom ponětí, objevila se mu v ruce pistole.

„Víte co? Zmizte, odsuď už teď hned.“

„Dejte mi jídlo!“ rozkázal Petr a mířil na Davida.

Děti se s pláčem vrhly do mámina náručí. Ta prosila, ať to Petr nedělá a nabádala manžela k darování zásob.

„Nic mu nedáme! On si myslí, že když mi mává zbraní před obličejem, že mu něco dám? To teda ne!“

Manželka prosila, Petr měl rudo před očima.

„Okamžitě mi dej, co chci!“

„Nedám!“ řval David a vstal.

„Sedni si!“

„Nesednu, ty hajzle, to je můj domov!“

Děti brečely, manželka křičela a prosila. David byl odhodlán nic nevydat a Petr byl odhodlán získat jídlo.

„Koukej si sednout.“

David si ale nesedl a chtěl se vrhnout po Petrovi.

Krytem zaduněl výstřel.

 

Čas se smrskl do mikrovteřin, kdy Petr viděl, jak do Davida vletěla jím vypálená kulka. Muž byl odhozen na stěnu, po které se svezl na zem. Z malého otvoru v hrudníku vytékala krev. Děti kakofonicky pištěly. Manželka bolestivě plakala a křičela táhlé:   „Neee!“

Čas se rozběhl a zrychlil až do podoby, kdy manželka Petra prosila:

„Prosím, nezabíjejte nás, prosím ne.“

Petr stále hleděl na mrtvého hostitele. Jeho mrtvé skelné oči se na něj dívaly. Petr by přísahal, že vyčítavě.

Klepal se. Stále držel pistoli. Viděl strach a bolest matky a dětí. To on. To všechno on!

„Nezabiju vás. Jen mi dejte ty zásoby,“ řekl rozklepaným hlasem Petr a zdvihl pistoli.

„Ano, ano…hned to bude. Jen nestřílejte.“

Davidova manželka vedla Petra až za kuchyni, kde se nacházely velké kovové dveře do spíže.

„Vezměte si, co chcete a nechte nás být,“ řekla uplakaná a stále vystrašená žena.

Petr si vzal maximum, co pobral. Odhadoval, že tohle by jim na tři měsíce mohlo stačit. Pak bude muset najít další zdroj zásob. Při téhle myšlence mu projela tělem ledová vlna. Zase zabíjet? Mohl by se vrátit i sem. Jídla tu mají na roky. Jenže to byla ta naprosto nejbláznivější myšlenka. Musel rychle odejít, dělalo se mu špatně.

Když odcházel, chtěl něco říct, nějak se omluvit, ale neudělal to. Davidova mrtvola byla stále na svém místě. Nyní však obklopena truchlícími dětmi a manželkou. Beze slova odešel.

 

Na povrch vyšel jako někdo úplně jiný. Vrah, lupič, psychopat. Nenáviděl se. Byl stále v šoku a cítil, jak v něm všechno dobré umřelo.

Cesta zpět domů byla cestou plnou sebezpytování a neustálých návratů. Vracela se mu celá ta událost. To jak vystřelil, jak se na něj dívaly mrtvé Davidovy oči.

Jsem vrah. Já ho zabil.

V mysli mu tyhle dvě krátké věty kroužily neustále dokola a ani si neuvědomil, že okolí mu posměvačným šepotem odpovídá.

„Jsi vrah! Zabil si ho.“

Výčitky zněly z trosek domů. Petrovi připadalo jako by to mluvily všudypřítomné mrtvoly ležící kolem. Neměl strach, cítil podivnou apatii a možná i trochu chtěl, aby některé z těl vstalo a zbavilo jej života. V noci nespal. Seděl ve stanu a neustále si vyčítal, co se stalo. Viděl a slyšel zvláštní věci. Různě po okolí se rozsvěcovala světla. Byla různě barevná a velká. Některá se vznášela a občas mu připadalo, že míří přímo k němu. Nepříjemnější však byly ty zvuky. Skřeky a sténání, šepot, kterému nerozuměl. V jednu chvíli už myslel, že mu z toho všeho praskne hlava a tak vyběhl i s brokovnicí rychle ze stanu. Začal kolem sebe střílet. Vypotřeboval všechny patrony, co měl, ale nebylo to nic platné, v okolí panoval klid a tma.

„Co to má do prdele znamenat?! Kde jste vy hajzlové!?“ řval, jak nejvíc nahlas dokázal.

Po chvilce zaslechl vzdálený smích, který postupně zesiloval, až měl pocit, že se mu směje celý svět. Celý tenhle posraný mrtvý svět.

Vrátil se do stanu a opět se v okolí objevovala světla. Potom jako by někdo těsně vedle stanu říkal:

„Zase jsi vybuchl. Tobě není pomoci. Jsi vrah. Jsi vrah!“

Rozbrečel se a svalil do klubíčka. Ven se už nepokoušel podívat, věděl, že by tam zase byl klid a tma.

Čekala ho ještě dlouhá cesta.  Ale výčitky ho neopustily po celou dobu. Měl pocit, že jako člověk selhal.  

 

Doma ho přivítali s otevřenou náručí. Lucie brečela štěstím. Svého muže objímala a líbala. Děti se radovaly a večer byla výtečná hostina.

„Jsem tak šťastná, že jsi zpátky.“

„Jsi nejlepší muž na světě.“

„Miluju tě.“

Tohle poslouchal celý večer.

Nebyl schopný se usmát. Nebyl schopný cítit něco jiného než zhnusení. Viděl Davidovo mrtvé oči. Viděl svou vinu.

Lucie se snažila. Sama rozpoznala, že s jejím mužem není něco v pořádku. Zeptat se ho však chtěla až další den, protože si myslela, že je to prostě jenom tím, jak je unavený. Byla na něj nesmírně pyšná.

V noci, když všichni usnuli, odešel na povrch.

Věděl, že by nedokázal dělat jako by nic. Horší však bylo to, že se nedokázal s tím, co udělal smířit. Jinou rodinu připravil o otce a tím ji prakticky odsoudil k smrti. Teď však udělal to samé té své, to si ale v tu chvíli neuvědomoval.

Beze mně jim bude lépe.

Už když vyšel na povrch, začali ho doprovázet podivné stínové postavy. Duše zemřelých. Bylo jich stovky a on věděl, proč je vidí. Protože jeho duše, už je mrtvá. Čekali, až se nadobro připojí k nim.

 


10 názorů

Aha:-)

Já si před rokem koupil Norské pohádky a musím říci, že jsou hodně dobré a hlavně ta kniha je prostě nádherně vyvydená.


Lakrov
08. 01. 2015
Dát tip

Co teď čtu? Všelijaké pohádky a báje z různých koutů světa, zachycené v různé době a manuály Oracle DB :-)


Co nyní rád čteš?


Lakrov
07. 01. 2015
Dát tip

Burcující apokalyptická krajina... Slovo burcující by se dalo nahradit slovem působivá, ať ten můj předchozí posudek nezní tak "vzrušeně".

Malevil (a kdeco dalšího od R. Merleho) byl kdysi mou oblíbenou knihou. Dnes -- pokud se da vůbec říct, že čtu -- čtu jiný typ literatury.


Wow...díky moc!!

 

Jsi dosti vnímaví....protože dá se říci, že úvod, střed i závěr vznikl v jinou dobu a asi je to znát. Závěr jsem dvakrát přepisoval a nakonec ho prodloužil.

Povídku jsem nechtěl příliš rozepisovat a asi je to škoda a chyba.

 

Jak to myslíš, že ta krajina je burcující?:-)

 

Petr a Lucie...není náhoda:-)

Jinak jsem ale nepsal dle nějakého jiného příběhu....spíš to téma samotné je poměrně často využívané. Tohle měl být malý příběh o muži, který hrdinou nebyl...přitom chtěl jen jídlo pro rodinu.

 

Ted zrovna ale čtu klasiku žánru...Malevil od Merleho....to je jiná káva panečku!

 

Ještě jednou děkuji


Lakrov
06. 01. 2015
Dát tip

Představa tenčících se zásob při čtení první stránky mě děsí a zároveň baví. Vzbuzuje nebo aspoň slibuje určité napětí a vývoj děje. Ta apokalyptická "krajina" je burcující. Ke slohu -- především k množsví postradatelných informací v uvozovacích větách -- mám ovšem výhrady. Oprostit se od (většiny) uvozovacích vět by zvýšilo spád, učinilo text prostupnějším a nálada by přitom zůstala zachována.

Tahle věta "...Byl jsi pořád tak pozitivní..." mi připadá nevěrohodná; řekl by to tak někdo v té situaci?, pozitivní...

Líbí se mi srovnání, že baterky vydrží na delší dobu než jídlo; jakožto informatik tuhle "nerovnováhu" oceňuji. Od srlovnání zásob baterek a jídla začinám mít ovšem dojem, že ses po úvodní dějové pasáži odchýlil k popisnému stylu typu "převyprávěný film". Dál tudíž čtu trochu zrychleně.

 Petr a Lucie... Je to náhoda? ...Seděl a svačil... mi přijde nezapadající do děje, ale třeba má tahle zmínka působit jako ilustrace, obraz marnosti...

Tím krytem a tenčícími se zásobami mi to začíná připomínat něco, co znám z dávna; Bradbury?

...Petra tyhle názory překvapovali... ## překvapovaly

Změna Petrovy postavy v závěru povídky, po té akční scéně, je vylíčena celkem dobře. Mám dojem, jako by ses (autore) opět "chytnul" a začal (po téměř nudné oznamovací střední pasáži) psát zase trochu s citem; jako by úvod a závěr byly to, o co ti šlo (a zbytek byl jen "výplňový kód"). Závěrečný mrazivý odstavec náladu posledních několika stránek dobře uzavírá.


Díky ti moc:-)

 

jak to myslíš s tou latkou?


reinka
26. 12. 2014
Dát tip

Lidi by určitě bojovali, jen být více takových Davidů, tak by to snad vyšlo :-) Ach jo, ale ty jsi nastavil vysokou laťku...***


Moc děkuji :-)

Myslím, že kdyby taková situace nastala...tak by to byl opravdu boj o každé sousto jídla.


Diana
26. 12. 2014
Dát tip
Napsáno je to dobře, napínavě. mrzí mne, že je to takové bezvýchodné. Ale takhle by to skutečně mohlo vypadat... *

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru