On court, off court - ztracená

1/

Zhluboka dýchám, až se mi křiví obličej. V nohách mám křečovité napětí, ale pohled na vítězný míček je mi dostatečnou satisfakcí za vynaloženou námahu. Výhrou 2:0 na sety si dnes připisuji další bod do pomyslné statistiky proti své nejlepší kamarádce. Zuzanka mi s úsměvem podává ruku, ale trošku se i šklebí, protože by už jednou chtěla taky vyhrát. Zároveň dobře ví, že já jí výhru zadarmo rozhodně nedám, a tak ji znovu zklamaně přijímá.                                                                                                                                         S pečlivostí sobě vlastní ukládám míčky a raketu do tašky, důkladně zkontroluji obsah, pak bag zapnu a hodím si ho přes rameno. Zuzka má v ruce jen obal s raketou a pokaždé se ptá, na co tahám s sebou tolik věcí. Mám ráda ve všem pořádek, a to striktní, a k tenisu patří mnohem víc věcí, než jen raketa. Kdyby jí praskl výplet, to by se jí moje náhradní určitě hodila! Má pedantická povaha jí občas dělá problémy. Jenže já s tím nemůžu nic dělat. Práce i zábava, obojí musí mít řád a jasná pravidla, ze kterých nikdy neuhýbám. Možná právě proto Zuzka nevyhrává a možná právě proto mám já všechno, co jsem si kdy přála.                                                               Zuza, celým jménem Stivínová, se tváří zničeně. Jako obvykle proklíná celý svět a vyhrožuje mi, že už ji sem nikdy nedostanu, ale já vím, že to nemyslí vážně. Je touto hrou posedlá stejně jako já a obě cítíme stejný zápal, který nás žene znovu a znovu nadhazovat míček a honit se po kurtu jako šílenec. U barmana si vezmeme něco na pití a uvelebíme se v pohodlných lenoškách na terase. Z rádia sem zaznívá vzdálená hudba, která příjemně podbarvuje chvíle odpočinku.                                                                                                                       I já jsem pár týdnů nehrála a je to znát; nohy mě pěkně bolí. Na kurtu se nikdy nedokážu šetřit a když kvůli práci vypadnu z pravidelného tréninku, bolí mě pak celé tělo. Stejně jako dnes. Ale já to tak chci, i když je to nelogické, fyzické vyčerpání ze hry mě naplňuje obrovskou energií. Kdykoliv se mi nedařilo, pokaždé jsem našla řešení právě na kurtu. Možná proto jsem tomuto místu přisoudila až mysteriózní sílu, zvlášť když mi před lety pomohlo k prvnímu velkému úspěchu v mé práci.                                                                                           Pomalu usrknu z poháru mix, který mi barman namíchal, a nastavím obličej hřejivým paprskům.                                                                   Když jsem si v této ulice koupila před deseti lety byt, neměla jsem ani tušení, že je tu tenisový klub. Navíc jsem pracovala na své první velké reklamní kampani, a to pohlcovalo všechny mé myšlenky i čas. Jenže mi chyběla inspirace a pořádný nápad. Trávila jsem nekonečné hodiny u počítače, skoro jsem nejedla ani nespala, ale nic nebylo dost dobré. Vypila jsem nespočet lahví vína a vykouřila u toho tolik cigaret, že je mi zle ještě dnes, když si na to vzpomenu.                                                                                                                         Pak na mě padla obrovská únava, bezradnost a taky strach, že na to nemám. Hodila jsem na sebe tričko, kraťasy a vyběhla naproti do parku. Byl to poslední pokus, jak se zachránit před kolapsem. Pokud nezaberu do rána, můžu si o slibné kariéře nechat jen zdát. A taky o tomhle bytě, pořízeném na hypotéku, a taky o spoustě jiných věcí, které chci, a o které usiluji, a o kterých jsem přesvědčená, že si je zasloužím.                                                                                                                                                                                                                             S těmito myšlenkami jsem pádila parkem, když se přede mnou objevil sportovní areál. Chvíli jsem koukala přes plot, ale pak mi zvědavost nedala. Překvapení, jaké jsem zažila, už mne dneska tolik nedojímá. Ale tehdy jsem nemohla uvěřit, že je to sportoviště. Nechápavě jsem si prohlížela elegantní prostory, unešená velkorysostí i způsobem jak bylo zázemí zbudováno. Nechala jsem se hýčkat útulností salonku, stylovým barem, který lákal k posezení na nevšedních stoličkách, i celkovou atmosférou interiéru, vystavěného v nenásilné kombinaci kamene, dřeva a moderního osvětlení. U baru jsem si objednala pití a chystala se usednout k některému ze stolků, když jsem si všimla, že jsou zde ještě jiné dveře, než ty, kterými jsem vešla dovnitř. Přesto, že již bylo dost hodin, venku stále ještě doznívalo horké odpoledne, tak jsem uchopila madlo a odsunula je na stranu. Zvenčí na mě dýchla večerní směs tepla a mokrého chladu ze zmáčené antuky. Nasála jsem z plných plic tuhle kombinaci vůní, přivřela jsem oči a zaposlouchala se do typického zvuku tenisových kurtů. S mírným nostalgickým nadhledem se tu nad jejich povrch vyvyšovala rozlehlá terasa a nabízela úchvatný výhled přes celý areál. Blesklo mi hlavou, že tohle jistě navrhnul někdo velmi vybíravý a náročný a s obdivem jsem zapadla do prvního křesílka, které bylo v cestě. Fascinovaně jsem pozorovala něco tak jednoduchého a přitom tak dokonalého. Chcete sledovat tenis? Tak tady můžete z jakékoliv pozice.                                                                                                                                                                                             Najednou mi zájem o cokoliv zde běžel hlavou jako film. Viděla jsem hráče a hráčky, pohybující se na dvorcích i mimo ně, jejich nezávazné i velmi vzrušené hovory. Po očku jsem nakukovala na obsah objemných brašen, které vláčeli s sebou, u jiných mne zaujal jen obal s raketou, který měli ledabyle zavěšený na rameni.                                                                                                                                         Kdosi zarachotil něčím kovovým a pak se ozval táhlý vrzavý zvuk, jak otvíral branku na jedno z hřišť…                                                                 Spolu se vzpomínkou se mi na tváři objeví pobavený úsměv. Ta branka totiž vrže dodnes, a kdo to tu zná, pozná po zvuku i toho, kdo ji otvírá.                                                                                                                                                                                                                               Možná to byla jen podivná shoda náhod, ale tenkrát jsem vytrvala až do chvíle, kdy poslední bojovníci opouštěli svá kolbiště, teprve pak jsem se vrátila domů.Příští den jsem sebevědomě předložila šéfovi nové návrhy, on se na mě významně podíval a moje kariéra odstartovala raketový vzestup.                                                                                                                                                                                  Setřesu ze sebe vzpomínky, přehodím ležérně nohu přes nohu a pohladím si ztuhlé paže.  „Byl za mnou v práci Ondra,“ řekne kamarádka spiklenecky a opře se zpátky do křesílka.                                                                                                                                               „Tak Ondra, říkáš!“ odvětím s úšklebkem. Vím totiž, že Zuzčiným mandlovým očím jen tak někdo neodolá a ona to ví taky. Kratičké černé vlasy se jí na slunci lesknou a její tvář má sametově matný výraz. Je od přírody krásná, není divu, že se chlapi za ní táhnou jako vosy na med. Když nic neříká, pobídnu ji, aby pokračovala. Vím, že na to čeká. Celá se jen chvěje, aby se mohla svěřit i s tím nejdůvěrnějším, co ji v minulých dnech potkalo. Zaculí se a spustí. Svého nového přítele však opisuje docela tragicky. Zdá se, že ji příliš nezaujal, ani na diskotéku s ním nechce, což je dost divné, protože podle ní, je to místo, kde se všechno teprve ukáže. Tomuhle moc nerozumím, mám měřítko nastavené jinak, ale snažím se to chápat a většinou i souhlasím, protože “ nové zboží“ je třeba vyzkoušet.                                          Zuzka je ve svém vyprávění zrovna v nejlepším, když si někdo vedle mě chvatně přisedne do křesla. Pobouřeně se ohlédnu, kdo si dovoluje nás vyrušit. Je to mladík, kterého jsem zahlédla, když jsem minule hrála se svým trenérem, na vedlejším kurtu. Klubové hráče znám všechny a on byl cizí. Protože si sem občas někdo přijde zahrát a už se neobjeví, nevěnovala jsem mu žádnou pozornost.           Překvapeně ho sleduji. Je udýchaný a zpocený jako kůň po derby a bujará kštice mu soustavně padá do zvláštních hnědých očí. Upřeně na mě hledí a jak popadá dech, snaží se mi něco říct. Docela mě děsí svou horečnou snahou honem mi něco sdělit, chová se jak rozpoutaný živel. Ale jeho oči mě naprosto vyvádějí z rovnováhy. Civím na něj a asi jsem pozbyla rozum. Vnímám, že mluví, ale vůbec ne, co říká. Zřejmě ho pobavil můj vytřeštěný pohled, doširoka se usměje a mezi tím se snaží nadechnout, aby nekoktal. Kudrny jeho vlasů mu přitom neposlušně poskakují po čele a po krku a všude se točí a vinou jako hadi, kteří v ráji vyzývali k hříchu.                                          A já se v tu chvíli nadobro ztrácím a nedokážu myslet na nic jiného, než na to, že jej chci.                                                                          „Posílá mne za vámi Zdeněk, požádal mne, abych ho zastoupil jako trenéra. Teď nebude moct nějakou dobu hrát, tak jsem se přišel s vámi domluvit. Ale hrozně spěchám, mám ještě hodinu. Za chvilku přijde jeden pán, je to takový akorátník, mám hrozný fofr. Bál jsem se, abyste neodešla.“ Chrlí ze sebe o překot důvody svého vpádu.                                                                                                                        Just one last dance…zaznívá z rádia a já se houpám jako na vlnách.                                                                                                         Podívám se na Zuzanu, pak zpátky na něho. Asi čekají, že něco řeknu, ale nevypadne ze mě ani slovo.                                                           V té chvíli vidím nebe i peklo zároveň. V jeho očích se přede mnou otevírají dvě hluboké propasti, které mě magicky přitahují. Nedokážu se odpoutat, a tak padám a padám, až se ocitnu na dně těch propastí. Ležím na zemi obklopená nekonečnou zelení. On se nade mnou sklání a jeho vlasy mu splývají v něžných kudrnách po krku, točí se do tenkých pramínků, po kterých stékají kapky potu až na hebkou snědou kůži na jeho hrudi. Před sebou mám jeho laskavý, široký úsměv a v srdci touhu, zůstat tu navěky uvězněná. Musí mít ze mě příšerný zážitek. Zírám na něj jako blázen snad i s otevřenou pusou,neschopná promluvit.                                               Kdybys jen viděl to co já, nebo kdybys jen tušil!                                                                                                                                                     Mrknu a obraz zmizí.                                                                                                                                                                                                            „Promiňte, nějak jsem nepostřehla, co jste říkal?“ zablekotám nesouvisle a snažím se na něj nedívat.                                                       „Od příště budeme hrát spolu. Zdenda nemůže, udělal si něco s nohou, tak mne požádal, abych za vámi zašel. Chtěl jsem se zeptat, jestli vám to nebude vadit,“ zopakuje mi, proč přišel a s výrazem: ta ženská je úplně na hlavu, se zvedá k odchodu.                                       „Ne, proč by mi to mělo vadit,“ sbírám nazpět ztracenou rovnováhu.                                                                                                                             „Takže další hodina bude kdy?“ zeptám se rychle s předstíraným nezájmem a probírám se diářem ve svém telefonu. Vypadá to hloupě, a jak později zjistím, nebude to poprvé, kdy se v jeho přítomnosti pěkně ztrapním.                                                                                     „Pozítří?“ špitne nesměle a ve tváři má pořád ten paralyzující úsměv.                                                                                                              „Dobrá, tak pozítří. Ve čtyři, jako obvykle?“                                                                                                                                                                         „ Ano, ano. A promiňte, jmenuji se Robert Falcký.“                                                                                                                                                           „ Romana Pechová, těší mě.“                                                                                                                                                                                  Podávám mu ruku a mým tělem proletí plamen, který mě má sežehnout na prach. Aspoň já to tak cítím. Věnuji mu ten nejsladší úsměv a on spěchá zpátky na hřiště. Musí na sobě cítit můj pohled, ale neohlédne se. Já se však nemohu odtrhnout. Hladím na dálku jeho ramena i šlachovité ruce a představa, že se otočí a já znovu uvidím ty oči, mi rozbouří v těle krev. Pohledem sklouznu k zemi právě ve chvíli, kdy otvírá branku a musí jí uhnout směrem k nám. Jen tak lehce mu pokynu rukou a on mi to oplatí. Na chvíli zůstávám sedět bez hnutí, jako by mě někdo omráčil.                                                                                                                                                                             „Vidělas´ ho?“ obrátím se po chvilce zpátky k Zuzaně. Mé oči pořád zírají na zavřenou branku a srdce mi mocně buší. Její milostná avantýra mě už ani v nejmenším nezajímá.                                                                                                                                                                       „No a co?“odsekne Zuzka nevrle, protože se jí nelíbí, že jsem ztratila zájem o její vyprávění.

„Jak co?“ Mé emoce jsou na cestě k výbuchu. „No, vidělas´ toho kluka?“
„No jistě, že jsem ho viděla a co má být?“
„Ty jo, vždyť to je celej Federer! Jak kdyby mu z oka vypadl. A ještě tenista! A ty řekneš, no a co?!“
„Prosím tě, to myslíš toho Federera, o kterým pořád mluvíš už nejmíň tři měsíce?“ kamarádka v tom očividně nevidí žádný zázrak.
„Jo! Zuzko, to není možný! Jak dlouho sem chodí, že jsem si ho nevšimla?!“  V hlavě mám zmatek. Jak je možné, že v mém klubu pracuje někdo takový a já o tom nevím?                                                                                                                                                                             " Ne, že ho klofneš, jak budu pryč!“ vyhouknu na Zuzku, protože ji, pletichářku, moc dobře znám.                                                                     Za pár dní totiž odjíždím do Amsterodamu. Na jednání o významné reklamní kampani. Na jednání s managerem nejlepšího tenisty světa, muže, jehož dvojníka jsem právě viděla. 

„ No, v jeho případě můžeš být naprosto klidná a hlavně, je tady novej, takže zas tak slepá nejseš!“ šklebí se Zuzana dotčeně.
Usměju se, ale uvnitř cítím vzrušení, které mi tělo plní adrenalinem.                                                                                                                            „ Zuzanko, ale fakt…“ zaškemrám a pohladím jí smířlivě hřbet ruky.

„Prosím, tě, když říkám, že můžeš být klidná, tak můžeš být klidná, jasný?“

Oplatí mi mé gesto, ale po chvilce si rýpne:„ Hele a není pro tebe moc mladej?“
„A já jsem snad stará?“ odseknu vztekle.

„ No, abys nebyla jak jeho matka!“ dobírá si mě dál Zuzka, když vidí, že trefila do černého.

Je pěkně jedovatá, a to si říká kamarádka!

Ale já mám najednou v hlavě úplně jiné myšlenky: vždyť s ním mám pozítří trénink!

„To mám co dělat!“ vykřiknu nahlas a vyskočím z křesílka jako pružina.

„Prosím tě, co blbneš?!“zaklepe si Zuza na čelo, obrátí oči v sloup a zhluboka vzdychne. „ Ty jseš poděs.“

Nechce se mi nic vysvětlovat, a hlavně už nemám stání, něco silnějšího, než moje vůle, mě žene odsud pryč. Ve chvatu dopíjím svůj ionťák, hodím bágl na rameno a s jednou nohou na ulici na Zuzku houknu: „ Měj se, já se ti ozvu.“

 Mám to odsud pár minut pěšky, můžu tady být denně…. ….At least one dance…

Vím, proč trénuji se starým pánem! Má síly dost, aby mi ukázal, jak se hraje tenis, ale tyhle obrazy ve mně vyvolat nedokáže. Tak dlouho jsem se úspěšně bránila a teď v tom pěkně lítám! Vždycky jsem moc dobře věděla, proč se vyhýbám takovýmhle klukům. Nechat se ovládnout touhou je slabost! Na téhle teorii jsem úspěšně vybudovala svoji kariéru a hlavně se dokonale zvládám nevázat do žádného vztahu. To nejde dohromady, buď jedno, nebo druhé.                                                                                                                                                     Nejsem si jistá, jestli bych na ten trénink vůbec měla jít. Cítím v tom určité ohrožení svých vlastních zásad.