Odboj

Lehké hrátky s brzy již aktuální tématikou :)

Stále silněji pociťuji chuť pokračovat a rozvinout příhody Pražského Covenu v dalších povídkách. Možná to nakonec přece jen udělám.

Prodírali jsme se stokou. Kolem byly roztroušeny zbytky ze zbytků, které už patrně zvládly v předešlém životě i dvojí recyklaci. Na celé skupině bylo jasně poznat, že čím méně toho ví o původu pevnějších ostrůvků, plovoucích kolem v páchnoucí vodě, tím déle si jednotlivci podrží příčetnost a klidné spaní. Šestice neforemných postaviček, navlečených do starých protichemických oděvů a s respirátory na tvářích, postupovala pomalu a s rozvahou. Nikdo nechtěl riskovat nejisté došlápnutí a v takovém případě docela jistý pád, končící obličejem pod hladinou a oblekem plným smradlavé močky. V celtovině nesla každá postava na zádech zabalenou výstroj. Za celou cestu nezaznělo ani cinknutí. Do kanalizačního systému pod Sab?ata ?aašar jsme pronikli od řeky, někde mezi Štefánkovo mostem a Štvanicí. Pousmál jsem se nad vlastními vzpomínkami. Skoro jsem se tenkrát umlátil smíchy, když jsem se dozvěděl, že Sab?ata ?aašar v arabštině znamená číslovku osmnáct a rychlý průzkum nové mapy Chalífátu odhalil, že muslimové se ani nezatěžovali vymýšlením nových jmen pro zabraná evropská hlavní města, prostě je očíslovali v pořadí, ve kterém je obsadili. Praha padla jako osmnáctá. Osobně si myslím, že kdybychom neměli tak výhodnou strategickou pozici, nepropracovali bychom se ani do nejvyšší třicítky, ale jak se svatí bojovníci chalífátu, Džíhádinové prokousali zeměmi na jih od nás, zajistili si dobrou startovní pozici k útoku na Německo zabráním kouzelného obloučku České a Slovenské republiky a Polska. Počítám, že by krauti bývali mohli odolávat i několik měsíců, jenže nepočítali s guerillovými jednotkami, které infiltrovaly z Francie a zatímco Paříž si nechápavě a téměř bez jediného výstřelu natáhla dres s půlměsícem a číslem dvacet, malé záškodnické jednotky a sebevražední bombaři Německo prakticky roztrhali na fragmenty regionální obrany. Jednotlivé kraje se udržely stěží dva týdny a pak se všechno, co zbylo z armády, policie a výkonného obranného aparátu země, stáhlo do podzemí a zahájilo partizánský boj proti uchvatitelům. Současná situace je skutečně jako metaforický soudek s prachem. Většina bývalé Evropy je začleněna do Arabského Chalífátu. Velká Británie už odrazila dvě vlny invazních vojsk a chystá se zadýchaně na třetí. Skandinávské země vylovily z rodové paměti bojovný odkaz Odinova panteonu a za cenu obrovských ztrát doslova rozemlely první nápor bojovníků Chalífátu. Stinná stránka tohoto vítězství byla, že Džihádisté začali zase velice rychle trénovat kontaktní boj s meči a dýkami. Norsko a Finsko rychle přesvědčilo své jižní sousedy, že Dánsko je díky svému napojení na pevninu neubránitelné a tak se celý dánský národ během bojů v Německu potichoučku přesunul na sever. Aktuálně, podle kusých zpráv, které se k nám dostanou, Finové dohromady s Dány a Nory drží obrannou linii společně s Ruskem na čáře, tvořené Estonskem (které se díky tomu prakticky změnilo ve vypálenou zemi nikoho), Lotyšskem (obyvatelé se stáhli z měst a vytvořili nespočet malých a mobilních vesniček kolem hranice s ruským medvědem), Běloruskem (ze kterého nikdo nedostal žádné zprávy od začátků bojů) a Ukrajinou (která velice rychle dosáhla bilaterální dohody o neútočení a spolupráci s Ruskem). Všechno od bývalé Evropy jižně je formálně součástí Arabského Chalífátu. Amerika, podle kusých informací, prochází údobím bouřlivé občanské války, kdy jedna třetina států, většinou situovaných jihovýchodně, byla prohlášena za muslimské reformované spojené národy a zatímco místní arabská populace nadšeně zahájila lov na křesťany, pravidelná armáda svatých bojovníků, doručená promptně Chalífátem a skládající se převážně z vyhladovělých obyvatel černého kontinentu, nejdříve vyrabovala vše od pobřeží až po vnitrozemí a pak začala soustředěně tlačit na zbylé obyvatele kdysi hrdých Spojených států amerických. Zbytek USA vytvořil nestálou frontu od Nového Mexika, přes Missoury až po Michigan a začal se urputně udobřovat s Kanadou. Jižní Amerika patrně spokojeně zarůstá džunglí. Až na občasné zprávy o muslimských výpravách, pohlcených džunglí při hledání dávných civilizací, ztracených před desetitisíci let a velice neortodoxní filmový snímek o chudém arabském chlapci, bojujícím v masce proti mexickým mafiánům ve jménu Alláha je v tomto směru ticho po pěšině. Všeobecně se má za to, že Japonci s muslimy uzavřeli dohodu o neútočení, založenou na symbiose „my vám budeme dodávat technologii a vy se budete tvářit, že Alláh a Buddha mají společný dvojdomek s rozdělenými vchody“. Před přibližně deseti lety pronikla na limitovanou síť zpráva, že velká vlna hladomoru zabila polovinu Číňanů a vůdci národa se daří dobře, ačkoli mu museli 80% vnitřních orgánů nahradit protetikou. Oficielně se Kim odrovnal soustavným pracovním nasazením, neoficielně ho téměř sežral za živa syfilis. O Austrálii se říká, že je to bájný kontinent někde na druhé straně zeměkoule, kde lidé nenosí hodinky, protože tam čas nic neznamená a všude pobíhají zvířata, na které místní z neznámých důvodů oblékají lacláče s velkou kapsou na břiše. Osobně si myslím, že to jsou báchorky (hlavně to o těch hodinkách), ale kdo ví, divní lidé jsou všude. V hlubokých myšlenkách jsem narazil do Fileyho zad. Vytáhlý druid se pootočil a vykulil oči. Někdo nadává, někdo se kaboní, někdo prostě kulí oči. Udělal jsem obličej a pokrčil rameny. Druid se pousmál s koutky úst nasměrovanými dolů (nemám stále potuchy jak to dělá a když to vyzkouším před zrcadlem, vypadám jako retardovaný makak). Celá skupina stála, respirátory zmizely z obličejů a temný stín, asi Oberon, něco schouleně kutil u stěny. Zatím, co jsem si v myšlenkách přehrával uplynulé roky, dorazili jsme na místo. Vytáhl jsem list papíru, zatavený do laminátové fólie. Byla to mapa „staré“ Prahy. Na druhé straně byla pečlivě rukou vyvedena čmáranice vlásečnic kanalizačního systému s vyznačenými orientačními body.

Oberon zafuněl: „Já. Nesnáším. Tuten. Gumovej. Humus!“

„Pokud si myslíš, že by ti bylo lépe v gumákách, lépe pro mě, ušetřím oblek.“ Prohlásil jsem nenuceně a sundal si polomasku respirátoru.

„Hrmf“ Odpověděl statný třicátník, zvedl nad hlavu pajcr a o sekundu později mezi ním a stěnou vyčítavě cinknul oklamaný visací zámek. Ve stěně se sotva znatelně a téměř ukrytá pod nánosem naplaveného marastu rýsovala dvířka. Podíval jsem se znovu na mapu kanalizace a pak list obrátil barevnou stranou vzhůru. Pokud šlo vše podle plánu, byli jsme nyní pod Masarykovo nádražím. Čekala nás ta nebezpečnější část cesty – po povrchu.

 

Kaučukové obleky a obaly na výbavu jsme schovali u výlezu ze stok. Pokud se budeme vracet, zase si je vyzvedneme. V současném rozložení sil si jeden rychle zvykne používat pokud na místo až. Celá šestice už se stačila obléknout a vyzbrojit. Nejstarší jsme byli já, Vermarka a Finley. Ti dva se dali dohromady ještě před příchodem Chalífátu a, podle mých odhadů, společný nepřítel jim dával stále dost důvodů, aby spolu zůstali. Oba byli druidi a jejich znalosti květeny a přírodnin vůbec nám nejednou zachránili život a zdraví. Finley používal štíhlý meč, kterému do šavle zbývalo jen zakřivení zbraní, které jinak používají jezdci na koních. Vermarka měla dvě delší dýky s krytem rukou a delší záštitou. Byla pružná a pohyblivá, takže její obrana se většinou skládala z toho, že byla jinde, než kam směřovaly zbraně nepřátel. V boji na dálku oba preferovali šipkové mechanismy, samostříly a kuše, než střelné zbraně s černým prachem. Já měl na zádech zkrácený palaš s těžkým košem, kryjícím ruku, na ledvinách vodorovně uchycené dva krátké házecí nože bez záštity a na pravém boku samopal vzor 61. Byl lehký a munice do něj se dala poměrně snadno získat se starých zbrojních skladů armády nebo policie. Ke zbrani jsem měl také tlumič, ale jelikož se s ním samopal pomalu a špatně tasil z pouzdra, nosil jsem ho v sumce pod pravým ramenem, společně se dvěma náhradními zásobníky. Čtvrtý ze skupiny byl Oberon, náš technik. Než nás zabral Chalífát, živil se jako zámečník, trochu se zajímal o počítače a byl zapáleným Thorovcem. Thorovci byla skupina uvnitř pohanského odboje. Bojovali výhradně kladivy nebo sekerami a za bouřek vylézali z našich podzemních doupat na povrch a šíleně se chechtali s bouřkou. Také je nebylo prakticky možné upít, protože měli soustředěný trénink. Zbytek týmu se skládal ze dvou mladých přírůstků, které si však už stačily ohmatat boj s Džihádiny tváří v tvář. Jurek byl přesně to, co si jeden představí pod slovem „assassin“. Tenký jako proutek, pohybující se s ladností stínu a tiše jako padající list. V Pražském Covenu patřil k následovníkům sličného národa. Nikdy jsem k nim necítil sympatie, asi proto, že kdybych žil ve světě fantasy, rozhodně bych byl trpaslík a tito jako-elfové, u kterých bylo iniciačním rituálem oříznutí horní části uší do špičky, nikdy nezískali mé sympatie. Ne, že by o ně někdy stáli. Poslední postavička byla malá a celkem rozložitá. Na holku. Musím pokorně přiznat, že Tulla mi vlezla do hlavy. Vždycky jsem si musel připomínat téměř dvacetiletý věkový rozdíl mezi mnou a touhle veselou, hřmotnou dívčinou. Měla plné, zaoblené boky a široká ramena, stavěná jako bitevník, přesto poměrně dobře pohybově nadaná. V Covenu trávila svůj čas převážně v dílnách a kutila něco na svém Šutru, jak se smíchem nazývala dřevo-kovovou zbraň, do které se na jedné straně sypalo cokoli tvrdého a přibližně kulatého a na druhé z ní ten samý materiál vystřeloval hnán silnou pružinou ven. Tohle pískle k nám přivedl jeden ze šamanů. Viděl ji ve své vizi a když se s ní vrátil, měl na dvakrát přeraženou ruku a několik fatálních tržných ran. Od Tully jsme se později dozvěděli, že ji prakticky v poslední chvíli zachránil ze psího výběhu, kam ji Džihádiné pohodili jako krmení. Těsně před tím, než Šakalí zub zemřel, jí něco pošeptal. Nikdo se nikdy nedozvěděl co to bylo, ale Tulla se během pár let vypracovala na skvělou bojovnici. Nosila upravené střelecké rukavice s navařenými ploškami ze tvrzeného kaučuku na dlaních a bříškách prstů a plochými odpruženými hroty v místech, kde se hřbet dlaně a prstů dotýká nepřítele při úderu. Z hloubi své duše nenáviděla muslimy a veškerou sílu a temnotu té nenávisti vkládala do úderů, když na ně přišla řada. Zatím se nepřipojila k žádné pohanské tradici, ale Pražský Coven nebyl z těch, které by vykopli kvalitní bojovou posilu jenom pro nerozhodnost ve věcech víry. Já osobně jsem byl jeden ze zakládajících členů bojového řádu Ultima Arma. Jen mezi námi, v době před Chalífátem jsme měli gildu se stejným jménem v jedné z mnoha on-line RPG počítačových her, ale od té doby se mnohé změnilo a ještě z doby, kdy jsem pracoval v armádě jsem dobře věděl, že hustý jméno s příchutí tajemna a mystiky správně naladí na boj. Ultima Arma se přikláněla spíše než k božským panteonům k práci se základní čtveřicí elementů, ale v konečné bilanci byli členové bojového řádu zastánci mnoha tradic. Coven fungoval jako velitelství pro koordinaci akcí proti Chalífátu. Hlavní stan byl umístěn mimo oblast Staré Prahy a byl tak mobilní, jak to jen bylo možné. Vlastně jsme měli štěstí, protože Džihádiné neměli v České republice moc zájmů, de-facto jim země sloužila jako transportní uzel a hlavní síla svatých bojovníků Chalífátu byla soustředěna na bojových liniích na východě a severu. To dávalo Pražskému Pohanskému Covenu možnost podnikat diverzní akce bez bezprostředního nebezpečí plošné radikální čistky. Samozřejmě jsme nebyli jediní, kdo s Chalífátem takto bojoval. Hned pár týdnů po zabrání země se vytvořilo několik odbojových skupin, které se později ze zjevných důvodů spojili a dnes existovaly prakticky tři největší. Křesťané (kterým jsme říkali křížkaři), pohané (kterým křížkaři říkali penťáci) a pak velice elitářské hnutí, které se nazývalo Blaničtí rytíři a pokud nebyla spolupráce vyloženě nezbytná, distancovalo se od obou zbývajících skupin. Třetí rok po příchodu Chalífátu bylo dohodnuto, že všechny odbojové skupiny se sejdou dvakrát za rok, vymění si informace a případně koordinují větší akce. To byla také příležitost k výměně zboží, munice a technologií. Do ramene mě šťouchla Tulla.

„Prober se, Keťáku, musíme vyrazit, ne chrnět ve stoje“.

Pro většinu Covenu jsem Keta nebo hovorově Keťák. Ti, kdo mě znali z doby před Chalífátem mi někdy v soukromí říkali majkii. Svá občanská jména jsme vyměnili za jednodušší přezdívky, což mělo velmi praktický důvod – pokud byl někdo zajat, nemohl při mučení prozradit skutečnou totožnost členů Covenu a uvrhnout tak do bezprostředního ohrožení příbuzné a rodinu, pokud ještě žili. Zavrčel jsem na Tullu a šťouchnutí ji oplatil. Zazubila se. Vyndal jsem z kapsy na řemení na prsou kousek uhlíku a rozdrtil jej ve dlani. Do vzniklého mouru jsem dvakrát plivnul a prstem hmotu zamíchal. Na hranici slyšitelnosti jsem postřehl jak se Tulla znechuceně ušklíbla, když jsem si mazlavý obsah dlaně roztíral po obličeji a uších. Někdo používal maskovací barvy, ale uhlí se brzy samo oloupalo a nezpůsobovalo zacpání pórů jako parafín. Kousek od nás na levé straně se rýsovaly budovy nádraží. Noc byla celkem temná a pofukoval lehký větřík. Než jsme se vypravili na cestu, probírali jsme plán akce Airisem a pár dalšími členy užšího velení. Airisova kariéra na velitelství byla trochu danajským darem. Hned po příchodu Chalífátu se začal angažovat v odboji a společně s několika snaživci prakticky vytvořili první buňku odporu, na kterou se začali nabalovat další lidé. Někteří zůstali, někteří odešli, ale buňka rostla a Airis najednou, dříve než si to uvědomil, koordinoval činnost na místo toho, aby vyrážel do akce. Za těch bezmála deset let jeho mladistvý zápal dozrál do rozvahy a určité kmetské moudrosti, kterou si ještě věkem neměl zasloužit. Všichni jsme v těchto dobách dospívaly a stárly nějak rychleji.

 

Plán byl překročit koleje, vyhnout se poměrně frekventovanému objektu Hlavního nádraží, kde Chalífát ukončil provoz civilní dopravy a prakticky nepřetržitě jím proudily nekonečné vlakové soupravy se zásobami z jihu na sever a postupovat dál k Riegerovým sadům. Tam byl plán dělen na dvě možnosti. Pokud najdeme v objektu tamější sokolovny vstup do tunelů podzemní dráhy, budeme dál postupovat podzemím. V opačném případě překonáme i zbytek vzdálenosti na povrchu. Naším cílem byla mešita na náměstí Jiřího z Poděbrad. Dříve se jednalo o kostel, ale mnoho religiózních staveb bylo po zabrání Staré Prahy přizpůsobeno masivnímu nárůstu poptávky po mešitách. Tahle mešita byla navíc jedním z pěti komunikačních center Džihádínů v Sab?ata ?aašar. Dnes dopoledne měla do mešity dorazit zásilka elektroniky, která by se Covenu velice hodila a Oberon hodlal ještě nabourat systém Chalífátu se záměrem nasosat pár desítek gigabitů dat. To byl jeden z kanálů, jak si udržet aktuální informace o dění ve světě. Kývnul jsem na ostatní a šest stínů se téměř neslyšně začalo sunout přes koleje. Měsíc na okamžik vykouknul ze za mraků, jako by se Bohyně chtěla přesvědčit, že jejím dětem se neděje nic zlého a pak se celý Sab?ata ?aašar opět ponořil do ticha letní noci.

 

Překonali jsme Husitskou a využívajíce hutného stínu viaduktu dorazili až na Seifertovu ulici. Nalevo od nás tupě hlomozily vlakové soupravy na kolejích Hlavního nádraží a někde dál za nimi bylo slyšet chrčivé hlášení nádražního rozhlasu. Arabština byla pro nás stále tak trochu oříšek a ačkoli se nikdo nevyhnul tomu naučit se několik základních výrazů, delší věta byla pro nás jako kovový plátek mezi prkny pro červotoče. Přeběhli jsme ve dvojicích Seifertovku a chvíli zůstali nehybní na druhé straně ve stínech. Když bylo jisté, že nás nikdo neviděl, pokračovali jsme od vchodu ke vchodu po levé straně ulice až ke křižovatce. Opět pozorování zda je všude klid a rychlé překonání komunikace ve dvojicích. Konečně jsme se ocitli v relativním bezpečí travnaté plochy s několika stromy. Na chvilku jsme si odpočinuli a prohlédli mapu. Rozhodli jsme se pro sledování ulice U Rajské zahrady na místo kratší ale otevřenější trase po Italské. Na mnoha místech naštěstí šlo k přesunu využít zeleň a členitou zahradu na pravé straně ulice. Přibližně za hodinu jsme konečně dorazili na další křížení ulic. Teď už stačilo jen přeběhnout Vozovou a byli jsme v Riegerových sadech. Možná je to tou blízkostí přírodě, která je většině pohanských tradic vlastní, ale obklopeni křovím a stromy, došlapujíce na travnatý kobereček, postupovali jsem mnohem rychleji. Když se vynořila z podrostu pěšinka, opět jsme chvilku vyčkali a pak co nejrychleji přeběhli na druhou stranu. Tulla, která běžela přede mnou, mi najednou do obličeje pustila tenkou větvičku. Zarazil jsem se a pořádné švihnutí se změnilo jen ve štípnutí. Za křovím se tlumeně ozvalo chrochtavé zasmání. Potvora. Obešli jsme opatrně a v krytu vegetace stadion. Něco bylo špatně. Zaklekli jsme v křoví a sledovali světlo v oknech areálu bazénu. Měl být prázdný.

„Tak co dál?“ Zašeptal Finley a posunul si pouzdro s mečem na zádech, které trochu sjelo dolů když běžel.

Oberon se koukal do malého monookuláru. Nespokojeně vrčel hrdelním zvukem. Nikomu se nechtělo trávit na povrchu víc času než bylo absolutně nezbytně nutné a pohyb tunely metra je rychlý a relativně bezpečný, protože Chalífát omezil jízdy vlaků podzemní dráhy na jednu soupravu za hodinu. V oknech se občas mihnul stín postavy, která protnula spojnici zářivky a skla. Pomalu jsem se začal smiřovat se skutečností dokončení cesty na otevřeném terénu městské zástavby. Kouknul jsem po ostatních. Jurek sotva znatelně pokrčil rameny a otočil hlavu směrem, ve kterém se pravděpodobně nacházel kostel. Tulla něco štelovala na Šutru, hádám že vyměňovala hlaveň aby mohla střílet ložiskové kuličky na místo univerzálnějších ale na blízko málo efektivních hliněných s kovovým jádrem. Šutr dokázal střílet i kamení a nebo štěrk, čímž se prakticky změnil v brokovnici s brutálním stavícím efektem do pěti metrů, ale Tulla to nedělala ráda, protože taková střelba ničila hlaveň a přesnost pak rapidně klesala.

„Nemůžeme to riskovat, kdyby nás nahlásili, tak jsme dohráli a tu elektroniku potřebujeme. Jdeme městem.“ Vermarka se rozhlédla po ostatních. Nikdo neprotestoval, ačkoli radost z toho rozhodnutí by ve skupině nevydoloval ani zručný psychoanalytik. K mešitě to sice nebylo daleko, pár set metrů po ulicích, ale vylézt potichu z podzemí, udělat práci a zase zmizet bylo mnohem pohodlnější než se lámat dovnitř skrz dozajista střežené dveře a schovávat někam mrtvoly. Ještě jednou jsem se ohlédl k bazénu. Později sem budeme muset poslat pozorovatele, abychom aktualizovali data a věděli co se v areálu děje. Oberon schoval jednoočko.

„Asi si tam udělali rekreační pelech.“

Vermarka sotva znatelně pokývala hlavou.

„Jdeme.“

Zvedli jsme se a vyrazili na cestu. Sab?ata ?aašar poklidně spalo a možná se ve snu vracelo do doby, kdy mělo úplně jiné jméno a nebyl do jeho boku zaseknutý jedovatý půlměsíc.

 

Mešita, dříve kostel, byla monstrózní stavba. Tuším, že za starých časů by se tomu řeklo „nové pojetí“, protože budova byla hranatá a vysokou rohovitou věží připomínala trochu silo na obilí. Rozhodně to nebyla gotická nebo barokní budova s baňatými boky a nesmyslně vysokými klenbami. Krčili jsme se na boku parku ze směru Lucenburské ulice. Obejití budovy bylo nezbytností, protože plocha před stavbou byla volná pro výhled a nepozorované přiblížení touto cestou prakticky nepřipadalo v úvahu. Museli jsme jít bočním vchodem. V parku hlídali dva Džihádíni s automatickými puškami a několika sečnými zbraněmi, které byli identifikovatelné podle rukojetí, vyčnívajících mimo charakteristický reliéf těla. Naklonil jsem se k Vermarce a Finleymu.

„Zvládnete je sejmout kuší?“

Vermarka se ušklíbla a Finley jen zavrtěl hlavou.

„Musel bych blíž, aby šipka prorazila lebku nebo prošla okem.“

Bylo mi jasné, že to musí být zásah do hlavy, aby strážní neměli možnost vyvolat poplach. Znamenalo to, že likvidace hlídky je na mě a Tulle. Otočil jsem se na druhou stranu. Tula už montovala na Šutr dlouhou hlaveň. Vedle ní ležela na trávě klika. Když Tulla potřebovala skutečně silný výstřel, dotahovala mechanismus na hranici únosnosti pákou. Počkal jsem, až skouzne zrakem na mě a ukázal jí zatnutou pěst pravé ruky. Kývla a odpověděla stejným gestem, jen levou rukou. Sáhl jsem do sumky a vytáhl tlumič. Vzdálenost byla kolem osmdesáti metrů, ale mohl jsem si pečlivě připravit střelecké postavení a vypálit s opěrou. I tak to byl hazard. Náboj byl pistolový a ačkoli tlumič zlepšoval míření, naopak snížil razanci střely v dopadu. Tulla skončila přípravu Šutru a zamířila. Podepřel jsem si přední část zbraně pěstí levé ruky a pravou zamířil. V tomto směru jsme už byli dobře sehraní. Oberon nám oběma ťuknul jednou do stehna, pak podruhé, při třetím znamení jsem stiskl spoušť, vydechl, znovu zamířil a znovu vystřelil. Současně vedle mě zadrnčela pružina Šutru z nástrojařské oceli. Postava napravo strnula, zachvěla se a pak se sesunula na zem. Druhý strážný odlétl o vlastní délku směrem od nás a také zůstal nehybně ležet na zemi. S co nejnižším profilem jsme postupovali k budově. Když nám zbývalo tak patnáct metrů, ozvaly se kroky. Padnul jsem na zem na břicho a přes mířidla začal hledat původce hluku. Další strážný se vynořil ze za rohu. A za ním druhý. To bylo špatné, oba je nesejmu v jedné chvilce a vzdálenost mezi nimi byla asi dva kroky, takže když zastřelím prvního, druhý bude mít dost času vykřiknout. Vedle mě to zašramotilo, periferním viděním jsem zaznamenal kradmý pohyb, Vermarka nebo Finley horečně vytahovali samostříl. Vojáci nás museli každou chvilkou zaregistrovat. Přepnul jsem samopal na dávku a přesunul v polokleku váhu na zadní nohu, abych maximálně kompenzoval zpětný ráz zbraně. V té chvíli se ozvalo suché lupnutí a zadní postava se zhroutila na zem. Strážný, který byl blíže k nám se začal otáčet a sáhl po automatu. V té chvíli mu ve tváři přistály dva vrhací nože. Křečovitě sebou párkrát zaškubal a odporoučel se k zemi. Rychle jsem kouknul po ostatních, nikdo nám nechyběl, takže špinavou práci za nás udělal někdo jiný. Z porostu na druhé straně se vyloupnulo pět postav. Doběhli v předklonu ke dvěma tělům a začali je zručně šacovat. Pak si jedna z nich všimla dalších dvou střážných, ozvalo se zasyknutí a veškerý pohyb ustal v napjatém očekávání. Oberon se pomalu zdvihnul do přikrčeného postoje a ukázal prázdné ruce. Postupně jsem všichni udělali totéž, ale zbraně jsme stále měli v pohotovosti. Popošli jsme těch několik metrů, které nás dělily od stínu budovy a zastavili se na vzdálenost pěti kroků před druhou skupinou. Ti druzí si na oplátku prohlíželi nás. Vermarka se najednou uchechtla.

„Křížkaři.“

Zaslechl jsem tiché vydechnutí a ramena obou stran trochu poklesla. Pět postav naproti nám se viditelně uvolnilo.

„Hezkej veřer na procházku, Penťáci?“

Jeden z křížkařů se otočil na ostatní, ukázal na dva další a něco zadrmolil. Určení se opět obrátili k mrtvolám. Finley se otočil na Jurka a Tullu.

„Seberte co bude použitelné a pak je někam schovejte, na okraji parku jsou kontejnery.“

Oba oslovení si šli po práci. Bylo to nepsané pravidlo, že zametání dělali nejmladší členové týmu. Křížkař, který rozdával úkoly se zase otočil k nám.

„Tak po čem jdete? Data?“

Bylo nad slunce jasné, že oba týmy mají spadeno na stejnou budovu. Podíval jsem se úkosem na Vermarku. Ta si několik okamžiků měřila tmavou tvář velitele druhé skupiny.

„Data také, ale má tu být vybavení, elektronika.“

Mluvčí přikývl.

„Máme stejné informace.“ Chvilku bylo zase ticho. Někde na okraji slyšitelnosti něco tlumeně bouchlo o kovový povrch. Tulla a Jurek umí být sakra rychlí.

„Řek bych, že tam bude dost pro všechny, co vy na to?“

Oberon nikdy neměl rád dlouhé mlčení, rvalo mu to nervy. Mluvčí útočného týmu křížkařů se k němu trochu natočil a přemýšlivě přikývnul.

„Asi jo, řek bych, že bude.“

Jakmile bylo rozhodnuto, že se naše zájmy nebijí, ale pohybují souběžně, atmosféra se uvolnila a jednání bylo mnohem jednodušší. Křížkaři půjdou vchodem ze strany, kterou si uvolnili stejně tak penťáci. Skupina, která najde vybavení jako první vezme tolik, aby něco zbylo i na druhou. Pokud dojde k prozrazení a poplachu, každý jede za sebe. Křížkaři nám prozradili, že uvnitř je dvanáct vojáků (netuším, kde sebrali termovizi, ale chci jí také!). Nejhorší asi bylo otočit se k sobě zády a udělat první krok. Přesunuli jsme se k naší straně stavby. Já a Tulla jsme pustili dopředu Jureka a druidy. Tohle vypadalo mnohem víc jako práce pro ně.

 

Pečlivě jsme skládali vybavení do vycpaných brašen, kterých byla v mešitě dostatečná zásoba. Čtyři přenosné počítače, modemy, kabeláž, periferie, Oberon vypadal jako dítě v cukrárně a bylo to skoro legrační, jak se s technikem křížkařů dohadovali a handlovali kdo si co vezme. Mi ostatní jsme zabalili vybranou elektroniku a věnovali pozornost tělům. Jeden z křížkařů během čištění mešity utrpěl zlomeninu, já měl ošklivě naražený bok a Jurek pořezané předloktí. Na druhou stranu jsme získali slušnou zásobu čepelí na překování a Oberon vyhandloval pár map s technikem druhého týmu. Všeobecně bych to označil za úspěch. Velitel Křížkařů se tvářil spokojeně a poháněl všechny ke spěchu, aby už mohl být pryč. Také jsme se neloudali, každou chvílí se mohla mešita stát pěkně horkou půdou. Velitel křížkařů pověsil na počítačový terminál drobný růženec, naznačil zasalutování naším směrem a pak se s celou svou skupinou vytratil vchodem, kterým pronikli dovnitř. Chvilku jsem se díval na růženec a pak zavrtěl hlavou. Vůbec mi nevadilo, že si zásluhy za tuhle akci připíší křížkaři. Bojovníci našeho Covenu přestali nechávat značky už před lety. Zbytečně to na nás přivolávalo pozornost a takovou sílu, abychom tím mohli zastrašit nepřítele jsme rozhodně neměli. Jurek se zafačovaným předloktím ještě vybrakoval automat se sladkostmi a byli jsme také připraveni zmizet. Našli jsme vstup do technického zázemí podzemní dráhy a vyklidili bojiště. Na odchodu jsem stále přemýšlel o týmu křížkařů, prolétlo mi hlavou, že to bylo skutečně o fous, ale rychle jsem pustil z hlavy blbosti, co se počítá, to je výsledek a Bohové nám opět pro jednou dopřáli přežít. Bojuj dnes a starosti nech zítřku.

---