Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 443 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Soumrak korespondenčního šachu
datum / id02.03.2015 / 453174Vytisknout |
autorztracenec
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno1137x
počet tipů1
v oblíbených0x
Prolog
Před dvaceti lety jsem chodil do šachového kroužku. Hrozně jsem se pro to zapálil, než mě to za pár měsíců zase přešlo a já utekl k něčemu jinému.
Před časem jsem brouzdal na internetu a nalezl náhodou stránky nějakého sdružení korespondenčního šachu. Klikl jsem tam a nalezl kromě jiného něco jako pravidla pro korespondenční hru přes klasickou poštu. To mi vyloudilo úsměv na tváři. Za těch dvacet let, co jsem skončil v šachovém kroužku se tolik věcí změnilo. Doba se nějak zrychlila, malí kluci už mi připadají jiní, než jsem byl tehdy já. Celou tu dobu jsem si vlastně s nikým nepovídal o šachách...a ani mě to nenapadlo. A ten web, na kterém jsem se náhodou ocitnul ve mně vyvolal takovou zvláštní připomínku, že šachy vlastně pořád někdo hraje a dokonce si lidé ještě posílají dopisy s tahy poštou. Jasně, že jsem vlastně nepochyboval, že se to děje, ale úplně jsem na to zapomněl.
Napadlo mě pak, že bych mohl zkusit přerušit svoji dlouhodobou tvůrčí impotenci a napsat příběh o posledním člověku na světě, který ještě hraje korespondenční šachy. Vzniklo z toho asi nakonec něco trochu jiného, než ta neopracovaná vize, kterou jsem si v hlavě nakreslil, ale tak to většinou bývá. Aspoň jsem donutil mozek po letech zas něco napsat. Dík všem, co se toho nezaleknou a zkusí si to přečíst :).
Soumrak korespondenčního šachu
Procházel se po hlavním městském bulváru, obklopen spoustou lidí, ale uvnitř byl sám. Chodil se sklopenou hlavou a přemítal. Když došel na konec široké ulice, zahnul do jedné z odboček a za drobným stánkem s tabákem zahnul znovu. Dorazil až k zaprášenému oknu na jejím konci. Sklo okna bylo tak zanesené, že si jej musel rukou očistit, aby mohl nahlédnout dovnitř. Všechno vypadalo stejně jako když se na to místo díval posledně. Jak zvenku tak zevnitř, království prachu. V místnosti bylo několik stolů, u každého dvě židle a také několik skříní. Na jednom stole dosud viděl šachové hodiny a neuklizenou šachovnici. Richarda při tom výjevu přepadl smutek. Ač to dobře věděl, přesto vzal za kliku a zalomcoval s ní. Dveře s plechovou tabulkou s nápisem „Šachová klubovna“ zůstaly zavřené.

Richard žil v malém tmavém bytě uprostřed města. Byla to vlastně jen jedna větší místnost plná starého nábytku. Uprostřed místnosti pod žárovkou, která visela ze stropu, byl masivní dřevěný stůl. Obyčejný stůl zdobila neobyčejná dřevěná vyřezávaná šachovnice. Partie byla rozehraná. Richardovy černé figurky se navzdory počáteční nevýhodě nebezpečně rozmístily na šachovnici a po dvaadvaceti tazích se mu konečně podařilo získat materiální výhodu. Přičítal to skvěle zahrané Aljechinově obraně. Měl ji nastudovanou do puntíku, stejně jako řadu dalších šachových zahájení. Richard se pyšně zadíval na rozestavěnou šachovnici a pohlédl na velký portrét Emanuela Laskera na zdi. Chvíli mu připadalo, že se pod knírem namalovaného německého velmistra mihnul náznak úsměvu. Richard se vrátil pohledem na šachovnici. V hlavě měl připraveno několik tahů dopředu. Věřil, že ho nemůže zaskočit jakýkoliv případný krok soupeře. Měl promyšleny všechny jeho možné varianty. Věřil, že nemůže prohrát.

V tomto krátkém okamžiku byl Richard šťastný. Ve světě králů, dam, střelců i pěšců se cítil spokojeně, jistě a bezpečně. Byl to jediný svět, kde se tak cítil. A ten svět se vytrácel…

Richard se znovu rozesmutněl, Lasker nasadil přísný výraz. Chvilka soustředěné radosti byla pryč. Odvrátil se od šachovnice a odešel do koupelny. Tam rozsvítil a před zrcadlem si začal počítat tmavé vlasy. Jeho jediná a poslední vášeň. Ta…a korespondenční šachy.

Richard dříve hrával i normální šachové partie se svými přáteli z šachové klubovny, zúčastnil se několika turnajů i simultánek a rozhodně nebyl úplně špatný. Svou největší vášeň ale našel v korespondenčních šachách. Tam si mohl dovolit luxus předlouhého přemýšlení a přemítání, zvažování všech variant, všech pro a proti. A když jej nelimitovaly neúprosné šachové hodiny, byl excelentním hráčem. Snad to vycházelo i z Richardova života. Nikdy neuměl reagovat pohotově a rychle. Potřeboval svůj čas a toho bylo při hře přes poštu dostatek.

Čtyřicet pět, čtyřicet šest… vypadá to, že tmavých vlasů od rána neubylo.

Richard se vrátil do svého tmavého pokoje k šachovnici. Místo, které celé dlouhé roky tak miloval, ho nyní zneklidňovalo. Pohled na ni ho nyní zoufale trápil. S žádnou bílou figurkou už hrozně dlouho nepohnul. Konkrétně čtrnáct měsíců, dvacet dva dní a pár hodin k tomu. Tolik času uběhlo od chvíle, kdy mu Willy, jeho australský přítel, poslal svůj poslední tah. Jezdec na f4. Byl to slušný tah, kterým soupeř konečně mohl dostat do hry zablokovanou bílou věž. Richard v tom ale viděl i částečné oslabení jeho obrany, kterého se chystal v příštích tazích využít. Posunul se pěšcem a nabídl ho soupeři k obětování. Věděl, že obětovat někdy znamená i získat. Poznačil svůj tah do kolonky a odeslal dopis do Austrálie.

Obvykle stihli asi tři až čtyři tahy do měsíce. Když se ale Willy asi po třech týdnech stále neozýval, Richard začal být nervózní. Byl to jeho poslední korespondenční partner. Všichni předchozí jej již v minulosti odmítli. Během následujících týdnů mu poslal stejný dopis i s žádostí o odehrání ještě dvakrát. Ani jednou se nedočkal odpovědi.

Po dvou měsících od Willyho posledního tahu odeslal dopis rozhodčímu jejich korespondenční partie. Stěžoval si na soupeřovu nečinnost. Žádnou odpověď ale neobdržel. Za další tři týdny se u něj dožadoval kontumační výhry, protože všechna kritéria byla již dávno splněna. Bylo to ale znovu bez reakce.

Richardova mysl začala být posedlá negativními myšlenkami. Podezříval napřed poštu, že zničila jeho šanci na šachový úspěch, potom mezinárodní šachovou organizaci z přeshraničního spiknutí. Byl zlostí bez sebe. S ubíhajícím časem ale zlost vyprchala…a změnila se ve smutek, ve stesk po hře a ve ztrátu smyslu bytí. Tolik Richard miloval šachy.

Pokusil se ještě kontaktovat několik přátel, se kterými hrával kdysi. Navrhl jim možnost korespondenční partie. Bez úspěchu, bez odezvy. Nakonec přestal dopisy psát a ztratil se v lhostejnosti. Rozehraná partie s Australanem zůstala však palčivou vzpomínkou jeho touhy. Richarda pohled na ni znovu zavalil smutkem. Raději odešel do koupelny, spočítat poslední tmavé vlasy. Snad jich neubylo…

Přišla zima, dny byly krátké, chodníky zůstávaly většinu času mokré nebo je dokonce pokrývala vrstva rozmáčeného zežloutlého sněhu. Richard vyšel z domu druhou stranou, směrem do společného dvora. Na počasí, které tou dobou panovalo, byl nezvykle lehce oblečený. Měl na sobě pouze tenké pracovní kalhoty a vytahaný šedivý svetr. V ruce držel tlustý dřevěný klacek a v podpaží si nesl starou dřevěnou židli, ušpiněnou od barvy a jiných nánosů minulosti. Došel až k ořešáku, jednomu ze dvou stromů, které vyrůstaly v tomto vnitřním prostranství. Postavil se na židli a umístil klacek mezi dvě silnější větve stromu. Sestoupil ze stoličky zpátky na zem a dlouze se na něj zadíval. Potom se vrátil domů. Pohlédl na zeď na zamračenou Laskerovu tvář a pak otevřel dveře masivní dřevěné skříně hned vedle portrétu. Po chvilce přehrabování vytáhl silný provaz. Smyčka na něm byla již upletena. Vzal provaz do ruky a vyrazil zpět na dvůr. Ve dveřích se ještě otočil a přejel zrakem přes zanedbanou místnost. Naposledy spočinul na rozestavěné šachovnici. Na ní černý pěšec stále čekaje, zda bude jeho oběť přijata. Richard se prudce odvrátil a zabouchl dveře. Pomalým krokem vyrazil pod ořešák odevzdat svou vlastní oběť šachovému bohu.

Znovu vyšplhal na židli, přehodil provaz přes klacek a pevně jej zavázal. Potom si nasadil oko smyčky přes krk a stáhl si ji tak, aby mu dobře seděla. Začal si promítat svůj vlastní život. Myslel na dětství, dávno zesnulé rodiče, všechny ženy, které jej v životě odmítly, přátele, kteří byli a zmizeli a hlavně na všechny úspěšné partie a vyřešené šachové hlavolamy. Při těch vzpomínkách slzel, ale usmíval se. Stál tam takto snad hodinu, nevnímal chlad, mokro, světlo, tmu. Pak sebou ale trhl a vymanil se ze svého vytržení. Všechno nad čím přemýšlel, bylo už dávno pryč. Byl zpátky v realitě sešlého dvora, bez radosti a bez vyhlídek. Zhluboka se nadechl, jako kdyby si chtěl život ještě co nejdéle prodloužit, a druhou nohou si podkopl židli pod sebou. Černý se vzdal…

Ve chvíli kdy se Richard zhoupl, v dřevěné tyči nad jeho hlavou silně zakřupalo a klacek se nalomil. Dokázal však oběšence ještě chvíli udržet. Když ale začal Richardem zmítat kritický nedostatek kyslíku a instinktivně o něj začal bojovat, bylo to na chatrnou sebevražednou konstrukci již příliš. Klacek zapraskal znovu, přelomil se vejpůl a gravitace vyřešila zbytek. Richard spadl na zem a přitom se ještě prudce udeřil o opěradlo shozené židle. Začal sípavě kašlat a lapat po dechu. Potom co se jeho dýchání vrátilo zpět k normálu se hořce rozplakal a zůstal rezignovaně ležet na studené zemi městského dvora.


Jaro přišlo následujícího roku o něco dříve, než obvykle. Lidé chodili městem radostní a energičtí jenom v tričku a v krátkých sukních. Také Richard přežil zimu, ale připomínal spíše živoucí mrtvolu. Po jeho nezdařeném pokusu již nenalezl sílu provést něco podobného znovu. Zapouzdřil se do své ulity a neopouštěl ji, téměř nejedl. Dokonce přestal i počítat své tmavé vlasy. Kdyby se o to ale přece jen pokusil, zjistil by, že už mu stejně žádné nezbyly.

Jedno z těch smutných rán se Richard probudil s žízní. Když dorazil do koupelny, zjistil, že neteče voda a že bude muset chtě nechtě vylézt z domu a nějakou si opatřit. Hodil na sebe oblečení, co mu padlo pod ruku, a vyrazil. Venku bylo příjemně a Richardovi osvítilo jarní slunce tvář. Na Richarda to přesto žádný oblažující účinek nemělo. Vyrazil směrem k nejbližšímu krámku s potravinami, přešel ulici a na druhé straně minul malého chlapce, který seděl pod stromem a trefoval se kameny do kanálu na okraji vozovky. Když došel do obchodu, rychle se probojoval až k regálu s vodou, popadl dvě petky, vyhnul se skupince zákazníků a spěchal k pokladně. Neměl sebemenší chuť se s někým bavit a vůbec jakkoliv komunikovat. Beze slova zaplatil a zmizel. Na zpáteční cestě znovu míjel onoho chlapce s kamínky. Byl to kluk, deset, jedenáct, možná dvanáct let starý. Měl blond vlasy a byl poměrně slušně oblečený. Spíš jako kdyby se chystal do divadla a ne hrát si ve špíně. Co Richarda však nejvíc upoutalo, byl jeho výraz. Všichni se toho rána protivně usmívali, byli otravně milí a pozitivně naladění. Jen chlapcův obličej byl unavený, znuděný, bez jiskry. Chlapec si to samozřejmě neuvědomoval, ale Richard mu najednou byl chvíli vděčný za takovou kolegialitu. Na okamžik se zastavil, přemýšlel, jestli s chlapcem promluvit, ale hned usoudil, že je to naprostá hloupost. Přešel ulici a rychle zapadnul zpět do svého domu.

Když dalšího rána vstal a vykonal všechny nezbytné ranní potřeby, nalil si vodu do hrnku a zamyšleně sledoval z okna život venku. Dole na ulici si všiml znovu malého blonďatého chlapce. Vypadal skoro stejně znuděně jako den předtím a stejně jako den předtím si házel s kamínky. Richard tomu výjevu nerozuměl. V jeho věku měl tolik zálib a zvědavosti. Teď si jejich absenci omlouval stářím, ale když ji pozoroval u chlapce, značně ho to frustrovalo. Začal si něco pro sebe mumlat. Odešel do kuchyně odložit hrnek, ale pravidelné kovové zvuky ho přilákaly zpět k oknu. Zdálo se, že chlapec si všiml kovových vjezdových vrat u jednoho z vedlejších domů a začal házet kameny po nich. Richarda to tentokrát už opravdu dopálilo. Sáhl do skříně a první co vytáhl, bylo několik šachových figurek.

„Přestaň už dělat randál, krucinál,“ zakřičel z otevřeného okna a hodil po chlapci čtyři nebo pět figur. Snažil se na něj mířit, ale ani jednou se netrefil. Potom si uvědomil, že s něčím tak vznešeným se nehází a zastyděl se.

Spěšně se oblékl a vyrazil ven pro figurky, které rozházel. Předpokládal, že chlapec mezitím někam utekl, ale když vylezl ven, pořád tam byl. Kameny už neházel, jen tam ostražitě stál a nedůvěřivě Richarda pozoroval. Richard sebral z chodníku jednoho černého a dva bílé pěšce a jednoho bílého střelce. Už při házení figurek měl ale pocit, že jedna z nich zapadla pod modré auto před domem. Sklonil se k zemi a zjistil, že se nemýlí. Byl tam ještě jeden bílý pěšec. Richard si lehl na zem a začal šátrat rukou pod autem. Vydával přitom všelijaké heky a vzdechy a chlapec ho zatím tiše pozoroval. Snad po minutě nebo možná po dvou se mu konečně podařilo figurku překulit k sobě a dostat ven. Namáhavě a velice pomalu vstal.

„Nemůžeš sakra dělat něco užitečnýho?“ zahulákal ještě s mírným rozčílením na chlapce. Byl už ale přece jen klidnější, když se mu podařilo najít všechny figurky.

„To jsou figurky na Člověče, nezlob se?“ zeptal se ho místo toho chlapec.

„Člověče, nezlob se? To si děláš…,“ rozčílil se znovu Richard. Teď byl ještě naštvanější než předtím.

„To jsem hrál s mámou a je to pěkná nuda,“ dodal chlapec.

„Já ti dám Člověče, nezlob se. To jsou přece šachový figurky, ty pitomče. Šachy!“ křičel na něj rozlíceně Richard.

Chlapec ho jenom zaraženě pozoroval. Nebylo jasné, jestli neví o čem je řeč, nebo není spíš zaražený z Richardovy nečekané prudkosti. Richard byl ovšem v ráži a automaticky předpokládal to první.

„Šachy! Logika! Šachy, maty a rošády. Fischer! Spasský! Capablanca! Botvinnik?!“

Oba si vyměňovali pohledy, z obou stran značně nechápavé.

„To je ta hra, kterou už dneska nikdo nehraje?“ zeptal se ho kluk.

Richardovi se nepodařilo ze světa odejít v zimě, ale začalo to vypadat, že se mu to možná podaří při rozhovoru s tímhle klučinou. Teď na to ale rozhodně nemyslel.

„To vůbec není pravda! Šachy se pořád hrajou a nikdy nepřestanou. Je to hra králů!“ argumentoval Richard.

„Králové už vyhynuli,“ namítl mu chlapec.

„Ty seš nějakej chytrej,“ odvětil Richard a usoudil, že konverzace s takovým neznalcem je pod jeho úroveň. Strčil všechny figurky do kapsy a rozhodl se, že hrdě odejde. Otočil se směrem ke dveřím domu. Udělal jeden krok, ale další chlapcova otázka ho zadržela.

„A jak se to vůbec hraje?“

Richard v tu chvíli zahodil svou uraženost, nechal si ve tváři naoko přísný výraz, ale uvnitř ho přepadla touha pomoci tomu nebohému tvorovi, ukázat mu lepší svět, svět šachů.

Otočil se k chlapci, pozoroval ho tím svým navozeným výrazem a potom mu nabídl, že dolů přinese jednu šachovnici s figurkami a ukáže mu to. Chlapec nečekaně souhlasil.


A tak se toho dopoledne stalo, že Richard učil toho malého blonďáka hrát šachy. Seděli venku před domem několik hodin. Richard byl skvělý šachista, ale mizerný učitel. Chlapec měl hodně času a svatou trpělivost. To bylo jejich štěstí.

“Tak skočím koněm..joo..třeba sem.” navrhl chlapec a zaradoval se z tahu, který mu připadal dobrý.

“Co je to za nápad? Přece vidíš, že když potom pohnu s tímhle střelcem, moje dáma bude šachovat krále, ty s ním budeš muset uhnout a já ti pak toho nehlídanýho koně vezmu! Z tebe nic nebude, ty kluku, jeden.” vyškolil ho Richard.

Navzdory Richardovu ponižování se chlapec toho dne nevzdal. Byla v něm zdravá dávka tvrdohlavosti. A ještě předtím než se později odpoledne rozloučili, dohodli se, že se znovu sejdou a zahrají si.

A opravdu se sešli. Počasí jim přálo a tak se obvykle potkávali v parku. Richard nosil v podpaží jednu starší šachovnici, kterou si vyčlenil pro jejich účely, a klidně několik hodin hráli. Tedy, ne že by hráli jenom šachy. Občas měli čas si i normálně popovídat. Někdy mluvil i Richard o některých zaprášených stránkách jeho života, většinou však chlapec. Svěřil se, že jeho otec dlouhodobě pracuje na konzulátu ve Francii, kam ho jeho rodina doprovází a chlapec tam dokonce studuje. Teď je však na neurčitý čas doma a chlapec má neplánované prázdniny. Líčil Richardovi i různé příhody ze školy a z cestování. Richarda tyto historky zajímaly pramálo, ale svou pozornost jim chápal jako nezbytnou slušnost, která se mu vrátí v množství odehraných šachových her. Všechny Richardovy stresy a chmury byly rázem pryč. Přestal se věnovat staré rozehrané partii na jeho stole, začalo mu chutnat a dny byly najednou mnohem veselejší. Probral se tak rychle ze své předchozí mrtvolnosti, že na ni brzy úplně zapomněl. Byla škoda, že si vlastně nepřipouštěl, komu za své probuzení vděčí. K chlapci se příliš příkladně nechoval a k roli pozorného učitele měl opravdu daleko. Jejich partie se spíše podobaly nějaké Richardově šachové exhibici, kterou si náramně užíval a pro ohromení publika vytahoval své nejlepší a nejpromyšlenější kousky. Klučina si ale ve hře našel zalíbení a své opakující se nezdary dokázal přijímat.

“Takže jdeš tou věží na a6?” ujistil se Richard.

“Jo, prostě sem,” odpověděl mu chlapec.

“To je a6!” poučil ho.

“No dobře, dobře.”

“No, to není dobře, Toníku. Protože já skočím se svým koněm na e3 a ať uděláš, co uděláš, v dalším tahu posunu svou dámu na g2 a dostaneš šach-mat. Zase jsi nedával pozor a přišel jsi zbytečně o figury. Hraješ zbrkle a pak děláš chyby,” vyčetl mu Richard.

Chlapec nasadil zasmušilý, rezignovaný výraz, otočil figurkou svého krále a vzdal se. Toho dne ho Richard porazil už potřetí.

Tentokrát však Richard konečně zachytil chlapcovo zklamání a dodal: “Ale zase jsi moc dobře na začátku udělal Philidorovu obranu. Je vidět, že už si dobře umíš poradit s některými zahájeními.”

A tou malou pochvalou snad zachránil Toníka pro další dny, kdy se tak mohl věnovat své velké šachové vášni.

A Toník se opravdu zlepšoval. Richard sice neměl problémy poradit si s ním. Často mu dával najevo svou šachovou nadřazenost a sám byl schován za svou neomylností. Kdyby se otevřel alespoň na chvíli objektivitě uvažování, všiml by si, jak daleko už jeho žák pokročil a jaký šachový talent v něm dříme.

Jednoho již téměř letního odpoledne znovu seděli u šachovnice a hráli. Byla to opravdu dobrá partie. Odehráli již přes třicet tahů, a přesto měl Richard pouze drobnou materiální převahu a šanci na výhru sice cítil, ale ještě neviděl tak daleko dopředu, aby věděl, jak k ní dojde. Byli stále v náročných pozičních bojích uprostřed šachovnice.

“Už nevím, jak se mám dostat přes ty vaše pěšce,” postěžoval si Toník.

“No, to já ti teď radit nebudu. Máš svůj rozum,” pousmál se Richard.

Nezáživná část hry tlumila chlapcovo soustředění. Začal se v myšlenkách zabývat i jinými věcmi.

“Táta se příští týden vrací zpátky do Francie,” vyhrknul ze sebe.

“Jak jako vrací?” znejistěl Richard.

“Prostě jede zpátky, má tam zase nějakou práci,” doplnil Toník.

“A ty jedeš taky?” zeptal se Richard hloupě.

“No jasně že jo. Já i s maminkou. Po prázdninách půjdu zpátky do školy. Už se těším.” Potom se podíval na šachovnici a pousmál se. “Tak už fakt nevím, třeba s tímhle střelcem půjdu. Vždyť je to jedno.”

Richarda mezitím polil studený pot. Tolik si zvykl na téměř každodenní šachové odreagování, až přitom zapomněl, že nebude trvat věčně. Ve vlastní sebezáchově si tyto myšlenky nepřipouštěl. Najednou se vrátil pocit nejistoty a strachu. A jeho soustředění v dané chvíli pokleslo na minimum. Ani si nevšiml, že Toníkův tah střelcem byla chyba, kterou mohl rychle ztrestat. Místo toho pokračovala partie ještě dalších dvacet kroků, plná nedokonalých tahů a na konci musel Richard položit krále a vzdát se.

Toník byl bez sebe radostí. Pokud by se tak stalo za normálních okolností, Richard by se jistě urazil a na několik dní se zavřel jen se svou ješitností. Teď byl, ale v takové úzkosti, že by byl ochoten prohrávat a vzdávat se každý den, jen kdyby k tomu dostal příležitost.

Dohodli se na své poslední partii v parku o čtyři dny později. Ještě jednou si zahrát. Na rozloučenou.

Poslední partie podivného učitele s podivným učedníkem byla jednoznačnější. Richard odehrával soustředěně a bezchybně a i když Toník už zdaleka nebyl žádný šachový smrkáč jako na začátku, v pětadvacátém tahu si musel přiznat svou porážku.

“Takže opravdu odjíždíš?” zeptal se ho Richard se zbytečnou nadějí.

“No jasně, pozítří jedeme. Už se těším. Škoda, že si už nezahrajeme. Bylo to fajn,” řekl mu Toník, ale tak nějak bezstarostně.

“Jakou budeš mít adresu?” otázal se ho Richard.

“A proč? Vy mě chcete navštívit?” divil se Toník.

A Richard mu tehdy vysvětlil principy korespondenčního šachu. Nezapomněl zdůraznit pravidla o kontumaci, která potrestá každého neodehrávajícího.

“Tak chtěl bys se mnou hrát korespondenčně?” zeptal se ho Richard nedočkavě.

“A nedá se to hrát přes e-mail nebo přes skype?” zjišťoval Toník.

“Co?”

“Přes počítač!” upřesnil Toník a zakroutil hlavou nad Richardovou neinformovaností.

“No, já nemám počítač. Ale tohle je lepší. Máš víc času přemýšlet, co uděláš, víš? Budeš mít větší šanci,” přemlouval ho Richard.

“No, tak jo,” usmál se Toník nakonec a napsal mu papírek s francouzsky znějící adresou.

Potom se rozloučili. Richard sklidil a zaklapl šachovnici. Zůstal sedět v parku a sledoval odcházejícího chlapce. Teprve dlouhou dobu poté, co zmizel, se zvedl i on a zamířil směrem k domovu.


Bylo poměrně horké letní odpoledne. Richard seděl, schovaný za závěsy, ve svém potemnělém bytě a mísily se v něm obavy i očekávání. Byl nervózní. Partie ještě ani nezačala, ale on stejně nedokázal v klidu uvažovat. Nakonec přešel ke stolu se svou hlavní šachovnicí a sklidil starou partii s australským přítelem Willym. Poté všechny figurky rozestavěl znovu do základního postavení. Tentokrát to byl on, kdo začínal. Krátce si vyměnil oční kontakt s Emanuelem Laskerem na zdi. Poté udělal ten nejtypičtější první tah a posunul bílého pěšce z e2 na e4. Zapsal tah na papír, vložil do obálky a tu nadepsal Toníkovou adresou. Odnesl ji na poštu a odeslal. Potom se vrátil domů, posadil se za stůl a přemýšlel, jaké zahájení zvolí Toník. Chvíli přemítal nad možnostmi, ale bylo příliš brzo na jakékoliv rozbory. Navíc se nedokázal soustředit. Začal nervózně přecházet po místnosti. Nakonec, zmítán a sužován nadějí i strachem, vyrazil do koupelny spočítat, jestli je vůbec co. Čekání začalo...



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

27.03.2015 11:36:07dát kritice tipÁpéčko

Je to zajimave, takove lidsky bezne. Obcas rozvlekle, tedy se priklanim k nazoru Proseckeho.

A mozna je tam zbytecne ten prolog, preci jen to je informace, ktera ctenari nic neda, jen ho tak nejak zahlti jakymisi vecmi na pozadi, jez ani nutne nepotrebuje znat.

03.03.2015 09:38:09dát kritice tipProsecký

Zaujalo mě. Možná proto, že jsem v dětství také šachy hodně hrával. Richard je věrohodný, lidsky popsaný. jenom nevím, jestli by měl takový odpor k počítači. Vývojově bylo logické hrát šachy s počítačem nebo alespoň přes internet a jistě by se hodně takových korespondenčních hráčů našlo. 

Možná by to chtěo trochu proškrtat. Tip.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.