Byli jsme a budem! (fejetonová úvaha)

   Hlasy, které hází všechny do jednoho unijního pytle, se hluboce mýlí. I když evropské jádro má zcela jistě společnou křesťanskou dřeň, každý národ ji obohatil vlastními libůstkami, specialitami a normami. Pak mluvíme o typických rysech národní povahy.

   My Češi jsme bezesporu zajímavá odrůda. Reptáme, brbláme. Máme rádi humor. Smějeme se sami sobě, posmíváme těm druhým. Pojďme si, opřeni o seriózní historická fakta, připomenout své kořeny.

1) Vše začalo s příchodem praotce Čecha.

Úmorné pochodové cvičení odkudsi z Ukrajiny chtěl ten fantasta zakončit až na březích jižního moře, ale ve svém zápalu nebral ohled na pohlaví, fyzičku ani puchýře spolucestujících. Ano, šel přes mrtvoly a kmen začal reptat. Pak brblat. Nakonec vybublala tichá, ale důrazná vzpoura. A ejhle, podařilo se! Praotec musel vysněné Toskánsko oželet! Zklamán vylezl na Říp, zamumlal cosi o strdí, a hned poté byl z náčelnické funkce odvolán pro ztrátu důvěry.

2) Libušin soud.

Sílu remcajících poddaných pocítila i kněžna Libuše. Už, už to vypadalo, že šťastně dožije ve své hýčkané staropanenské čistotě, ale pak vyneseným soudním nálezem rozčílila Chrudoše, a ten se nahlas podivil, proč vůbec tato žena vládne. Libuše bryskně vzpomněla trpký konec svého milovaného dědečka praotce Čecha, zaťala zuby a konečně poslala pro oráče ze Stadic.

3) Čeští králové.

Před reptáním zdejšího lidu kapitulovaly i mnohé hlavy pomazané. Ty chytřejší. Hloupé se s ním pustily do křížku. Samozřejmě prohrály. Přemysl II., zvaný Otakar, si tak dlouho hrál na absolutního vládce, až ho namíchnutí čeští páni nechali na Moravském poli téměř samotného, což ho natolik dezorientovalo, že chudák nepřežil. Jan Lucemburský měl podobné sklony, ale zjevně se poučil a před místní šuškandou raději slepě utekl padnout do Francie.  

Nejschopnějšího syna Karla IV., Zikmunda, jsme odrovnali přímo ukázkově - prý nechal upálit mistra Jana! Prolhaná liška ryšavá! Co na tom, že si Lucemburka považovali v celé Evropě, my měli jasno, že jo, paní Nováková?

4) Okupanti.

Jako malý národ jsme často museli čelit agresi těch větších, silnějších. Občas vítězství, někdy remíza, spousta porážek. Tu a tam jsme se vzdávali bez boje. Nikdy jsme ale nebyli národem kolaborantů, většina z nás okupanty upřímně nenáviděla. Jenže český odboj měl své specifické rysy. K již osvědčené zdrcující šeptandě jsme totiž přidali nekorektní humor a cynický výsměch. Vtipy o Židech, gestapu, Hitlerovi, bolševicích, Brežněvovi, Husákovi...

Vyprávět by mohli už Braniboři. Kdysi dávno chtěli v Čechách slíznout smetanu, ale nakonec Smetana slízl je. Udělal z nich pitomce ve své opeře. Tak se to u nás dělá, to umíme! Výborně Bedřichu!

Příklady z moderních dějin?

- I když za války jely zbrojovky v Protektorátu na plné obrátky, přesto mluvil Heydrich o Češích jako o smějících se bestiích.

- Komunisté rozhodně neodešli od válu kvůli Chartě. Jen konečně pochopili, že jsou k smíchu. Na závěr svého působení však ukázali, že se přece jen úplně neodrodili, že i oni mají vyvinutý cit pro černý humor. Husarský kousek hodný absurdního divadla se jim povedl v prosinci 1989, kdy zvolili prezidentem Václava Havla! Jednomyslně!

   Dnes se Evropa bojí islámu. My ne. Jen ať k nám přívrženci Proroka přijdou! Nebudou se stačit chudáci divit! Hřbet k modlitbám ohneme, súry koránu zarecitujeme, ženy zahalíme...

   Kvůli zákazu vepřového ale začneme reptat. Během ramadánové hladovky brblat. Pak přijdou vtipy. Staletími osvědčený scénář. Nakonec sami utečou. Tak jako všichni. Nelze totiž dlouhodobě ovládat národ, jenž uctívá vychytralého pitomce Švejka a neexistujícího génia Cimrmana.