Jsem vrah...

Ode mě docela nemilý dílko, nemyslíte?

Bolest co probodává moje tělo,

je strašná a škodí mi,

jak sto ďáblů by ve mě bdělo,

slzy sraženinami krevními.

 

Výčitky smýkají mnou tam i sem,

na místě zůstat nemůžu,

nezasloužím si anděla, tak mi ho vem,

ublížuju, na víc se nevzmůžu!

 

Strach zabíjí myšlenky na krásu,

uteču sama před sebou,

trpělivost chystá se na basu,

mezi anděly vrahy neberou.

 

Samota znamená opět nenávist,

vraždit mysl bude znova,

nůž ten čeká na paní, na závist,

\"Jsi mrtvej!\", jsou ta slova!

 

Zvyk mám a to je vraždění,

nejdřív citů, těla částí,

nezbývá čas mi na snění,

čelo se mi vraští...vraždit, vraždit!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---