otisky pohlaví

stvoly

to svěřitelné
co klube se ke slovu

tmyprostý sestup
a prsty
cinkají o samotu

smutek
vykotlaný kmen
uvnitř těla
a bílé
duševní stvoly
rozplývají se
ve snové hmotě

 

prázdná místa

večer
kdy tma laská 
poslední zbytky nadějí
smáčejí ptáci
křídla do medu
     aby hnízda
nezůstala prázdná

tohle prázdno
zbývá jen
uvnitř rozespalé duše
když tváře stromů
snaží se protnout

 

v hlavě bílo

cítím
jak se nebe
odděluje od země
a někde z prázdna
z podsrdečna
rozhostilo se
zvučné prázdno
jako právě
odemknutý chrám

 

prosby

dlaněmi
svázanými černými
vlasy vdov
omývám
kosti krví

společně
modlíme se
aby čas
ztratil oči
a nechal nás
tiše se tlouct
//
letmý dotek
zakázané chvíle
a dál nic
co bychom oba nechtěli

 

vpíjení

v bezvětvé aleji
rozevlává se
jako předtucha nekonečna
tíživé ticho ze sna

       radost je nízko
náhlé vynoření světla
vpíjejících se těl
přivedlo nás zpět
do krajiny křehkosti
skleněných slastí

 

ržání

dnešní noci
zbrousím diamanty
kozlí krví

"Rozvažte oheň!"

mé dítě
zemřelo
jak moc ržálo
cestou na svět

nikdy ho nepohřbím
 - je tiché - mé
a v jeho zkrvavených očí
čtu budoucnost
horkými konečky prstů

 

míjení

zuřivost děště
a nesnesitelná samomluva
lišt ze zimostrázu
nutí mě klopýtat
s nepotřebnýma očima
ve zvířecím stahu tváře

 

doutnající

kočičí hřbety
zohýbají střechy 
a noc
bude málomluvná

rozvlní se
nevěrná tráva
 s vlasy cizích žen
ve kterých 
Panďáblem 
zapálení barzojové
dohořívají
v branách ráje

 

přetékání

uvěznily nás
nenasytné stěny
Tvého bytu
 
   nahá těla
klenou se dál
nad slovy
po nichž zůstávají
jen propasti

ve tmě
dotýkáš se
mého těla
       své nové oblohy
ohraničené
dvěma horkými
               hvězdami

 

dítě

snažím se nevidět
    rty
vytvarované
v posledním schizoidním vypětí
do špinavého zobáku

má nemocná dcera
ten zpustošený pták
se slzami
ve kterých hnijí
spásonosné nitky

bezmocně
plazí se
nebo metá kozelce
aby vykopala příkop
v části vzduchu

   snad někdy
podaří se jí
vzlétnout

 

drátěná žebra

v aleji
kde uvnitř stromů
klaní se mrvá těla

mezi ostrými 
tahy hráběmi
polní krysy
s drátěnými žebry
    tančí

a v purpurových
okrajích cigaret
leží večer
rozbitý jejich stíny

 

bez

na kříži
pomačkané tělo
oči
popraskané tmou
rty sevřené
aby tlumily
nelidský křik

kolik smutku
člověk snese
než pod tíhou 
vědomí si viny
  vlastního života
uloží se 
do svého hrobu

 

proniknutelně

sněží
svět změkl
a někdo
musí tahat za opratě
aby se v hnízdech
dalo spát

snad ...
žár úst
šeptajících
Sedmibolestný růženec
do mých rozechvělých slabin
přivábí klid

obtéká nás
měsíční světlo
jen tma
uvnitř nás
zůstává
neměnná

 

slunce v ledu

dny 
rozkročené
do prázdnoty domovů

v lese
mlhy kostí
a průzračný rybník

v něm
dětská ústa
němá ve výkřiku
vodnaté oči
     dlaně i rty
přimrzlé k ledu

v těch očích 
zrcadlí se
vlci
se zpěněnými tlamami
kroužící
kolem dokola

 

slézová

dveře ve mně
vedou na cesty
které míří 
k šílenství
až do míst
kde nebe
ztratilo příznačnou vypouklost
a v tichém šelestu
cedrového deště
do prstů vrůstá
příčná flétna

 

puknutí

oheň
napíná světlo
a jazyk
topí se ve smutku slov

otec
pevně mě stiskl
pod žebry
a z mých očí
vytryskla jen láska

mám strach
     jeho neurvalé ruce
přihlášené na vybíjení psů
marně se snaží
v přízi vody
smýt čáry života

naše oči
misky kalu
s každým nádechem
vstříc smrti

 

odevzdaná

v prázdných 
kostelních lavicích
zůstaly po nás
horečky pohlaví

rozpáral jsi mě
svými prsty
od stehen
až po okraj okraj myšlenky

nezbývá jiné řešení
než se courat
po hřebenech určitých slov
jako by se v některých
mohlo poznat
milované tělo

vždyť
ve zlé hodině
z domu se nevychází
i liják 
chrlí proudy vody
a čeká
až se v nich
utopí
a já
zalknu se 
Tebou
 

 

 

---