Jsem tam, kde jsi Ty

Shozenému ze světa. Barva je azurová. Šťastný králi. Když ve dne se setmí. Světlo na mou hlavu a otevřené oko. Jak je všecko pusté prázdné. Dávno zapomenutá kniha. A tvá přítomnost, tak velká a hmatatelná. A pak jak nahoře tak dole, pochopím význam těch slov. A cíl mé cesty nesu na ramenou. A cíl mé cesty ztrácí se v tobě. Je tak přítomný, tolik vzdálený. Že je v tobě něco velkého a celého, co stoupá pomalu nad obzor. Jak je to prosté, že uchopit to nejde. Když vidím slunce s lidskou tváří. Dej mi Ti víc naslouchat. A slunce milovat. Lidem tolik vzdálený, jen vzácná setkání. A slunce zář v mlžném oparu. I měsíc nad městem. A jedna z cest, na kterou si beru špičatou čepici. A vůně kouře, všední den. Nic hlubokého. Na má ramena, na mou hlavu. Není jména, kterým by mě nenazvali. Jsem to stále já, kdo nic neví a může všecko. Vlny chaosu, dno moře. Tma, hvězda měsíc i slunce je. Duše člověka, klobouk v ruce a lucernu. Tolik modři všude kolem a dobře zakopaná radost. Mám ji na stole před sebou jako zavařeninu. Kolik je ti let, zeptej se mě. Tak jaký jsi, jaká, kým jsi mi byla. Tady vedle mě, v letních šatech. Vůně moře větrné mlýny a kocovina. Že jsem vším a vše je mnou a pro mě. K čemu pochybovat, ale jak se rozhodnout. Vždy je to ne a nebo ano. Že hořím zevnitř ven a každou vteřinou. Ten velký a vzácný okamžik. Ve tmě a prázdnotě smysl mizí. Zroď se a zhyň a to je ta chvíle, kdy jsme na svět přišli. Že havrani bláto a slunce klouže krajinou, svítí po polích. Že to všecko je mnou a ve mně. A já tou svatou krajinou. Že rozumíš mi zase až na podruhé. Ty vráno jedna. Ty slunce moje. Mně nahému, stojícímu v proudu. Znám jen to, na co jsem si rukou sáhl. Chapadly slov, chapadly smyslu. A vítr do těch slov. A oheň oranžový. Ty jedna svíce, za vše ti poděkuju a nic jsem nedostal. Když všichni jsme včera zemřeli, abychom dnes umřeli znova. Že celý svět je v plameni a přece nic se nestalo. To velké Nic, které nebylo a není. Extáze a pády. Znova na kolenou, sotva jsme se nebe dotkli. A nikam jsem neodešel, sám do tmy, do mlhy vyštvaný. Šedé kamení a břečťan zelený. Jsem tam, kde jsi Ty. Tak nezoufej, měj naději. Tak takové to je.

---