Přikázání třetí: Být on-line

Třetím přikázáním současného kosmopolity je: Být on-line. Jde o nejambicióznější projekt nového člověka, jde o závod s časem a tím i kosmickými zákony. Současné chvíle bylo dosaženo. Napříště člověk chce být všude ještě rychleji, než jak rychle plyne čas.

Třetí přikázání dlouhou dobu vyžadovalo mnoho pomůcek. Nejprve musel být člověk obtěžkán prostornou krabicí, které se počalo říkat mobilní telefon. Později byl člověk za svým počítačem obehnán dráty jak vězeň nejtěžší káznice. Ale přicházely technologické revoluce a s nimi jara elektronického národa. Člověk byl zbaven pout optických kabelů a dokonce byl vyvázán z cel pokojů, od blikajících obrazovek k malým displejům chytrých telefonů.

A s očima na udičku, tedy s pohledem přilepeným k displeji svého telefonu člověk od nyní žije. Je jedno, co se na displeji objeví, zda nějaká kuřácká glosa poslance Kubery nebo nová kolekce outdoorových tepláků, vše je zahrnuto do života on-line. Jakmile přístroj zapípá jednou, značí to zprávu, jakmile dvakrát, je zapotřebí odpovědět na e-mail. Výstražná znamení fungují hrozivě jako kdysi, jen už se před nimi nikdo nezavírá do skříně jako král Václav II. před bouřkou.  

Být on-line znamená vyloučit jakoukoli mezeru ve světě. Už nic nesmí bránit bezprostřední komunikaci a poznání; každý s každým musí být nepřetržitě v kontaktu; každý musí vše poznat ihned, jen co bys do kláves vyťukal švec. O tom, že tato snaha vyloučit mezeru paradoxně jednu mezeru vytváří, se mlčí; jen pár blouznivců o tom píše prstem do vzduchu. Onlajn lidé mizí ve virtuální mezeře. Je více podobná bermudskému trojúhelníku, kam prý napadali nešťastníci cestující v dobré víře za sluncem, anebo spíše masovému hrobu, kam v podivuhodném danse macabre dobrovolně tančí onlajn lidé a pak za sebou ještě hrnou hromady hlíny?