Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 442 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Rituál
datum / id18.03.2015 / 453693Vytisknout |
autorOzzy
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno433x
počet tipů0
v oblíbených0x
Prolog

Nikdy jsem si nebyl jistý jestli mám takové ty každodenní rituály rád nebo ne. Žiju už spoustu let velmi neuspořádaným životem a jakmile se mi podaří si nějaké vytvořit většinou je zase rychle zbourám nebo se přestěhuju a začnu někde zase znovu :)

Rituál

Mám tu zatáčku rád, líně se stáčí z mírného kopce jako had vyhřívající se dlouze na letním slunci. Po levé straně je parčík s nějakou sochou, která se mi nikdy nelíbila, a kavárnou, na niž se z pravé strany dívají řady balkónů. Za ní se pak stáčí ještě víc směrem od východu na sever, takže ranní slunce mi tam vždycky krásně pohladí obličej. Pak pomalu vjíždím na hlavní ulici, kterou jako každý ráno drží pod krkem dopravní zácpa. Vyhlídnu si mezeru a vetřu se mezi ty osamělý řidiče za volanty. Asi nikdy nepochopím, proč si dobrovolně vybírají tento druh dopravy. Jestli se vůbec dá sezení v plechové krabici a neustálé čekání na světýlka nazvat dopravou. Nemají mou volnost, nezažívají mou radost z pohybu, neznají ten pocit, kdy vám vítr chladící tváře dává pocit svobody. Je mi jich vlastně trošku líto. I když, mám tenhle slalom mezi jejich plechovkami rád, ten ranní adrenalin je lepší než kafe. Hudba ve sluchátkách navíc rozjitřuje moje smysly a moje vnímání je příjemně citlivé. Šlápnu párkrát silněji a rychleji, prosmýknu se kolem plného autobusu a na kruháku sklopím rám doprava těsně před vjezdem na most. V řece je dneska spousta vody a lodě kotví vysoko, jen tak na jednu dlaň pod úrovní břehu. Lidem se bude na projížďky po řece krásně nastupovat a turisti se budou za pár dní doma chlubit, jak se řeka málem vylila z břehů. Z mostu se snažím být rychle pryč, je přece jenom hodně úzkej a řidiči mi dávají znát, že se jim nelíbím. Odtrhnu svoji mysl od klidného proudu řeky a soustředím se na úzké skulinky mezi zpětnými zrcátky pomalu se posunujících krabiček. Na konci mostu přeskočím na chodník a pomaličku nabírám dech a klidnou radost línou jízdou po nábřeží. Ještě se neprobralo po včerejší upovídané noci, kavárenské židle jsou naskládané na sobě jako podivné zmrzlinové kornouty a stolky bez hostů a barevných ubrusů působí osiřelým dojmem. Prosklené dveře a vysoká okna kaváren jsou zatažena roletami všech barev, všech oprýskaných barev, ale co chybí na barvách to je v plné míře vynahrazeno vylepenými plakáty zvoucími do nočních klubů. Vždycky si říkám, že někdy někam zajdu, ale večery venku jsou krásnější. Jen pekař v bočním vchodu ruší tu ranní ospalost a už má otevřeno. Z jeho dveří se trousí zákazníci se snídaní. Někteří jdou asi pozdě, protože spěchajíc s houskou mezi zuby telefonů a na jiných je vidět, že se ještě neprobrali. Zpomalím a při projíždění tím obláčkem vůně čerstvého pečiva se zhluboka nadechnu a na chvíli zavřu oči. S úsměvem na tváři pak šátrám očima po fasádě domu, který stojí na konci nábřeží, musím u něho zahnout doprava, ale ještě než to udělám, nahmátnu očima poslední okna napravo ve třetím patře. Z parapetu visí dlouhé bílé rukavice. S myšlenkou „jsou tam“ zkontroluju silnici a boční liduprázdnou uličkou si to šlapu do pozvolného kopce. Domy jsou tu vysoké a ranní chlad ještě nezmizel, takže se zahřívám silnějším šlapáním. Otáčím doleva do parčíku, projedu štěrkovou cestu kolem kašny, a jelikož mi v uších dohrává oblíbená píseň, vím, že jsem v cíli. S posledními tóny sesedám z kola, zamykám ho k plotu z vnější strany parčíku, a po pár schodech křičím na kolegu, aby mi podržel dveře. Jsem v práci.

V podvečer je při odemykání kola slunce ještě pořád hodně vysoko a prohřívá moje studenou klimatizací promrzlé kosti. Jsem vyloženě letní člověk, vyhřívání se na sluníčku je pro mě živou vodou, elixírem mládí a možná i smyslem života. Líná projížďka domů po nábřeží bude příjemná. Nechci se tam však dostat příliš rychle. Napřed to vezmu přes park plný zamilovaných studentů a pak zahýbám dolů z kopce, na jehož úpatí zase svírá křižovatku nemilosrdná zácpa. Hraje si se mnou přitažlivost zemská a já se tak můžu věnovat holkám vyprávějícím své každodenní strasti svým kamarádkám na zahrádkách kaváren. Prolítne mi hlavou, že jejich mužské protějšky teď asi už zvedají lokty pěkně vysoko v okolních hospodách. Dole už pak mířím ke „dvěma rukavicím“, což je moje velmi osobní a ne příliš originální označení pro ten dům. Samozřejmě, už tam nevisí. Věděl sem to, nikdy tam už večer nejsou. Ale stejně se tam každý den musím zajet podívat. Už ani nevím, jestli je to pořád zvědavost nebo jen obyčejná lidská potřeba nějaké rutiny. Spíš to druhé, z těch bílých rukavic, visících každé ráno z okna bytu ve třetím patře v domě u nábřeží se za ty dva roky stála moje oblíbená rutina. Někdy mám pocit, že jsou vlastně moje.

Všiml jsem si jich velmi brzy po přestěhování. Mám rád to objevování nového města, projíždění nových uliček, hledání temných zákoutí, a nezáleží přitom na kráse města, jde o poznat jeho tvář a objevit jeho tajemství. Připadám si přitom vždycky trošku jako za zrcadlem. A ty bílé dlouhé rukavice patří právě tam. Poprvé jsem je uviděl v takovém tom ranním pološeru, čase přímo pohádkovém. Bylo brzké jaro, ten čas, kdy příroda ještě nechce vstávat, a zima stále tluče kolem sebe. Den se teprve klubal z kukly noci a já tam stál opřený o kolo a mžouravě čmáral skicu na kousek papíru, který jsem vyptal od ospalé trafikantky. Možná bych ji ještě někde našel, tu skicu. Zvědavost, tehdy ještě křišťálová a nezkalená, mě pak k tomu domu dotáhla i odpoledne. Bez těch rukavic a ve slabém jarním světle na něm ovšem nebylo nic tak zvláštního. Solidní kubismus z přelomu 19. století, ale žádný zázrak. Na druhý den mi to tehdy nedalo a ráno jsem zase civěl na ty dvě vlaječky míru volně splývající z okenního parapetu. Tak to šlo den za dnem, trafiku zbourali, trafikantka dělá teď v jednom nočním klubu, ale ty rukavice tam visely každičké ráno. A tak se po čase ze zvědavosti stal rituál, možná rituál zvědavosti, ale prostě rituál. Mám s ním taky spojenou spoustu otázek, snažím přijít na to, jestli jsou ty rukavice něčím zatížené nebo jak jsou vlastně dlouhé. Jestli jdou až nad loket nebo končí na předloktí a jestli voní jako hebká kůže nebo jestli neškrábou mezi prsty, zda jsou to pořád jedny a ty samé nebo jestli jsou tam každý den jiné. No a večer, když už tam nejsou, se moje myšlenky rozbíhají velmi doširoka po pláních té říše fantazie. Víry mé představivosti se točí okolo rozmanitých problémů, kde jsou asi teď? Jsou uschovány složené někde v komodě nebo se právě chystají na nóbl večírek? Nosí je někdo z radosti nebo povinnosti? Hřejí někoho svou ladnou elegancí nebo jsou jenom nezbytným doplňkem, kterého si okolí sotva všimne? Příběhy vybarvené za těch jízd na kole domů bych nespočítal a některé byly jak z tisíce a jedné noci. Ale vždycky mám pocit, že ten nový je ten pravdivý, že ten nejmladší těm rukavicím nejvíce sluší. Že takhle přesně to musí být a tak přesně to je až do druhého dne. I dnes jsem na nábřeží přijel se svým rukavičkovým příběhem spleteným z duhových proužků mé představivosti. Dneska dokonce tak duhových, že jsem si zapomněl v pekařství U kašny koupit ty nejlepší švestkové koblihy na světě. Lenošení v odpoledním slunci u řeky bude tedy dneska bez sladké chuti na patře. Ale dnešní příběh byl až příliš zajímavý a tak si ho u řeky dobarvuji do jemných detailů. To mi stačí.

 

Dnes ty rukavice navleče, někdy kolem půlnoci, asi dvacetiletá dívka s tenkými vrtanými brýlemi na úzkém nose. Ty brýle jí pár let přidávají, ale ten úzký nos a drobná ústa pod ním, jí dávají až dětský vzhled. Studuje už dva roky právo, protože to chce její tatínek, a tak se nemá moc ráda. A nemá ráda ani ty práva, moc jí nejdou, ale tvrdě pracuje, z vděčnosti a strachu a z někdy z rozumu. Ale protože ví, že stejně tak jako musí člověk dýchat, aby mohl žít, musí být taky někdy sám sebou, aby se na sebe mohl podívat do zrcadla, má své tajemství, skryté před okolním světem. Ví dávno, co by chtěla dělat, má svou vlastní velmi niternou činnost, která ji naplňuje čirou radostí a uhlazuje její nervy tolik rozcuchané hodinami strávenými na fakultě. Našla si právě to něco, co tolika lidem v životě chybí. To něco při čem má pocit – ano toto jsem já a jsem krásná. Maminka ji jako každá maminka učila malovat, ale velmi brzy ji obyčejné malování přestalo bavit. Všechny ty mazlavé barvy a toporné štětce jí vadily, chtěla své obrazy přímo cítit a být jejich součástí a tak nejraději malovala vlastními prsty a jak sama říkala, malovala do přírody. Jejím plátnem byl nejčastěji prach někde v boční ulici, když měla štěstí tak třeba písek v parku, mokré okno, deska stolu v altánku v zahradách. A jejími motivy nebyla zátiší s rozkvetlým záhonem ani svraštěla čela stařenek z trhu, to maluje každý. Nejraději malovala smutek a radost a závist, někdy pocit tepla nebo vůni vlasů, kterou mívala paní, která ji kdysi dávno učila hrát na violu. Srdce jí zalévala pyšná radost, když se jí někde na starých oprýskaných dveřích vedoucích do zadního traktu některého ze zapomenutých domů povedl pocit studu. Cítila ho pak ještě dlouho na bříšcích svých prstů a byla šťastná. Ven se však dostávala díky studiím čím dál méně a tak si jednou přinesla své plátno domů. Vysadila jednou v noci v jednom opuštěném baráku celé menší okénko a měla ho doma schované pod postelí. Časem přibyla i zažloutlá dřevěná deska, původně asi od karbanického stolu nějaké restaurace a naposledy si udělala radost starším plechovým tácem na pečení, krásně prohnutým do oblouku jaké kreslí mořské vlny. Pak stačilo už jen do sáčků, skleniček a kelímků nasbírat různé barvičky jako písek, prach, popel, škrabanou kůru, měla ráda i saze, ty se jí tuze těžko sháněly. Do toho přikupovala mouku, červenou papriku, černý pepř, kurkumu a všechno pečlivě schovávala do krabic nadepsaných právnickými výrazy dozadu pod postel. A v noci, když už ji paragrafy a složité latinské výrazy dusily, rozjížděla se bříšky prstů po skle posypaném sazemi smíchanými s modrým mákem, který měl ve světle svíček měsíčně stříbřitý lesk. Doslova pod prsty jí pak vznikaly všechny pocity, které znala nebo toužila zažít. Radost z opětovaného shledání se s milovanou osobou po dlouhém odloučení, smutek z cizího nerozumu, touha po neznámém, pocit štěstí a vděku a další a další jemné odstíny barev, které stínují lidskou duší. Její prsty v tu chvíli nebyly pouhým nástrojem, ale ústy její duše, kterými tiše rozmlouvala s okolním světem. Ale jak pokračovala ve studiu a musela trávit nekonečné hodiny v knihovně, stále více a více viděla své ruce jako ruce právničky. Když se pak v noci dívala, jak její drobné prsty krouží nad dřevem, nemohla se zbavit myšlenek na ty nezáživné paragrafy plné peněz. Trápilo ji to a radost z malování se pomalu vytrácela. Někdy jen tak dlouhé minuty tiše a smutně proseděla nad dřevěnou deskou a nebyla schopná ponořit prsty do některé z barev. Na její roztodivná plátna teď maloval čas, házel na ně kupy prachu a utvářel na nich tak ten její pocit smutku. A jak čas plynul, smutek byl silnější a hlubší a tmavší. Tmavý jako ta noc, kdy se vracela pozdě z knihovny a pomalu šla po nábřeží domů. Myslela na zítřejší zkoušku a příliš nevnímala noční ruch okolních kaváren. Ale přece jen, když zrovna míjela tu obrovskou kavárnu s pozlacenými klikami a číšníky v temně červených uniformách zvedla oči. Její pozornost upoutal původně hlasitý smích, který patřil někomu v hloučku několika dam ve večerních šatech. Za obrovskými prosklenými dveřmi si navlékaly kabáty a kožešiny. Ještě než se však tyto ctihodné dámy úplně zahalily do mrtvých zvířat, všimla si, že ruce jedné z nich jsou nějak nepřirozeně bílé. Zastavila se a zadívala se na ně pozorněji. Ta dáma za sklem měla dlouhé, bílé rukavice. A v tu chvíli ji to napadlo a věděla, že brzy setře prach usazený na svých plátnech. Ten večer se vrátila domů s hřejivým pocitem, jaký má člověk, který se na něco těší. Brzy si je koupila a pak už neviděla na svých rukou skvrny právnických kliček, právo bylo pryč. Napřed jí trošku vadily, protože přišla o tu zcela bezprostřední radost z doteku a byla z toho smutná. Po pár dnech však dostala další nápad a za mnoha a mnoha navlékání a svlékání z těch rukavic pečlivě odstříhala špičky prstů a látka tak končila tam, kde začínaly její bíle nalakované nehty. A pak už dlouhé hodiny do noci hledala sama sebe a dívala se do zrcadla tvarů a křivek, které její nové ruce, její vlastní sněhově bíle ruce zanechávaly na chladném kovu nebo průsvitném skle. A tak to dělá každý den. Když ji pak pozdě v noci přemáhá spánek, chvíli se zamyšleně dívá na ty kopečky a vlnky pocitů, a usměje se, jen tak sama pro sebe. Nakonec vše pečlivě uklidí, rukavice vypere a pověsí z okna.

A tak teď ležím na svém místě na nábřeží a jsem šťastný. Nemám sice k zakousnutí ty trpce sladké švestkové koblihy, ale mám zase jeden kudrnatý příběh o bílých rukavicích. Řeka pode mnou pomalým tempem ukrajuje čas a tam u mostních pilířů maluje voda na hladině ty obrazy z mého příběhu. Jarní teplo mě uspává, pomalu se donutím znovu nasednout na kolo a vydávám se domů, kde mě čekají mnohem přízemnější povinnosti.

                Dneska je na kruháku zase plno jako u nás na vesnici o pouti. Navíc to vypadá to, že se uprostřed něco děje. Nějaký mladý, začínající a zajisté nadaný sochař zde instaluje své dílo vytrysklé z bujné, dnešní hektikou vytvarované představivosti. Svou dodávku plnou různých krámů nacházejících se obvykle na skládkách zaparkoval sice u vnitřního okraje, ale přesto se mu podařilo způsobit menší dopravní kolaps. Myslím, že si toho ani nevšiml. Jeho pobíhání okolo rozestavěných rezavých a pokroucených tyček se mi líbí, a tak si kruhák objedu dneska ještě jednou dokola. Těžko říct, jestli někdy pochopím, co má jeho dílo říci světu, ale mám pro staré krámy taky slabost a tak se hodně těším, až tudy pojedu zpátky a bude snad hotovo. Baví mě bydlet ve městě otevřeném všem možným kulturním experimentům, podivínům, umělcům, průkopníkům i ztracencům. Často, když jedu kolem hromady písku někde u cesty, nikdy nevím, jestli jde o novou vlnu v moderní seberealizaci nebo prostě začíná oprava chodníku. S těmito myšlenkami se vyhoupnu na most a po chvilce kličkování jsem u kaváren. Pekař dneska zase zaspal, protože na jeho ceduli chybí u slova pečivo slůvko „čerstvé“. Aspoň je upřímný. Nebo možná jen zapomněl, protože vůně linoucí se z jeho dveří je stejně podmanivá jako vždycky. Minu jeho nedopsanou tabuli a málem spadnu z kola. Okno ve třetím patře na kraji je zavřené a parapet je smutně osamělý. Prudce zabrzdím, sotva si všimnu nějaké nadávky od řidiče za mnou a jen nechápavě zírám nahoru. Okamžitě mě začíná zaplavovat silná vlna té prapůvodní, čiré a ryzí zvědavosti. Musím nahoru. Moje první pracovní schůzka začíná za hodinu. Postavím kolo po strom před domem a sáhnu na kliku těžkých dveří. Mohl jsem to čekat, dům je tak brzy ráno ještě zamčený. Udělám pár kroků směrem do ulice a znovu nevěřícně koukám na prázdný parapet. Ne, nejsou tam. Myšlenky nabírají na zběsilosti. Třetí patro, vysoké stropy, tam nevylezu, fasáda je v podstatě hladká. Okap je na druhém konci. V domě je kadeřnictví, ale to otevírá až za dvě hodiny. Kdo by se taky tak brzo ráno chodil ostříhat. A vůbec, kdo se vlastně chodí stříhat? Mají na dveřích telefonní číslo. Pohrávám si s myšlenkou zavolat tam a vysvětlit situaci. Těžko ovšem říct, zda by byla dotyčná osoba ráda probuzena mým sic barvitým, ale přece jen mírně blouznivým povídáním o dlouhých bílých rukavicích. Nebo bych mohl nahlásit rozbitou výlohu, támhle vidím nějaký uvolněný dlažební kostky. To by sem asi majitele přitáhlo. Avšak asi nejen jeho. V tomto rozjímání jdu znovu zkontrolovat okno, třeba o nic nejde a za chvíli tam budou. Každý má přece občas právo zapomenout, měl bych být tolerantní. Třeba včera ta holka usnula a pověsí je až ráno než půjde do školy. A tak se na pár minut obrním trpělivostí a vyčkávám, odejít nemůžu a můj rozum zatím bezpečně drží na uzdě plán na vyvolání zmatku a paniky. Každá minuta mi přijde jako věčnost a nakonec se hráz v mé mysli protrhne. Zamířím k těm dlažebním kostkám. Nechci nikoho poškodit, budu se tam pak chodit stříhat celý život, ale vidím v nich prostě klíč k těm dveřím. Ulice je ospalá a myslím, že při dobře mířeném hodu z patřičné vzdálenosti by mi to mohlo projít. Rozum přece jen ještě trošku funguje a tak pečlivě a pomalu vybírám kostku a promýšlím strategii, když v tom uslyším cvaknutí zámku a skřípění pantů. Odskočím ke zdi vedlejšího domu a paní, která právě vyšla z těch dveří, které jsem chtěl tou dlažební kostkou odemknout, si mě sotva všimne. Naštěstí spěchá, nezamkla. Ještě jsem si stačil všimnout, že neměla rukavice a už držím za kliku. Tentokrát se dveře pod mým tlakem otevřou. Prostorný a temný průjezd, jakých jsou ve městě stovky. Schodiště je napravo vedle poštovních schránek, na nic nečekám a beru schody po třech. Ve třetím patře se udýchaně vrhnu na pavlač, má tvar obdélníku a rámuje celý obrys vnitřního dvora. Zamířím neomylně znovu doprava. V rohu jsou dvoje dveře a tak chvíli váhám. Netuším, které vedou do bytu s okny do ulice. Ale najednou si všimnu, že ty dveře nalevo jsou mírně pootevřené. Trošku se uklidním, našel jsem to, na páteři mě šimrá mráz. Nezavřené dveře a okno bez rukavic, něco se stalo. Pomalu vklouznu do chodby, nejdříve chvíli tiše poslouchám a pak o sobě dám vědět hlasitým dožadováním se odpovědi na otázku, zda tu někdo je. Chodba i okolní pokoje mlčí a tak se začnu spouštět hlouběji do bytu.

V úzké chodbě je bez oken dost šero. Za prosklenými dveřmi napravo je prázdná koupelna. Slyším jen kapající kohoutek. Pootevřenými dveřmi naproti nakouknu do kuchyně, na rozdíl od té mé je uklizená, kuchyňská linka je asi starší než já, ale voní to z ní kořením. Ještě jednou se zkusím ohlásit zavoláním. Byt stále mlčí. V kuchyni vidím další dveře, ale vracím se do chodby, zajímají mě pokoje s okny do ulice. Narazím na ni hned za prvními vysokými, světle zelenými dveřmi, z nichž jako podzimní listí opadává barva. Ještě dřív než si uvědomím pokoj okolo sebe, jsem u ní. Drobná starší, stará paní s obličejem plným vrásek a dlouhými vlasy v barvě husté mlhy, kterou občas prosvítá slunce. Přestože ležela jaksi podivně zkrouceně a oči měla zavřené, z jejího obličeje vyzařoval jistý klid nebo pocit úlevy. Zůstal sem se na ni chvíli tiše dívat. Spala. Klidně. Můj pohled se vyklonil z okna na ulici pode mnou. A ta byla z této perspektivy docela cizí a jaksi vzdálená. Venku se svět točil dál, všechno se dálo jako vždycky, ale jakoby beze mě. Poprvé jsem tu ulici uviděl bez mé přítomnosti na ní a měl sem pocit, jakoby mi někdo řekl: tak takhle vypadá svět bez tebe.

„Já věděla, že přijdeš,“ řekla to tiše a pomalu. I přesto jsem se lekl a uskočil o krok dozadu. Oporu jsem našel ve velké pohovce uprostřed místnosti. Dívala se na mě, oči byly černé a připomínaly dvě propasti v lese hlubokých vrásek. Zdálo se mi, že se usmívá. Pořád sem z ní měl ten pocit klidu a vyrovnanosti.

„To není možné,“ odvětil jsem, a když se zvedla, aby se opřela o stěnu pod oknem, všiml jsem si konečně těch bílých rukavic. Měla na sobě takové světle šedé šaty s červeným vzorem malovaným umělci dávno zapomenutých civilizací. Paže měla holé, poseté malbami svého stáří a na rukách jí zářily ty bílé rukavice.

„Ale je, mnohokrát sem tě viděla jak se sem díváš a věřila jsem ti,“ měla příjemný, hřejívý hlas, kterému neúprosný čas přikoval laskavost.  Chvíli, kratičkou, jsme se na sebe dívali a já začínal tušit, že ode dneška už nic nebude jako dřív.

„Já jsem se prostě bál, že se Vám něco stalo. Nevisí Vám z okna ty rukavice. Každé ráno je tam vidím, ale dnes ...“

„Vím, vím proč si přišel. A děkuji ti, teď když si přišel, bude všechno tak jak má.“ Vůbec jsem jí nerozuměl. Pomalu se zvedla a přešla ke komodě na druhé straně pokoje. Vysunula jednu dřevěnou zásuvku, ladným pohybem si ty bílé rukavice sundala a uložila je do ní. Měla krásné ruce. Byla v nich moudrost těch lidí, kteří jí vymalovali vzor na šaty. Pak si sedla do křesla a já si sedl naproti ní na tu pohovku. Připadlo mi, jakoby okolní pokoj vůbec neexistoval, byla tu jen ona.

„Tak se ptej,“ myslím, že se u toho zase usmála.

Mnohokrát mě napadlo, že kdybych se vlastně někdy dozvěděl pravdu o těch rukavicích, přišel bych o kousek radosti v životě. O to malé soukromé tajemství. Vlastně jsem se pravdu nikdy úplně dozvědět nechtěl, bavilo mě si s ní hrát a skicovat si ji pokaždé jinak. Ostatně to snad dělají všichni se svými pravdami. Takže jsem ani sám sebe nepřekvapil, když jsem váhal. Navíc mě začínala víc zajímat ona, ale nakonec, nejspíš z pohodlnosti, tolik mi vlastní, jsem se vrátil k rukavicím.

„Ty bílé rukavice, na co je máte?.“

„Sbírám s nimi sny,“ řekla lehce a přitom vážně.

Mlčel jsem. Pokračovala pořád v takovém velmi lehkém tónu hlasu.

„Bez nich ty sny většinou jenom vytáhnu. Ale v těch rukavicích je dostanu až sem.“ Občas sem míval pocit, že mnou vymyšlené příběhy jsou příliš šílené a smál sem se sám sobě, když mi fantazie utekla jako divoká řeka daleko za kopce a kopečky reality, ale její odpověď byla z říše zcela nepředstavitelné. Můj pohled sjel z jejích očí zpět na její ruce. Volně jí ležely v klíně, hebká kůže s roztočenými vráskami, štíhlé, ale ne kostnaté, prsty, útlá zápěstí, měla krásné ruce. Možná je to pravda. Cítila, že jí nevěřím, ne úplně, ne tak rychle.

„Můžu je vidět,“ okamžitě sem se začal cítit hloupě.

„Můžeš, ale nic v nich neuvidíš, budeš se muset naučit je číst a procházet se v nich. Teď bys viděl jenom jejich stíny, jako v kalné vodě nebo husté mlze.“

„Jak víte, že se to naučím?“

„Zdávají se ti sny nebo ne? Každý, komu se zdají sny, se to může naučit.“

„Takže vy mě chcete naučit procházet se v cizích snech?“

„To tě musím naučit, jinak bych tě nemohla naučit je sbírat,“ pořád mluvila velmi kldině. Až nyní, když mi opět hodila balvan do řeky mých myšlenek, a já se chvíli nemohl vzpamatovat, sem si všiml jejího hlasu. Byl klidný a hřejivý až konejšivý, asi dobře věděla o mém vzrušení a mých rozpacích a všech ostatních pocitech, který se mi proháněly celým tělem. Ale hlavně byl mladý. Jakoby nebyl její, jakoby jí prostě nepatřil.

Nevím, jak dlouho mi trvalo, než jsem promluvil, ale bylo to jedno, měla kolik času chtěla. Myslím, že jsem se poprvé usmál.

„Tak to mi budete muset o tom řemesle nejdřív něco povědět.“

„Ptej se.“ Jednou bych chtěl mít její klid, její sílu, její oči.

Myslím, že ji zajímaly mé otázky, určitě mi mohla všechno povykládat sama, ale dělalo jí radost, že budu sám pátrat v jejích tajemstvích. Nebo nebyla zvyklá mluvit. Ať tak či onak, otázek jsem měl spoustu, i když nevím, jestli jsem jí v té chvíli věřil nebo ne. A tak jsem se ptal, dlouho, někdy hloupě, jindy neohrabaně, občas chytře a možná i nepříjemně. Někdy odpovídala obšírně, jindy schválně krátce, třeba jen jedním slovem. Pořád však byla klidná a v její řeči byla moudrost a důvěra a krása.

„Proč?“

„Když to někdo umí, měl by lidem pomáhat. Já jim pomáhám od zlých snů.“

„Jen tak?“

„Ne, něco si za to beru.“ Zdálo se mi, že sem zaslechl v jejím hlase smutek, ale tehdy jsem ji ještě neuměl číst.

„Ty dobré?“

„Ano,“ myslím, že se zase usmála, ale smutně.

„A není to škoda, brát jim ty dobré?“

„Byla jsem vždycky zvědavá a k tomu jsem ráda snila, i ve dne. A pak mi začaly moje sny mizet, a zdával sem se mi pak už jenom jeden sen. O jenom drobném člověku, takovém vetchém a slabounkém staříkovi s mladým hlasem.“

„A vy jste ho začala hledat,“ moje uražená fantazie se zase začala drát na světlo světa.

„Ale kdepak, přestávala jsem mít o sny zájem. Koneckonců, pořád stejný sen, koho by to bavilo. Ale tak jak se mi napřed změnil sny, změnil mi i život. Potkala jsem ho.

„To on vás to naučil?“

„Ano, nejdříve se mi o něm jenom zdávalo, ale jednoho dne jsem ho potkala v muzeu. Seděla jsem zrovna před takovým velkým obrazem, na němž byly lodě na dalekém obzoru, a on si přisedl a pozval mě k němu domů a tam jsme si povídali, hodně podobně jako my teď spolu.“

„To on vám dal ty rukavice?”, vracím se vlastně k tomu hlavnímu důvodu, který mě sem přivedl.

„Ne, ty jsem si vymyslela sama kvůli tomu sbírání. On sny nesbíral, jen bral lidem ty špatné, ale zase uměl se sny pracovat jinak. Uměl je měnit, ale to já neumím. Jako u všeho platí, že každý má trošku jiný talent a každý jde na věci trošku jinak.“

„A poznají lidé takový, jak bych to, no „odebraný“ sen?”

„Někdy ano, probral ses někdy s pocitem, že se ti něco právě zdálo, měl si to skoro před očima, ale nikdy se ti nepodařilo vzpomenout si?”

„Jasně, mnohokrát, myslel jsem, že to se normálně stává každému.“

„Vždyť já taky netvrdím, že jsem sama.“

„Hmmm, je fakt, že mi to vždycky připadalo, jakoby mi ten sen někdo ukradl.“

Tentokrát se usmála doopravdy, krásný a jiskřivý úsměv, který mě okamžitě zalil příjemným pocitem.

„Já tomu pravda přímo krádež neříkám, ale tušils správně. Ty sny jsem si vzala, ale myslím, že to není krádež. Za každý odnesený dobrý sen, jsem tě zbavila jedné noční můry. Ostatně, stejně bys ty sny nakonec zapomněl. Je to taková splátka, za tu pomoc se špatnými si nechám zaplatit těmi krásnými.“

Já to věděl, mnohokrát jsem si říkal, že v tom záhadným a náhlým zmizením snu, za nějž bych dal krk, že se mi zdál, musí mít někdo prsty. Moje myšlenky se stáčí do kruhu.

„Můžu je vidět, teda můžu vidět ty jejich stíny.“

„Řekla jsem ti, že v nich nic neuvidíš, není to tak jednoduché a chce to hodně trpělivosti, ale chceš-li, můžeš otevřít ty dveře do vedlejší místnosti. Ty, co je u nich ta černá soška.“

Zvednu se, a chvíli si sošku prohlížím. Je to taková ta africká vytáhlá postava z černého dřeva, na štíhlé tváři má neurčitý výraz a má nevím proč rozpažené ruce.

„Aha, strážce pokladu, co?“ pokusím se o vtip.

„Ale ne, byl to dárek a teď slouží jako věšák na ty rukavice. Na těch jeho černých pařátech, se krásně vyjímají.“ Ten její hlas, trošku sem při těch pár krocích ke dveřím znervózněl, ale opět mě teplo její hlasu uklidňuje. Mlčíme. Pomalu otevřu dveře a dívám se do prostorného tmavého pokoje, má také okna do ulice, ale denní světlo sem nepouští těžké černé závěsy.

Nechci dovnitř, jen mžourám do šera, s kterým bojuje světlo pronikající přes mnou otevřené dveře. Opřu se o zeď u dveří, abych nechal světlu prostor a pomalu si prohlížím její sbírku snů.

„Jak dlouho je sbíráte?“

„Řekla bych, že tak deset let, nevím to přesně. Čas moc nesleduji.“

„Sny jsou asi nesmrtelné.“

„To ne, sny jsou lidské výtvory, a stejně jako člověk, jeho myšlenky, díla a vůbec všechno na světě, nejsou nesmrtelné. Čas nás dohoní všechny, a nakonec i naše sny. Ale jak dlouho vydrží to nevím, ale určitě tu budou déle než já.“

Nevím jestli vidím sny, nebo jejich stíny, ale nevěřícně koukám na úžasnou hru barev. A najednou si všimnu, že se ty barvy mírně mění a pohybují. Nechci jít dovnitř, ale chci vidět víc. Chci je umět rozlišit, chci vědět, kde končí jeden a začíná druhý. Najednou se zarazím, ta její poslední věta. Nemůžu se přestat dívat do toho pokoje, takže s ní mluvím trošku neslušně otočen k ní zády. Ale z jejího klidného hlasu je poznat, že jí to nevadí. Vracím se znovu k tomu pohledu přede mnou.

„Takže teď ze mě chcete udělat kustoda Vaší sbírky? Nejsem na to trošku mladý, vy sama říkáte, že sbíráte jen asi deset let.“

„Nejsi, já začínala ještě mladší.“

Chvíli mi trvá, než mi dojde, co vlastně řekla. Nebo mi to ještě pořád nedochází. Pořád se dívám na všechny ty barvy světa vetkané do jednoho pokoje a přemýšlím, jak se zeptat.

„Mladší než já?“

„Ano, byla jsem mladší než ty. Ten stařík, který mě učil, začínal asi tak v tvém věku. Byl ale silnější, vydržel o pár let déle než já.“

„Já přece...?“

„Ani on nevěděl, proč to tak je, ale procházení se ve snech se prostě platí časem. A já cítím, že já už za chvíli nebudu mít čím platit.“

Otočím se na ni s jednou rukou na klice a tak jen uslyším lehké zabouchnutí a cvaknutí zámku.

„Vypadá to jako pole v letním večeru.“ Hned vím, že to není pravda, vypadalo to vlastně úplně jinak, ale lepší příměr mě nenapadl. Ta její fantastická sbírka mi zezačátku opravdu připomínala pole. Takové jemné velmi dlouhé klásky jakoby ječmene na krátkých stoncích se všemi těmi chloupky a zrnky, každý chloupek a každé zrnko jiná barva. Tisíce a tisíce klásků, vzájemně se proplétajících a dotýkajících, vzadu u stěny vysokých až ke stropu, ale u dveří sotva ke kolenům. Možná ten pohled připomínal mořskou vlnu, utkanou z živých neposedných rostlinek, kuliček a štětinek. Všechno se mi to pak začalo spojovat do takové jakoby látky přehozené přes sotva viditelné rostlinky. Myšlenky se mi vrátily k ní. Kolik jí teda může být let? Chtěl jsem, aby něco řekla, abych uslyšel odpověď na tuto nevyřčenou otázku. Jen se na mě dívala.

Najednou jsem si nevím proč vzpomněl, že jsem za sebou nezavřel venkovní dveře na pavlač.

„Moment,“ hlavou se mi honí spousta dalších otázek a tak se svižně prosmýknu do chodby. Beru za kliku a tiše zavřu. V podivně protaženém okamžiku reality trvá dovírání dveří věčnost, jakoby si čas chtěl na chvíli odpočinout a na chvíli se zastavil. Nebo jakoby mi měl dát možnost ještě jednou si uvědomit, co vlastně dělám. Uvědomit si, že za těmi dveřmi nemizí jen pavlač a dvůr, ale úplně celý můj svět. Uslyším zacvaknutí zámku, otočím se a už klidně, pomalu se vracím za ní.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

26.03.2015 15:23:11dát kritice tipOzzy

> Lakrov - díky moc za kritiku, postřehy a připomínky! to jsem potřeboval jako sůl. Vím, že určitá rozvláčnost je můj problém, a taky schopnost se vyjádřit ... navíc nemám trpělivost ... zkusím to třeba ještě přepiplat, ale myslím, že spíš tvé připomínky budu mít paměti u dalšího kusu. Fakt ještě jednou díky moc za tvůj čas a kritiku.

26.03.2015 12:27:07dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Hned v úvodu mě zaráží nečekaný přechod od nasazeného spisovného k nespisovnému jazyku: (...mezi ty osamělý řidiče... ...přece jenom hodně úzkej...) Začátek té "cestovní" kapitoly se mi líbí, a když už mi začíná připadat, že je moc dlouhá, tak (naštěstí) skončí. Kapitola o "dívce z rukaviček" je pro mě trochu těžkopádná, ale to zanícení pro výtvarno mě udrží číst dál. V následující "cestovní" pasáži už se zase začínám nudit, ale naštěstí se dostavuje napětí v podobě chybějících rukaviček a akčnost, nesená snahou o zjištění příčiny. Celkově se mi to líbí, takže po dočtení nelituji pročteného času. Oceňuji nápad a náladu toho textu. Jen mám trochu výhrady k obsáhlosti, především úvodních (již zmíněných) kapitol. Současně mi ale dochází, že jakýkoli zásah do takhle hutného textu nebude snadný, respektive bude pracné udržet plynulost v případě pokusu o vypuštění některých vět.

18.03.2015 19:13:26dát kritice tipMarking Machine

tohle se nedá



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.