Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 454 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Čas nám daný
datum / id26.03.2015 / 453928Vytisknout |
autorMarcela.K.
kategorieMiniatury prozaickéDalší dílo autora
zobrazeno644x
počet tipů7
v oblíbených0x
Čas nám daný

 

 

Držím mobil na uchu:

„Já nemohla před tím novým doktorem, mluvila jsem s paní doktorkou, řekla, ať vám zavolám…Našla jsem si číslo v kartě.

Je hrozně drahej, mladej, namyšlenej… nejezděte sem.“

 

Má zubařka!

Známe se už víc, jak pětadvacet let.

Už se nikdy nedotkne svým plochým břichem mojí pravé paže

Nebudu se na ni dívat s pusou otevřenou a v duchu si říkat, že je hezčí než Kateřina Macháčková.

 

 Nedivila jsem se, že hulila jako fabrika.

Čím taky přebít ten smrad ze zkažených zubů…?

Chvíli jsem s ní stála u křesla a míchala amalgám v jedné maličké ordinaci.

Pak jsem za ní pětadvacet let jezdívala i s manželem do hor.

Předběhla dobu?

Ne, to jen ze známosti jsme dostali vždy i černý kafe a pár minut jejího času navíc.

Chtěla bych jí ho dnes vrátit.  Jenže čas vrátit nelze.

Opírala se o mou pravou ruku a kdesi uvnitř hrudníku si její závislost vybírala pomaličku svou daň.

„Pane inženýre, tak jdeme na to…?“ nechala mě sedět na židli v ordinaci, když otevřela pusu mému muži. Smály jsme se a vtipkovaly na jeho účet. Myslím, že ji měl moc rád. Tu křehkou blondýnku, která se se sestřičkou usmívala nad jeho hlavou.  A já mu tuhle lásku „pod dohledem“ tolerovala.

Opírala se o jeho pravou paži svým plochým břichem, díval se s otevřenou pusou do jejich krásných očí a jen Bůh ví, co se mu honilo v hlavě…Často mi ale dokázal vyprávět jen o ní celou zpáteční cestu domů. Bylo to přes čtyřicet kilometrů.

Bezbolestná… kéž by i ona měla nyní takové štěstí na lékaře.

 

 

***

Najděte si v malém městě dobrého zubaře. Nevezme vás do péče, protože má plno…přeplněno.

 

***

Zubní klinika v Praze.

Vcházíme do dveří honosné vily. První recepce -  doprava…druhá recepční už se usmívá a bílé zuby dělají reklamu firmě. „Dáte si kávu, čaj, nebo jen vodu?“ zeptá se mile a ukáže na kožená křesla v čekárně.

Ze dveří ordinace vychází lékař. Je to ten z televizní reklamy na zubní pastu Sensodyne.

Dá mi pusu.

„Ahoj teto.“

Fíha! Ten Kubík, který, když byl mrňous, na mě, jako jedno  z rozjívených dvojčat, plival…

Vyplňujeme dotazník.

Představuje nám svoji sestřičku – zdravotní. Na Moravě má jen dva bráchy.

Váhám. Špatná čeština, přízvuk, ale jaký?

Kuba se usměje. Je to indiánka, kdyby ses chtěla naučit střílet z luku...

Sestřička se směje a vede mě do místnosti s panoramatickým rentgenem.

Snaží se, mluví česky. Za manžela má Čecha...

Vcházím do ordinace a vděčně se na Kubu podívám, když zaslechnu: „ Strejdo, chceš jít s námi? Můžeš si zatím, než přijdeš na řadu, v ordinaci sednout na židli…“

 

Na zpáteční cestě domů si v autě zase celou cestu povídáme.

Jsme nadšení z toho, jak šikovný kluk z Jakuba vyrostl, a přesto mám pocit, že vzadu za námi se na sedadle uhnízdil smutek.

 

Ještě je čas...koupit kytku a zajet na kávu do hor.

 

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

30.03.2015 12:57:45dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

 Z úvodních vět si zprvu neumím vyvtvořit představu ale v pátém nebo šestém řádku se obraz zaostřuje. Dvojí zmínka o plochém břichu je snad trochu zvláštní, ale zároveň tak nějak podtrhuje celkově smutnou náladu, která se naštěstí náhle přehoupne ze vzpomínkové nostalgie k lepším zítřkům a rozšiřujícím se obzorům Poslední věta a odhlédnutí zpět k názvu jsou pak nejistým náznakem dobrého(?) konce. Tip.

27.03.2015 21:25:46dát kritice tipPetr333

Nic netrvá věčně...ale v tom jak mladí zaplňují uvolněná místa, je myslím ten kousek naděje***

26.03.2015 15:51:16dát kritice tipDiana
Co dodat? Tak to v životě chodí ...*


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor