Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Sobotní mušličky s citrónem

30. 03. 2015
6
11
1999
Autor
Movsar

Zápisky ze sobotního putování městem.

Prdýlky maratónských běžkyň se valí Prahou. Je to pestrobarevný hrozen, co v cíli dá mnoho šťávy, to každý čumil ví.

Tuto sobotu tedy otevíraly hrozny. Hrozně se mi líbily, běžely zrovna kolem řeky a většina byla sevřena do elastických kalhot, takže po jejich povrchu bloudily zraky diváků kolem a sluneční paprsky, ty se ihned odrážely a píchaly do očí. Latex, zadky a píchání aneb pražský půlmaratón.

Poledne pokročilo, a tak bylo třeba jít. Přes řeku, která nic nevěděla o lidském snažení na levém břehu, přes most, jehož jméno rackům hřadujícím na jezu zůstává utajeno. Kolik tajností a lží máme před přírodou, a sami se její tajnosti snažíme, ach, jak často trapně a nevybíravě, pronikat. Pozdravil jsem ty racky pozdravem docela jiným, než je pozdrav prezidentů z jedoucího auta. Pod Tančícím domem jsem uhnul do ulice s antikvariátem.

Byl prázdný, jak už antikvariáty bývají. Knihy tu jsou uloženy až ke stropu, je třeba používat hasičský žebřík. Milovníci knih pak šplhají za svými milovanými knížkami jako hasiči za plameny. A hasí touhu po vědění. Sahám tedy do ohně a vytahuji dvě knihy: Jean Greisch, Rozumět a interpretovat a Diogenes Allen, Filosofie jako brána k teologii. Před výlohou ještě postojím a jako nenapravitelný pyroman hledím naposledy do plamenů.

Procházím pod soudní budovou. O všedním dni tady bývají okna dokořán, neboť po spravedlnosti zůstává v jednacích síních těžký vzduch. Ale ten brzy vyvane a nakonec zůstane jen pár popsaných papírů s úředním razítkem. Ty pak někdo ze vzteku roztrhá a, pokud je ze vzteku rovnou nesní, vezme je země vzduch. Spravedlnost zkrátka žije a zaniká v mnoha podobách. Dnes si ale i spravedlnost vybírá sobotu, a tak jsou okna zavřená a jedině snad někde ve vrátnici právě dojídá lečo s chlebíčkem dveřník.

Vydávám se Spálenou dál. Mnoho lidí se tudy netoulá, ale na jednom místě se přece vytváří živý chuchvalec: před výlohou s mobilními telefony. Ultratenké, ultravelké a ultraparádní přístroje jsou jako třpytky pro rybičky. Povětšinou mladí muži, někteří v teplákových soupravách, jež opět vešly slavobránou módy, nahlížejí do výlohy a slastně mručí. V jejich mručení není o moc méně slasti než v mručení tibetských mnichů, ano, i věda a technika jsou člověku velkým lalulá.

Procházím ve stínu novostavby, jíž pokřtili jménem Kvádr. Ano, je to kvádr, ne nepodobný tomu z Vesmírné odysey. Ten také vpadl mezi první lidi, aby vyvrátil jejich pořádky. Tady, okolo obchodního domu Máj, žili v symbióze holubi, pocestní, narkomani a unavené letušky. A náhle do země přistál kvádr a ze všech se stali noví všichni: holubi si zvykli na ještě více modifikovanou stravu, pocestní se proměnili v nakupující, narkomani překročili dávky a letuškou je tady teď každá.

Na druhé straně kvádru se stále otáčí obří hlava z kostek. Stále to rozrušuje lidi s fotoaparáty, takže míří do jejího středu a mačkají spouště. Herakleitos prý řekl: Blesk řídí průběh všech věcí. Ano, vše se dnes odehrává v krátké chvíli, kdy z přístroje vyšlehne blesk, ozáří skutečnost a navždy ji zachová ve snímku. Změť pixelů jako výsledek chvíle. Lze to říci i takto: dáváme na misku vah přítomný okamžik a změť pixelů? Protože se ty snímky těžko kdy dostanou více do naší pozornosti, je to jako ubírat skutečnosti s každým stisknutím fotoaparátu. Už léta nefotím nic.

A už je tu druhé sobotní zastavení. V bezmasé jídelně sedí pár středního věku. Muž má na hlavě vystříháno něco, co připomíná mnišskou tonzuru. S věnečkem vlasů vyholeným až na kůži spánků a krku působí jako by se sem propadl z gotického obrazu. Je tu taky žena obtěžkaná břichem, v němž ukrývá nejméně dva další životy: deleuzovské množení řad. A je tu také dívka s prsy baňatými jak nádoby přesýpacích hodin. I ony měří čas: čas zábavy a čas výživy.

Ale po jídle je čas vyrazit k dalšímu zastavení, kterým je antikvariát Aurora. Je tady mnohohlavý personál, o jehož práci pečují čtenáři opouštějící své tituly. U výkupního stolku je místo velkých loučení. Dokonce je na tom stolku místo, které nikdy nevysychá, stále je vlhké a slané.

Sem si lidé i v sobotu cestu najdou, tento antikvariát se těší přízni čtenářů. A tak se proplétám mezi regály a nacházím: Petr Wittlich, Česká secese; Renato Guttuso, O malířích; Skácel a Fried, Vzájemná korespondence. Ukládám knihy do batohu, podobně jako se ukládají děti ke spánku, a směřuji k Příkopům.

Ulice Na Příkopě je docela vzdálená knihám, i proto jich tam pár nesu. Teroristé přinášejí na obdobná místa skryty výbušniny, já těch pět dnešních knih. Možná že zanedlouho budou i čtenáři označeni za teroristy; ostatně mnoha dobromyslným lidem se takového označení již dostalo (ekoteroristé).

Obcházím blok kolem Prašné brány a Celetnou k Náměstí padlých hlav. Tou cestou se tetelí davy, každý z turistů si chce zakřičet to své slovo do oblak, jenže až tam se nedostanou – zůstávají uvězněna mezi domy, chvíli se odrážejí od fasád a pak klesají k zemi. Co tady děláte? ptá se strážník podivína shrbeného nad dlažbou. Sbírám padlá slova, míchám je s padlým tabákem a kouřím, odpovídá.

Na Náměstí padlých hlav se lidé obírají jídlem a dosyta se u toho smějí. Občas se jim o klobásu rozprskne bublina hrající olejovými barvami a oni se ještě lépe smějí. Je tu vystavěno velkolepé pódium a na jeho prkna, která znamenají žvanec, za chvíli nastoupí konferenciér a bude pomlaskávat nad mušličkami s citrónem. Ach, mušličky, kolik jich tady všude kolem defiluje ve všech těch těsných džínách a šortkách, jimiž vítají jaro. Na jednu, vystupující z černých legín, se dlouze zadívám, a ta dívka zkřiví obličej. Prostě mušličky s citrónem.

Večer se otevřou diskotéky v okolí Náměstí padlých hlav. Budou kolem nich proudit lidé a bude v nich možné vidět i toto: lidé jako živoucí svědectví cizí radosti. Chodíme po zemi a svědčíme. Někdo o radosti koncentrované do okamžiku, tak trochu nečekané, jiný o ambicích ve slastném okamžiku vrcholících. A na parketech se budou kroutit těla, důkazy radosti svých rodičů. Z podpaží bude stékat těm pokrouceným důkazům pot do triček. Pachová stopa bude procházet vydýchaným vzduchem, podobným tomu ze soudní síně, aby se nakonec proměnila v rozsudek radosti, na jehož konci bude další zmnožená řada.


11 názorů

StvN
01. 04. 2015
Dát tip

Ne že by mě úplně bavilo to číst. Tvůj styl mi přijde těžkopádný. Jako by ses tlačil do nějaké pózy. Navíc dost často vlastně ani není jisté, jaký cíl sleduješ. Budí to na mě dojem, že jsi na jednu stranu kritický, na druhou stranu ale jako bys na věc neměl svůj názor. Jako by tvůj předsudek neměl konkrétní podobu, ale jako by to byl předsudek pro předsudek. Běží se maraton, tak je to špatně. Voda teče, je to špatně. Všechno je špatně, nevíme sice proč, nevíme sice, jak by to mělo být dobře nebo co se vlastně děje, ale všechno je prostě a jednoduše špatně už jenom z toho důvodu, že se to děje. Tak mi to přijde.


Lakrov
31. 03. 2015
Dát tip

V úvodu je (na tebe) nezvyklá dávka erotiky. Antikvariát a soudní budova vracejí náladu k (tvé obvyklé) nostalgii. Tápu v paměti, co za novostavbu je Kvádr a uvědumuji si, že skoro pokaždé, když ztratím v některém z tvých "cestopisů" na chvíli nit, ztratím se v něm docela. Na chvíli ji (nit) nacházím u přirovnání k teroristům a výbušninám. Odhlédnutí zpět k názvu mě trochu pobaví.


písmoterorista...rozhodně neukládá odjištěné knihy do odpadkových košů


Marcela.K.
29. 03. 2015
Dát tip

ona tam měla i logo firmy, co u ní pracuje...ale to už bys to měl moc lehký :-)


Movsar
29. 03. 2015
Dát tip

tedy cca polovina


Marcela.K.
29. 03. 2015
Dát tip

stačí ty, kde jsou  černé elasťáky a svítivě žlutý dres :-))

 


Movsar
29. 03. 2015
Dát tip

udělám rekognici: pošlu ti všech 7.985 fotografií a ty ji označíš. :-)


Marcela.K.
29. 03. 2015
Dát tip

Tričko s nápisem - Pokud jsi bohatý, tak já jsem volná- nechala doma v koši na špinavé prádlo, tak netuším, co měla na sobě, ale elasťáky asi ne...počkej, jdu se zeptat na FB :-)


Movsar
29. 03. 2015
Dát tip

díky přátelé. a za verše. a to mě tedy teď nedá spát, to sladké tajemství, která to mohla být?! :-)   napiš, marcelo, mohla by tady z toho být nová soutěž (soutěž je blbé slovo) - kategorie: sobotní deník.


Kočkodan
29. 03. 2015
Dát tip
Kmitajících prdýlek jiste bych se strasne lek a z muslicek (i bez citrónu) pepka klepla by mne k tomu.

Marcela.K.
29. 03. 2015
Dát tip

Jedna prdýlka patřila mé dceři... doufám, že byla skryta tvému chlípnému pohledu v hroznu ostatních zadků :-)

 

Mám zapsat svoje putování sobotou, nebo nedělí? Byl to pracovní maraton ...


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru