Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Sobotní nugátový úsměv

07. 04. 2015
9
9
1744
Autor
Movsar

Sobotní zápis cesty městem.

Od barrandovských skal vyjíždím k další sobotní cestě městem. Byl už Pražský chodec, byl Věčný chodec, ať je i Sobotní chodec.

Piloti plechových vozů. Ten výhled by si zamiloval pilot rogala. Milují ho i piloti tramvají? Se svými stroji sice nevzlétnou do větrného koridoru spojujícího Hlubočepy s Jižním městem, ale v myšlenkách létat mohou. Stačí sepnout automatického řidiče, uštědřit mysli pár doušků kávy ze skleničky od tatarky a ponořit se do snění.  

Jeskyně. Ze Žižkova trčí věž jak převrácený krápník. Tohle místo k jeskyni nemá daleko: večer vzplanou ohně, ať už ty umělé z obrazovek a budou prohořívat květinovými záclonami, nebo ty skutečné v ulicích a budou hřát těla, co nedokázalo zahřát už ani krabicové víno. A bude kolem toho humbuk  a budou se někteří stavět na hlavu, ale nebudou než dobrými soudruhy toho bílého krápníku, co z něj teče signál do bytů za květinovými záclonami.

Leopardí tenisky. Leopardí tenisky na schůdcích tramvaje. I paluba vagónu se může proměnit v milánské molo. Sice tu chybí hudba, jen hlásič oznamuje Knížecí, ale manekýna musí umět improvizovat. Nejinak ta dívka: apatrně se přichytí tyče a zadkem hodí na stranu, podobně jako školáci při povelu pohov. Slunečními brýlemi zachytí pohledy mužů a nemilosrdně je všechny odrazí. Nejede daleko, hned zas vystoupí, neboť tato tramvaj není s to docenit její leopardí tenisky. Doufá v lepší společnost obchodního centra na Andělu.

Maliny. Tři byly černé, jedna bílá. Voněly malinami, kutálely se Myslíkovou jako ovoce, co opustilo rodný keř Paříže. A třeba měly, podobně jako maliny mají, někde uvnitř sebe ukrytého pavoučka. Docela malého a neškodného, na kterého se zadíváte s láskou a dojetím a necháte ho žít. Ano, určitě v nich takový pavouček přebývá.

Trůnící elektronik. První zastavení bylo v antikvariátu ulice rozvoněné lesním ovocem a Seinou. Mladík se otřásl velmi dobrým smíchem, když nečekal, že si někdo uprostřed soboty vzpomene na četbu. Připomínal zvíře, které našlo knihoviště jako azyl pro dlouhou zimu a nyní je rádo za kontakt se světem. Sedl si na trůn za kasou a zapnul cizojazyčné vysílání na svém moderním telefonu. Tak jako trůnili panovníci s jablkem a žezlem a madona s děťátkem na starých obrazech, budou možná napříště v obrazech trůnit mladíci s moderními telefony. Kupuji Popis jednoho zápasu Franze Kafky a jdu dál.

Alkoholy. Záhyb do Spálené pálí pálenkou. Krámek nabízející roztodivné a levné alkoholy je zabydlen mládeží osnující plány sobotní noci. Naproti, v úctyhodných prostorách soudní budovy, se vynášejí dlouhodobé soudy, tady, v krámku se zkvašeným ovocem, se vynášejí soudy jedné noci. Nadto jde o soudy čistě estetické: bude tato noc zelená jako absinth? bude bílá jako vodka? nebo bude mít barvu třtiny jako rum? Ach, ti estéti, kdo z nich si k ránu vzpomene na důvody svého rozhodnutí.

Jezdci na deskách. Druhé zastavení je v antikvariátu Aurora. Ten hýří lidmi a také hudbou. Sem chodí nakupovat pracovní pomůcky jezdci na deskách. Pakliže se v pravý čas objeví čtyři jezdci na deskách, bude to právě tady. Probírají se dlouhými řadami long plays, pohupují se v kolenou a již před sebou mají plné sály; a v nich se desítky, stovky lidí pohupují stejně v kolenou a volají k pultu s knoflíky; jenže jezdci na deskách si výsostné okamžiky umějí užít, a tak našponují zvuk a hit vydají až potom; tady nad dlouhou řadou desek se sní. U regálu ovšem neméně, lidé berou do rukou knihy, nahlížejí a vybírají, tak jako ráno ještě za tmy v halách za městem trhovci berou do rukou rajčata, nahlížejí do trsů a vybírají; i ti všichni sní, jedni o vědění, druzí o jedení. Vybírám dva aukční katalogy, Mikuláškovu sbírku s předmluvou Jana Skácela a eseje Roberta Musila.

O řadách. Třetí zastavení je v bezmasé jídelně za Májem. Bílá sobota tady učinila škrt přes rozpočet, v řadě, kde o sebe jindy cinkají kovové tácy, stojím sám. A je vůbec možné tvořit řadu osamoceně? Snad i je: jsem tu já, je tu taky moje jméno, o němž nikdo neví, je tu můj hlad, o němž usměvavý personál něco tuší, a jsou tu penízky, které je nutno u výdeje vysypat z tobolky pěkně na plastový tácek.

Indické knedlíky. U okna se pouští do potyček s indickými knedlíky muž s ustupujícím čelem a dlouhýma rukama. Jeho zaujetí pro práci s jídlem je vysoké, nevnímá okolí, za výkladcem se otáčí hlava spisovatele, mnoho lidí si ji fotí na věčnou paměť, ale jeho soustředění neopouští misku s indickými knedlíky. A jídlo nakonec vzdává nerovný boj a stává se energií pro mysl za ustupujícím čelem a silou pro doširoka rozevláté paže. Když je muž hotov, zvedne telefon a kamsi volá. Jeho řeč je nezřetelná, jakoby měl knedlík v krku.

Nugátový úsměv. Vyrážím skrze dům, jemuž dali jméno Kvádr; aby zakryli tu jazykovou mizérii, přeložili to jméno do cizokrajné řeči. Lidé si v něm nevědí rady, a tak jsou zde tabule s mapkami, popisy a programem. Když už naleznou orientaci v tomto světě nekonečné spotřeby, jsou ti dobří lidé hnáni touhou objevit zase jiné světy, neboť se dnes vše musí neustále měnit, peníze se musí kutálet a nápady prýštit. Nomádi v krámech. Jenže než spokojeni s nalezením cíle svých cest odejdou, mohou se pocestní potěšit cukrovinkami: právě tu probíhají slavnosti čokolády. Dívenky, vůbec ne čokoládové a už vůbec ne – karlovsky - kakaové, ale alespoň usměvavé, vám s radostí namalují nugátový úsměv. Nuže, kdo by nechtěl nugátový úsměv?

Mléčná dráha snů. V mléčnou dráhu toho výstřihu vpadl bych rád, pomyslel jsem si. Co slíbit? Ať je její vůle tady na zemi, jakož i pod nebesy hotelového lože? Kdepak, valného smyslu by tyhle řeči neměly, a tak se pouštím nejmilejším korsem Na příkopě a mizím. I tato dráha skončí přibližně tam, kde započala. Nelze vystoupit z vesmírných cest, neradno vystoupit ze snů. 


9 názorů

Lakrov
10. 04. 2015
Dát tip

Létající tramvaje mi připomenou, že se jejich řidičům říkávalo ševci, a začínám se bavit u soudruhů bílého krápníku. Leopardí tenisky (či spíš jejich nositelka-odražečka) zatahají za oči. Přirovnání k malinám je pěkné; napadá mě, že pavoučka v nich necháváme žít nejen ze soucitu, ale také proto, že bývá hořký. Název Jezdci na deskách mi zprvu připomene skateboardisty, opět se dostávám k domu-Kvádru, který neznám (musím se tam zajet podívat) a líbí se mi poslední věta. Tip.


Petr333
09. 04. 2015
Dát tip

Jako řidič tramvaje se za Tebe přimluvím u revizorů...za nějaký pěkný počteníčko...


Dept
07. 04. 2015
Dát tip

tak jsem se lekl, že ti došla invence, ale tohle je opět skvělý, hned od první...


HEZKÉ  počteníčko... jako vždy......těším se na další...../***


Marcela.K.
05. 04. 2015
Dát tip

Naštěstí ta doba, kdy bych Ti i záviděla toulání Prahou je pryč.

A moje sobota?

Opět maraton - po dvou nočních příprava na nedělní návštěvu mých nejbližších... bylo nás "jen" dvanáct a jeden pes.

Možná by to opět stálo za sepsání, jenže chybí mi ten čas, který Tobě patrně přebývá ;-)

Ale čtu Tě ráda, to zase jo...


Kočkodan
04. 04. 2015
Dát tip
Ano, maliny pavoucka urcite mají, tvoje dílo mouchy ale ne. Jenom tu docela roztomilou a neskodnou musku s krásným jménem Nasrana. :-)

Movsar
04. 04. 2015
Dát tip

díky, aleši, za čtení a milou zprávu. už by mi dopravní podnik mohl dát aspoň legitku zadarmo, když jim lákám zákazníky. :-)


zadkem hodí na sTranu...

 

ale jinak luxusní počteníčko, jako vždy...těším se, až někdy pojedu po Praze tramvají, že si tyhle tvé obrazy budu zpětně promítat. Zatím si je ukládám do prvního šuplíčku hned za očima...


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru