Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Jeskyně

19. 04. 2015
0
0
450
Autor
Mnějéša

Jeskyně...

Tato místa jsou tajemná. Člověk ponořený ve zdejší kulisy bytí je vržen v zákoutí, jež se už zlehka odpoutávají od reality, od této země. Cizí myšlenky se ve vlnách valí jako příboje, až ty sám nevíš, co v hlavě ti patří a co je vnuceno. Mnoho událostí se tu stalo a ještě více nestalo. Slyš příběh, jeden z mnoha, v němž se těžko odlišují stíny od temnoty. Posuď sám!

 

První sněhová vločka dopadla na zem a Zajíc věděl, co to znamená. Věděl to každý. Brzy přivanou větry ze severu a nebude v moci žádných chatrčí a žádných dobrých duchů ochránit oheň. Spojené síle větru a ledu nic neodolá. Byli jsme bláhoví usadit se tady. Ale není cesty zpět. Ne teď.

Ale vše nebylo ztraceno. O pár chvil zběsilého běhu dál se ve skále černala možná záchrana. Jeskyně prostá, škaredá až k pláči (žádný z duchů země neozdobil strop rampouchy) a přesto je právě toto jejich naděje. Kámen si v odvěkém souboji živlů podrobí vítr i led a zvítězí. A s ním i my.

A přesto je tu háček. Šaman tvrdí, že je jeskyně prokletá a sídlí tam běsi. Božiště. Vstup na taková místa je lidem zapovězen. A následuje krutý trest.

Náhle Zajíce vyrušil křik: „Šaman se navrátil, náš žrec je tu! MLUV starče!“Křičeli lovci i ženské, celý kmen svorně. „ČERVI! Táhněte mi pro jídlo! Strávil jsem škemráním o milost mocných dlouhý čas, vzali si mnoho sil i jen za to, že mi dopřáli sluchu!“ Kroužek se o něco rozestoupil, všichni klopili oči do země a pár žen zahanbeně běželo pro to nejlepší k jídlu. „Běsové se uvolili strpět nás v božišti“ pravil šaman ukusujíc z pečeně. „Ale jejich touhu po krvi bude muset ukojit jeden z nás. Pro záchranu tlupy TY Jeřabino dál nesmíš žít. Pro dobro všech, PRO DOBRO KMENE!“ Hlasitá slova měla patřičné následky. Ozvalo se křičení staré ženy a na zem dopadlo dívčí tělo. To si jen Jeřabinina matka trhala vlasy a lkala pro krutou sudbu dcery a to jen mladá dívka neunesla svůj osud.

„NESMYSL!!! Žádní běsové, žádné oběti!“ Vybuchl Zajíc, protože nevydržel s klidem přijmout tu představu, že Jeřabina… Sám se svých slov polekal, sotva je vyřkl, ale zpátky je vzít nechtěl. „Jsi snad SLEPÝ?!! Cožpak TY víš byť i pramálo o nesmrtelných?? Neviděl jsi doběla ohlodané kosti před jeskyní? Neslyšel jsi, jako my ostatní, ty zvuky, když se snese noc???“

Zajíc se dlouze díval na Jeřabinu a poslouchal šamanova slova. Pak pravil: „Šramot a kosti? Pche! V lese je obojího dost a dost! To si rosomák našel novou oběť, to vrána huláká po lesích!! V jeskyni je JEN ZVÍŘE a JÁ HO ZABIJU!!!“ Moc si přeju abych měl pravdu, pomyslel si v zápětí. Dává to smysl, snad to bude pravda. Doufám.

NO JEN SI BĚŽ TY PIJAVICE!!“ Zahalekal šaman a s krutým úsměvem dodal: „ Tvé kosti mi dají za pravdu. Zítra je tam najdeme, až půjdeme obětovat Jeřabinu.“ Konec věty ale Zajíc neslyšel. Došel si pro Oštěp a vyrazil k jeskyni.

Vyplašený vrabec vzlétl z křoví. Zajíc byl rozrušený, a tak si nelámal hlavu s tím, že dupal jako zubr. Na zarostlé mýtině, kam přicházel, vzlétlo hejno ptáků a začalo kroužit nad ním dokola a dokola, vykreslujíc velké oko ve vzduchu. Špatné znamení. nebo jsem hlučný, jako dítě!

Brzy míjel velký strom. Prastarý dub se u skal tyčil jistě už mnoho věků. Smrrrt, sssmrrrt, sssmrrrt ševelilo listí dubu. Slyšel to jasně, a přesto se mu to jistě zdálo. Určitě!

K jeskyni to od dubu nebylo daleko. Brzy dorazil k ústí. Ve vnitř byla noc černější, než temnota hvozdu. KŘUP! Pod ním se cosi ozvalo a Zajíc vystřelil ozlomkrk pryč. Při letmém otočení ale nic nezahlédl. Zastavil se a se splašeným srdcem a napřaženým oštěpem se kradl zpátky. No jistě, to jen staré kosti! Tak v tomhle měl ten starý lišák pravdu. Při pohledu do jeskyně měl tisíc chutí na cestu zpátky. Ale co muži z vesnice? Vysmáli by se mu. A co Jeřabina? Pevněji sevřel ratiště oštěpu, aby se mu netřásly ruce a vyrazil ku předu. Po pár nejistých krocích začal rozeznávat tvary. Nejistě postupoval kupředu, pryč od vnějšího světa, od světla.

Jeskyni prostoupil cizí nezemský hlas: „KDO SE TO OPOVÁŽIL?!?!“ Ze tmy se vyloupl mohutný stín. „TY ČERVE! TOVU TROUFALOST ZTRESTÁME!“ Obrys se začal blížit, zrychlovat. Na ohromeného Zajíce vyrazil obrovitý medvěd. Před skoprnělým človíčkem se postavil na zadní, až se tyčil jako kamenný sloup od stropu po zem. Předními tlapami se rozhodl rozmačkat zajíce, rozpárat ho na cáry. V pračlověkovi se probudily pudy. Ozvalo se křupnutí násady oštěpu, křik a hrozivý řev. medvěd se nabodl na oštěp zapřený o zem, ale zle při tom Zajíce pochroumal. zajíc pozpátku vycouval od hulákajícího medvěda držíce se za hruď. medvěd byl zraněním rozlícen, jeho řev se odrážel od stěn jeskyně, ale hrot zabodnutý do masa, to bylo to, co jej teď zaměstnávalo. Snažil se jej tlamou vytrhnout. Zajíc věděl, že musí něco dělat. vytáhl nůž z torny a se zvířecí zuřivostí skočil na medvěda. Začal s ním tancovat tanec smrti. těla medvěda a Zajíce se míhaly, vyměňovaly a prolínaly, v nastálém zmateném chumlu spolu splývaly do jedné entity. Lovec a kořist jedno jest. za chvíli bylo po všem. Ona zvířecí zběsilost probuzená v Zajíci, ta má za vinu desítky bodných ran na medvědově těle. Na kamenitou zemi jeskyně začala kanout krev. „Uááááá ÁÁÁÁÁ!“ Ozval se jeskyní pradávný vítězný křik. Ty hlasy, vše se mu zdálo, měl pravdu! Medvěd! Cha! Vstal a začal divoce křepčit nad tělem medvěda. jeho radost, euforie vydržely dlouho, ale postupně opadly a zůstalo jen ticho a zlá mlčenlivá vůle, který prýštila z jeskyně a otravovala mysl.

pochopil. přece jen je maličký, nic ve hře bohů. Zahleděl se na kamenný nůž v ruce a jediným pohybem si otevřel žíly. Lehl na dno jeskyně a cítil, jak z něj uniká život, jak běsi s pohrdáním přijímají jeho pokornou, poníženou omluvu, jak sají jeho krev. Zemřel v té jeskyni s očima upřenýma na kamennou klenbu.

Druhý den došlo procesí k jeskyni a na tváři šamana se při pohledu na tělo mihl úšklebek. Pak zazněly jeho motlitby a škemrání a krev dívky skanula na zem. A kmen mohl dál kráčet napříč časem v té prosté, škaredé a bezcenné (?) jeskyni.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru